Seznamka
Profesor Martin C. Putna
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Základem kázání je text knihy Jób 40,25-41,26
Sestři a bratři, příchozí a štamgasti, milé suchozemské krysy!
Dnes si budeme povídat o velrybě.
A proč, prosím vás?
Přece protože o velrybě se píše v knihách Jonáš a Job, ze kterých jsme četli první a druhou perikopu.
A prosím vás, to si budeme povídat taky někdy o kamzících a králících? O těch přece taky Písmo píše, v žalmu sto čtvrtém.
Můžeme si jistě povídat i o kamzících a králících nebo o jakémkoliv stvoření řádu zoologického, botanického, geologického neb etnografického. Jenže ta velryba má přednost. A nejen proto, že je velká. Přednost má proto, že je tady převelice velmi s námi.
A prosím vás, kde je tady ta velryba? Myslíte tu velrybí kostru v Národním muzeu? A vy sám jste říkal, že jsme suchozemské krysy.
Kdepak. Velryba tu je. A žádná kostra. Tahle velryba je zpropadeně živá a zpropadeně nebezpečná. Jenže my jsme, jak řečeno, suchozemské krysy, a tu velrybu nevidíme a to nebezpečí nevnímáme. „Ďjó, moře! Proč tu není moře!“ Tak pravil pan Rybář v Nerudově povídce Hastrman z cyklu Povídky malostranské. Jenže moře, to je poetika a idyla právě jenom pro nás, suchozemské krysy. Pro ty, kdo moře znají, kdo žijí při něm a na něm a s ním, je moře sám princip života – a smrti. Smrti nenadálé. Smrti, jež se může zjevit kdykoli a kdekoli.
O tom moři a o té smrti a samozřejmě o té velrybě káže například otec Maple, po našem Javor, v románu Hermana Melvilla Bílá velryba. Káže hned u moře, ve velrybářském městečku Nantucket, v námořnickém kostelíčku, plném pamětních desek na muže, kteří na moři zahynuli. Kazatelnu má otec Javor upravenou jako lodní příď, leze na ni i ve svých letech po provazovém žebříku, farníky oslovuje „Dear shipmates“, tedy zhruba „milí spolunámořníci“, a tématem kázání je – celkem nepřekvapivě – Jonáš, jeho marná snaha utéci před živým Bohem, jeho sežrání vodní obludou a jeho pokání. Otec Javor končí vášnivým vyzváním k věrnosti i uprostřed všech vln a hrůz: „Radosti se dostane tomu, kdo neuznává jiného zákona ani pána kromě Hospodina, Boha svého, a nemá jiné vlasti nežli nebesa. Radost bude údělem tomu, koho ani všechny vlny příboje v moři řvoucího davu nedovedou odervati od tohoto bezpečného kýlu věčnosti.“
Milí spolunámořníci – tedy vlastně milé suchozemské krysy – přečtěte si to kázání v Melvillově románu – přečtěte si celý ten román, nabitý biblickými odkazy jako rybí tlačenka – a nebo se aspoň podívejte na to kázání ve verzi filmové, zkrácené. Otce Javora tam hraje Orson Welles a na toho já nemám, protože on má mnohem lepší fousy.
A prosím vás, kdy už bude ta velryba?
Už, už je tady. Takže z romantického amerického románu a filmu šup za velrybou do suché starozákonní filologie. České slovo „velryba“ může tlumočit dva různé biblické pojmy. TANIN je mořské monstrum, had, drak, v nové hebrejštině krokodýl. Slovo „tanin“ přešlo kupodivu i do řečtiny, kde se z něho stalo „thynnos“ neboli tuňák. „I stvořil Bůh velryby veliké“, praví Bible kralická (Gn 1,21). Ekumenička je v tomto případě překladem suchozemských krys, ježto místo velryb tam najdeme „I stvořil Bůh veliké netvory“. Jednadvacítka se vrací zase trochu k vodě: „Bůh tedy stvořil velké mořské obludy.“
Ze slova „tanin“ je odvozen i LIVJÁTÁN, doslovně „zkroucený had“. „Livjá“ je totiž „zákrut“ nebo „girlanda“. Když Hospodin poučuje Joba, mluví o tomto zkrouceném hadu či draku, sídlícím v hlubinách mořských.
