Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Prý jsme ve světě pokládáni za zemi jedinečného druhu humoru. Je to možné, televizní zábava dávno vytlačila pořady, které měly diváka poučit a povzdělat. Zdá se mi ale, že nám chybí to, co humor obvykle provází – uvolněnost, úsměv, smích. O humoru toho bylo v křesťanském prostředí napsáno dokonce víc než o pekle, sexu a antikoncepci, a to je co říct, jenže přetavit psané do žitého se ne a nedaří. Člověk se nemusí vracet ze zahraničí, aby viděl, jak blbá nálada tu panuje. V kostelích to často vypadá, jako by tam právě umírala celá planeta, přitom se tam ale oslavuje Bůh a čte se z jeho Radostné zvěsti. Pohřební imidž nám sedí. Vypadáme, jako by nám někdo nepřetržitě odcházel, jako bychom trpěli vleklými chorobami a jako by za to všechno mohli ti druzí. Nemohou. Jde to i jinak.
Tři prožitky
První. Vysoko v italských horách doputujeme do místa, kde dávají medvědi dobrou noc. Jediným obydleným místem je komunita křesťanů, jejichž dobrá nálada a pozitivní přístup k životu a světu jsou nakažlivé. Není nic, co bychom po požádání nedostali – od lahodného espressa po dobrou pramenitou vodu. I kdyby nebylo espressa a vody, byl bych i tak neskonale vděčný za úsměv ženy, která se právě vrátila po jedenácti letech z Izraele do úplně nového prostředí. Mohla by řešit tolik jiných věcí a mít právo na to „nebýt happy“, ale není. Úsměv je znamením jejího vnitřního života. Nesměje se asi celý den, ale tady a teď je apoštolkou Ježíšova „nebojte se, radujte se“.
Druhý. Jsem po strašně dlouhé době nemocný. Samoléčba nezabrala a nejde to jinak, než jít k lékaři. Po dvouhodinovém stání v čekárně, kde mě zachránila nová knížka Ládi Heryána, už vůbec nevím, co mě bolelo. Teď mě bolí srdce a duše. Lidé různého věku sedí, přicházejí a odcházejí. Nezdá se, že by jim chybělo něco zásadního. Vypadají spokojeně, zaopatřeně, movitě. Řada z nich přišla tak, jak vstala, podomácku oblečeni. Jsou-li tepláky dobré na doma, proč by nebyly dobré do společnosti? Zrovna zemřel známý český zpěvák a jeden starý muž ztropil další mezinárodní ostudu. Jako tamtamy jdou mezi pacienty zaručené zprávy o tom, kdo koho zabil, okradl, zabije nebo okrade, kdo je bestie, kdo lump, a navíc – na nás „obyčejný lidi“ přece nikdo nemyslí. Podívejte se, jak vypadáme. Nevím, nevypadají, že by jim něco scházelo. Vyprávění o tom, co vařili a budou vařit, co nakupují, kde byli a kam pojedou, naznačuje, že chudobou netrpí. Nadváha, všudypřítomný nikotinismus, negativní myšlení a neochota vyjít jedno patro po svých dávají tušit, že tady radosti asi moc být nemůže. Dvouhodinová masáž lidových mouder, rad a předpovědí je tak únavná, že to vzdávám a jdu domů. I kdybych dneska umřel, budu se smát, blbé náladě a šedi navzdory.
Třetí. Jedu plným metrem. Černobílé zamračené postavy vplouvají do vagónu jako uschlé listy javoru. Pohřební jízda začíná. Už nevím, kam se dívat, abych kohokoli z desítek pasažérů nevytrhnul z jeho truchlení. Tu přistoupí dáma mého věku, očividně turistka, Španělka. Sedne si naproti mně, rozhlédne se a vyprskne smíchy. Rozhlédnu se, podívám se na ní a od smíchu mě až bolí na prsou. Pozvedne ramena a švenkne očima, jako by se ptala: „Co se jim stalo? To jim umřel prezident nebo nějaký diktátor?“ Pokrčím ramena a oba propukneme v smích. Za pár stanic vystupuju, rozloučím se očima a úsměvem.
Připomenu si, že byly doby, kdy jsem to neuměl. Pátrám už pár let po tom, co z člověka vybije úsměv a ochotu jednat s druhým člověkem jako s člověkem. Tu hrstku usměvavých a uvolněných, které znám, rozhodně neprovází život na úrovni horních deseti tisíc. Mají také problémy, řeší spoustu věcí, jsou jako my, ale mohou-li se podělit, podělí se, mohou-li dát, dají, mohou-li se usmát, usmějou se. Vcelku souhlasím s tím, co mi nedávno řekl jeden můj přítel. Lidé na západ od našich hranic ráno vstanou a i při těžkosti povolání a života hned myslí na to, čím si udělají radost. U nás a východním směrem je to naopak. Lidé vstanou a hned myslí na to, jak je všecko v háji a jak nic na světě nemá smysl. Ne, nechci zevšeobecňovat, všude na světě mají lidi uši na obou stranách hlavy, ale rozdíly tu jsou patrné, nemyslíte?
Proč jsem se rozhodl, že to zkusím jinak? Bylo to ve chvíli, kdy jsem cítil a kdy mi bylo naznačeno, že se tu musím z principu předem omlouvat za to, že jsem díky lásce, díky své práci, díky sportu, který miluji, zrovna šťastný. Štěstí, dobrá nálada a úsměv se u nás moc nenosí. Je to škoda, tím spíš, jak halasně se hlásíme ke křesťanským hodnotám a jakého usměvavého a moudrého papeže nám Bůh v otci Františkovi dal.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
