Celibát?

Autor článku (klečící vlevo) s rodinou - Vánoce 2018
Autor: Facebook autora

Víte, jaký je rozdíl mezi katolickým a protestantským duchovním? Katolický duchovní drží celibát sám – tedy je neženatý, svobodný pro službu. U protestantů drží celibát oba dva – muž i jeho žena. Taková je skutečnost v mnoha farářských manželstvích v nekatolických církvích. Popisuje-li Marek Orko Vácha svou bolest samoty, ze srdce mu věřím. Ve článku, který vyšel v Lidovkách, říká: „Já se ale daleko hůře vypořádávám s tím, že doma nikomu neřeknu ahoj a že nikdy nebudu mít vztah. Kněz žije s vědomím, že za sebou nezanechá potomky, nebude mít rodinu a děti. To je pro mě obrovské téma.“ Už delší dobu ale cítím, že Orko a nejen on mluví o jisté iluzi. V upřímné, ale přesto trochu zavádějící představě o ideálním manželství na faře. Tímto článkem mi otevřel ústa a já se už neudržím. Ve vědomí toho, jakým je celibát  tématem pro média, si dovolím Orkovi a dalším oponovat. Po více než třiceti pěti letech služby v církvi a po třiceti osmi letech manželství musím taktně protestovat. Skutečnost je trochu složitější!

Je to jen základní zadání, že drží celibát oba. Kdyby ještě bylo možno najít nějaký výraz pro děti bez otce a někdy bez obou rodičů, pak by v jisté zdrženlivosti byly i farářské děti. Jistě je svobodný stav ohromnou zátěží, ale manželský stav pak neméně. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by tolik farářských rozvodů. Náročnost služby se musí kombinovat s náročností manželství a rodičovství. Není to vždy úleva, je to někdy také velká komplikace. Pamatuji na slovutný duchovenský sněm své církve (Církve bratrské, pozn. red.) ve valašské panenské krajině. Rozhodně tehdy před těmi třiceti lety zvítězil názor, že církev je ta první, pak teprve následuje manželka a rodina. To je  – Bohu díky –  dnes už i v našich podmínkách jinak. Je možno říci, že se rytmus zvolňuje, ale za minulého režimu nás nikdo nepřipravoval na manželství (když to někdo dělal, byl pak světlou výjimkou) a úplně podobně to říká Marek Vácha, že na celibát jej nikdo nepřipravil. Můj názor je, že na obojí jde připravit či jde o obou stavech otevřeně mluvit a rozpoznat, nač člověk má a nemá. Že je možné učit se dovednostem ke zvládání všech stavů.

Cítím, že je třeba říci či alespoň naznačit, jak vypadá ten celibát protestantského páru na faře. Popsal bych mnoho řádek, kdybych uváděl přesné příklady. To třeba někdy v diskusi. Alespoň obecně chci vyzdvihnout především ženu, která byla velmi často s dětmi sama. Nesla tíhu dětských nemocí a svých omezených sil. Skutečností je, že věřící často neopomenou ohodnotit kvalitu výchovy farářských dětí, péči o farní zahradu a zapojení ženy v církvi. A muž je prostě pryč. A věnuje se lidem, jejichž duševní rozpoložení by se jistě dalo přežít ještě týden, dva. Věřící má na svého faráře právo, a tak si jej uplatní. Církev svého duchovního ráda zaměstná nějakou dodatečnou prací. Nezřídka musí farář po cestě do bytu přepnout z modu všeobjímající péče a pozorné starostlivosti o ovečky do mlčící podoby otce, který se potichu vkrade do bytu a radši i pozdrav zamlčí. Vezme z náruče klimbající ženy dítě s laryngitidou a beze slova utírá nos zcela zpocenému uzlíčku svalů s modlitbou, aby to dítě do rána, než půjdou k doktorovi, vydrželo. Na mnoho věcí se musí zapomenout. Zpovědní tajemství je zpovědním tajemstvím všude. Na spoustu věcí bude většina mých kolegů sama. Není divu, když žena spolkne výčitky, které nutně a pochopitelně má. Její muž je sezdán vedle ní ještě s jednou ženou, s církví. Na faře ale až na výjimky Pán Bůh celkem ochotně děti svěřuje. Já jsem nesmírně vděčný za své děti, ale žiju s vědomím, že jsem pro své nasazení nedal to, co jsem měl. A za mnou půjdou potomci, vůči nimž žiju s pocitem dluhu, protože jsem se jim nevěnoval, jak jsem chtěl. A klidně si nechám radit, že se to dalo dělat jinak. Sám však vím své.

Ve zdrženlivosti ale nežijí jen farářské páry, nýbrž mnoho manželů stižených nemocí jednoho a nebo druhého. Prostě být a nebýt ženatý či vdaná není tak velký rozdíl, aby se ze zrušení celibátu dělal tak vysněný cíl. V amazonských pralesích asi na papežské řešení nečekali a přijali život takový, jaký je. V našich podmínkách je zbytečné vymezovat se vůči katolíkům, kteří celibát urputně prosazují. A je stejně tak zbytečné snít o manželství jako řešení pro kněžskou samotu.

Daniel Kvasnička je kazatel Církve bratrské v Litomyšli, fotograf a publicista.

S laskavým souhlasem převzato z autorova blogu.