V Jonášově příběhu je však použito slovo zcela jiné. Tam je doslovně „velká ryba“, „dag gadol“ (Jn 2,1). Nic nenasvědčuje tomu, že by tato konkrétní veliká ryba s adekvátně velikým chřtánem i velikou břišní dutinou byla totožná s oním podmořským drakem, o kterém se mluví v Jobovi. Pozdější křesťanské dějiny si ovšem s tím rozdílem hlavu nelámaly. Na možná vůbec nejslavnějším vyobrazení Jonášova příběhu, na mozaice ze čtvrtého století na podlaze baziliky v italské Aquileji, lze vidět, jak nahatého Jonáše požírá a pak zase vyplivuje nikoliv velká ryba, ale zkroucený drak, čili Leviatan.
A prosím vás, proč by se to mělo rozlišovat?
To je mi správná otázka. Všechno by to věru byla jen suchá filologie a mrtvá zoologie, kdyby se to netýkalo nás, našich životů a tohoto našeho dne.
A prosím vás, jak se nás to týká?
Inu, různě. Ve stejné době, kdy vznikaly jonášovské mozaiky v Aquileji – tedy, připomínám, že ve čtvrtém století - , vznikaly v křesťanských komunitách kolem Středozemního moře – ano, i právě v Aquileji, kde působila jedna biblistická škola – metody různého výkladu Písma. Postupně se ustálil systém čtverého smyslu biblických textů. První je smysl doslovný, tělesný, historický: Jak to tehdy přesně ve Svaté zemi bylo a chodilo a plavalo a co přesně znamenají biblické pojmy. Druhý je smysl přenesený, alegorický: Jak nás zvláště biblické texty poučují skrze obrazy a symboly o tom jediném podstatném, tedy o našem lidském určení a o božském spasení skrze Pána našeho. Třetí je smysl mystický či duchovní: Jak nás tytéž texty poučují o dění v naší duši. Čtvrtý pak a poslední je smysl anagogický: Jak nás tytéž texty, počtvrté a opravdu už naposledy, poučují o věcech posledních. O posledních věcech člověka i světa.
Nechme tedy projít texty o velrybě a/nebo Leviatanovi, o Jonášovi a Jobovi, těmito čtyřmi výklady, jak jako Jonáš prošel hrdlem a břichem velryby a jako Job prošel ztrátami a nemocemi a blbými kecy povrchních flanďáckých moralistů, které mu nepomohly, a nakonec Hospodinovým kázáním o Leviatanovi, které mu pomohlo.
Tedy, význam první, doslovný: S Jonášovou velkou rybou toho doslovně moc nenaděláme, protože kniha Jonáš jest celá podobenstvím a pohádkou. Naivní otázky typu „jak se člověk vejde do velrybího chřtánu, když ho má velryba vlastně dost malý“ přenecháme biblickým fundamentalistům a těm, kteří nemají nic lepšího na práci.
A prosím vás, jak se člověk vejde do velrybího chřtánu…?
Kuš! U Jobova Leviatana také těžko mluvit o doslovném smyslu, kdyžtě samotné Hospodinovo kázání o Leviatanovi je založeno na popisu monstra, které nikdo nikdy neviděl. V knize Job je ještě několik zmínek o Leviatanovi – někdy je tam celý „zkroucený had“, někdy jenom „had“. Když Job naříká, že se vůbec nechtěl narodit, a proklíná noc svého zrození, řekne o té noci: „Zaklínači dnů ji měli proklínat – ti, kdo jsou připraveni dráždit Leviatana.“ (Jb 3,8). Když vyčítá Hospodinu, co s ním provádí, přirovnává k velrybě sám sebe. K velrybě – a k moři: „Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž?“ (Jb 7,12). Hajám-anij jin tanin? Copak jsem velryba?
Ne, Job není velryba. Ale ani Leviatan není velryba, tak jako velryba není ryba nýbrž savec. Ale Leviatan není ani savec. Leviatan je něco jiného. Něco většího. Něco děsivějšího. Hospodinovo kázání není o žádném zoologicky popsatelném tvoru. Hospodinovo kázání, stejně jako Jonášův příběh, musíme číst alegoricky – a mysticky – a anagogicky.
Takže, smysl druhý, alegorický: Jonášův příběh je alegorií příběhu Ježíšova vzkříšení. A to nevyspekuloval žádný teolog z Aquileje, to říká pán Ježíš sám, doslovně – on, první novozákonní alegorický vykladač Písma: „Zlé a cizoložné pokolení vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“ (Mt 12,39-40).
