Krista čtvero příští Písmo svaté jistí

Hana Farná
Autor: Christnet.eu

Svou teologickou úvahu začnu poněkud netradičně: v adventu mi vždycky přijde líto zapřisáhlých abstinentů a vyléčených alkoholiků. V těchto tmavých, chladných a tajemných dnech totiž není nic příjemnějšího, než posedět u domácího krbu nebo v útulné hospůdce se sklenicí svařeného vína. Jak mě tam postupně zalévá teplo, v duchu slyším apoštoly z Jesus Christ Superstar: věříme že jednou budem v míru u tvého stolu společně s tebou víno pít…V takových chvílích se mi zdá, že tato slova vyjadřují ve zkratce celou eschatologii. Advent totiž neznamená jen ty čtyři týdny před Narozením Páně. Vždyť už celý Starý zákon se dá označit jako advent, jedno jediné očekávání vyvoleného národa a s ním i celého lidstva a všeho stvořeného. Modlíme se "přijď království Tvé" a běžně si ani neuvědomujeme, že právě tohle je cíl mesiášského očekávání Starého zákona: ať je nastolena Tvá vláda, ať se všechno na světě děje podle Tvé vůle.

Jak vůbec rozumíme pojmu advent – příchod? Je to jen očekávání? Nebo také putování? Když čekáme vzácného hosta, zpravidla mu i vycházíme naproti. Celý náš život je vlastně advent, očekávání i putování. A celá historie světa je jeden jediný advent. Vždyť celý vesmír směřuje k vrcholu pomyslného kuželu, k bodu, který Teilhard de Chardin nazývá Omega. Není to cílový bod, vzdálenost nemusíme měřit světelnými roky, je spíš něco jako magnetický pól, který nám sám vychází vstříc a přitahuje si nás. Bod Omega je totiž Kristus sám.

Mesiáš se opakovaně setkává s člověkem. To výstižně vyjádřil Lukáš Pražský v adventní písni: Krista čtvero příští Písmo svaté jistí, nejprvnější v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté v zmrtvýchvstání. V adventu je nejvíce aktuální ono první „příští“, tedy příchod: narození v Betlémě. Slovo se stalo tělem, Bůh se narodil z lidské matky, nespadl z nebe, nevyzářil se nějakou emanací. Stal se jedním z nás. A zůstane s námi po všechen čas, jak slíbil. Můžeme se s ním setkávat v duši celé a bude s námi i při skonání. A na jeho čtvrté příští, slavný příchod na konci věků, nás připravuje Jan. Ve svém vidění nahlédl do tajemství posledních dní. Tu hodinu nezná nikdo, ani Syn, jen Otec sám. Není na tom nic záhadného – vždyť Bůh stojí mimo prostor a čas, Bůh Otec je ten, který je… Setkává se s námi prostřednictvím Slova, které se stalo tělem. Boha nikdo nikdy neviděl, ovšem přišel Syn člověka, který říká: „Kdo vidí mě, vidí Otce“ (J 14,9).

V adventu se každým dnem blížíme ke svátku Narození Páně. Mělo by to být radostné očekávání. Je příznačné, že v západní liturgii se neprosadil postní ráz adventu, i když v historii takové snahy byly, především v galské liturgii. Přesto v tomto liturgickém období zůstaly některé postní prvky: je to liturgická barva: fialová, s výjimkou třetí neděle adventní, kdy ji vystřídá růžová. Spolu s melodiemi rorátů vyzývá ke ztišení a zamyšlení, ale v žádném případě ne ke smutku nebo strachu. Chvalozpěv Gloria se vynechává jen proto, aby o půlnoční „andělské“ mši mohlo naplno zaznít: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

Adventní očekávání je radostné. Když jsem ve svých šesti letech musela skousnout nepříjemnou skutečnost, že stromeček a dárky nenosí Ježíšek, vzala jsem za své maminčino vysvětlení: o Vánocích slavíme Ježíškovy narozeniny a advent je příprava na ně! Pozdější poznání, že mnozí moji bližní slaví něco docela jiného, svátek bezbřehého konzumu, bylo už bolestnější. Při svých začátcích v plném společenství církve jsem pocítila další osten: dřevo jesliček vystřídá dřevo kříže. Vždyť stačí otevřít kancionál a podívat se na jednu ze základních pravd: Kristus přišel proto, aby nás vykoupil svou smrtí na kříži. Proto jsem hluboce vděčná P. Janu Rybářovi za jeho slova: „Dá se to formulovat i jinak: Kristus přišel proto, aby lidem přinesl radostnou zvěst – a stálo ho to život.“ (Jan Rybář: Deník venkovského faráře).

Mesiáš přišel na začátku našeho letopočtu jako lidské dítě. Stal se jedním z nás, aby nám ukázal cestu. Na konci věků přijde jako Král. Písmo svaté končí „snubním dialogem“: Duch a nevěsta volá „Přijď! “Nevěstou je míněna církev a výhledově celé lidstvo, které hledá a tápe. Kdo to slyší, ať také zvolá „přijď!“ Každý, kdo touží po vodě života, může a má přijít: Kdo žízeň má, ten ať přijde též, vodu života zadarmo může pít.

Začíná nový církevní rok. Ztišme se v očekávání plném naděje a prosme, aby církev zvládla všechny náročné výzvy a jako nevěsta šla vstříc svému Pánu. A pro všechny, kteří se trápí pro nepříjemná selhání, stačí připomenout, že maranatha je aramejská slovní hříčka, záleží na tom, jak se toto slovní spojení rozdělí: buď marana tha znamená Pane, přijď, nebo maran atha, což je Pán přišel. Protože Pán je s námi po všechny věky, jak slíbil.

Autorka je lékařka.