Smysl třetí, mystický: Leviatan, to je to monstrum v nás, v naší duši. Naše temnota, naše podvědomí, naše nenávisti, naše pomstychtivosti, naše zlo – to, co je tam dole, na co se bojíme podívat. Fuj, ještě že v té hloubce není moc vidět… To je smysl Hospodinova varování: „Vytáhneš Leviatana udicí? Bude tě zkoušet uprosit? Bude chtít s tebou smlouvu uzavřít, aby ti sloužil navždycky? Dáš ho na vodítko dcerám na hraní?“ – Ne. Nevytáhneš ho. Nebude tě prosit. Neuzavřeš s ním smlouvu. Nebudeš si s ním hrát. To tak nejvýš on si hraje s tebou, on tě děsí ze svých hlubin. „Stvořil jsi Leviatana, aby si v moři hrál.“, praví se v Žalmu sto čtvrtém (Ž 104,26). Jo, on si tam hraje – ale běda, když se rozhodne hrát si s tebou. Boj se Leviatana! Máš ho tam v sobě. Boj se Leviatana! Je silnější než ty. Je někdo vůbec silnější než Leviatan, než síly tvých vlastních temnot, tvého vlastního moře? Je. Je to ten nejvyšší kazatel. Je to ten, kdo káže Jobovi. Ten jediný, který vidí i Leviatana v nás; a kupodivu – a já se mu fakt divím – nás prý bere i s naším Leviatanem.
Tak co, milé suchozemské krysy, už vidíte velrybu?
Smysl čtvrtý, anagogický nebo eschatologický. Smysl, jenž ukazuje ke konci. Hospodin ukazuje Jobovi na Leviatana. Ukazuje mu na to, co přesahuje jeho lidské myšlení a vědění a chápání nejen „dolů“, do jeho vlastních duševních hlubin, ale také „nahoru“, do řádu stvoření a celého kosmu. Pasáž o Leviatanovi je vyvrcholením a pointou dlouhého Hospodinova výkladu o řádu stvoření a celého kosmu, který začíná už od dvě kapitoly dřív:
„Pronikls tam, kde moře pramení, prošel ses po dně propasti? Odhalily se ti brány smrti? Spatřil jsi brány temnoty? Pochopils zemské rozměry? Jen pověz, když všemu rozumíš!“ (Jb 38,16-18).
Dno – brány – rozměry. Poslední body a kóty našeho světa a Leviatan jako symbol toho posledního – toho nejtajemnějšího – toho nejnesrozumitelnějšího. Hospodin toto povídá chudáku Jobovi, tomu Kristovi před Kristem, který na sebe nedobrovolně vzal naše otázky. Ale Hospodin toto povídá nám. Nám, nekonečně vzdělanějším a informovanějším a zcestovalejším, než byli staří Židé v době Jobově a v době Jonášově a v době Ježíšově. Nám, kteří si myslíme, že není žádné dno, jehož bychom nedosáhli, a žádné brány, do nichž bychom nevešpacírovali, a žádné rozměry, které bychom nepřeměřili.
Hospodin toto povídá nám. Nám, kteří možná stojíme na prahu posledních věcí tohoto světa – přičemž tento způsob přiblížení konce jsme si způsobili jen a jen sami. Naší vlastní pýchou. Naším pocitem, že můžeme Leviatana ulovit na udici a dát dcerám na vodítko na hraní.
A prosím vás, to jako myslíte tuhletu ekologickou krizi a tu změnu klimatu, jak o tom furt mluví ta copatá Gréta?
A co jiného bych asi myslel? O čem jiném bych asi měl kázat? Pořád nevidíte velrybu? Pořád nevidíte Leviatana? Leviatan je tady všude. My jsme v Leviatanovi. Vězíme v něm jako ten Jonáš ve velké rybě. Ech, už je jedno, jestli velryba nebo drak, ryba nebo savec. Je to monstrum, které jsme my sami vyvolali z hlubin.
Ne, já věru nejsem copatá Gréta, abych mluvil k politikům jménem těch, kteří teprve chtějí žít. Ne, já věru nejsem Hospodin, abych říkal, jak věci jsou. Já nic nevím. Já jenom volám: Bojte se Boha! Čiňte pokání, jako ho učinili obyvatelé Ninive, ke kterým přišel Jonáš, a oni uslyšeli! Bojujte o svůj život! Pochodujte za život!
Ne, já nic nevím. Já jenom prosím: Bože, smiluj se nad svým stvořením, smiluj se nad námi hříšnými a pyšnými a sebejistými a nenažranými a nekajícími! Bože, nenech nás v tom!
Amen.
Kázání bylo proneseno ve sborech ČCE na Smíchově a u Martina ve zdi, 29. září a 27. října 2019.
