Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Brian Aslak
Našel jsem skoro deset let starý článek, vyšel v listu The Guardian 15. října 2010. Britský teolog a sociolog Stephen Bullivant se tehdy zamyslel nad tím, jestli je skutečně na místě jásat nad každým náznakem, že se snad někde zastavil pokles návštěvníků bohoslužeb a že ve společnosti není patrná žádná velká nenávist vůči křesťanům. Představitele každé církve to první nejspíš potěší, což je pochopitelné. Je ale na místě jásat nad tím druhým, totiž že křesťané nikomu moc nevadí?
Za jedno desetiletí, což je užitečný časový odstup, se toho mnoho nezměnilo. Bullivant tam tehdy citoval kardinála Waltera Kaspera. Ten mimo jiné tvrdil, že „po Británii se rozšířil nový agresivní ateismus“. Bullivantovi se to nezdálo. „Odhlédnuto od setrvalého prodeje knihy The God Delusion neexistuje žádný skutečný důkaz na podporu tohoto tvrzení. Přesto náboženské skupiny nemají důvod cítit se nějak samolibě. Kasperovi ‚agresivní noví ateisté‘ a Dawkinsovy ‚zatvrzelé‘ hlavy mají jednu věc společnou: ať jsou pro, nebo proti, berou náboženství velmi vážně. V současné Británii, stejně jako jinde v západní Evropě, jsou tak obojí v menšině. A jak ukazuje nová zpráva anglikánské církve, nikde to neplatí více než mezi mladými. Lhostejnost a apatie jsou v náboženství, stejně jako v jiných záležitostech, charakteristickými znaky dnešních mladých lidí."
Ve všech věkových skupinách už dlouho klesá míra „náboženské praxe“. Kniha statistika Petera Brierleyho z roku 2006 „Vybrat pád: Současný obraz církve“, která vyšla ve stejném roce jako Dawkinsův „Boží blud“, se tak trochu zaradovala nad tím, že počet lidí, kteří chodí v Británii do kostela, aspoň neklesá: „Vybíráme pád, ale žádný obrat o 180 stupňů zatím není v dohledu - stále klesáme.“
Bullivant píše, že křesťané by měli být realisté. Naděje je sice křesťanská ctnost, není ale ctností být infantilní. Lhostejnost mladých lidí vůči víře je obzvláště znepokojující už proto, že se jim věnují obrovské zdroje času, peněz a úsilí. (V Británii, u nás nedovedu posoudit.) Různé školy víry, školní kluby, svátostná příprava, sportovní týmy, poutě, liturgie pro mládež, školní a univerzitní kaplani, mnoho náročné a obětavé práce a pak si člověk řekne, že po ovoci se pozná strom.
Je to, že lidé jsou lhostejní a vlažní, lepší než nenávist? Podle některých pozorovatelů ano, protože nenávist představuje velkou a těžko překonatelnou bariéru.
Autor soudí: „Vzhledem k nedávnému nepřátelství vůči jejich církvi, které bylo zčásti ospravedlnitelné, by katolíci mohli být v pokušení souhlasit. Přesto si jako mladý katolík pamatuji na děsivá slova anděla ve Zjevení: ‚Znám vaši práci: nejste ani studení, ani horcí. Takže, protože jsi vlažný a ani studený, ani horký, vyplivnu tě ze svých úst.“ Je to vlažné křesťanství, které žádá (a očekává) jen málo od svých členů a předpokládá, že to, co mladí lidé chtějí, je špatná cover verze sekulární kultury, pouze s horšími písněmi - která vyzývá a obvykle přijímá lhostejnou reakci. Takové ale nebylo křesťanství Ježíše nebo apoštolů.“
Tolik sociolog a teolog.
Od té doby, co veřejně píši, jsem se dost zabýval otázkou srozumitelnosti. Teď, stejně jako skoro před třiceti lety, si myslím, že i náboženské pravdy lidé často odmítají, protože nerozumí tomu, co se jim sděluje. Nejsem ale optimista v tom, že lidé něco přijmou, když se jim to „správně“ vysvětlí. Někdy odmítání znamená, že je to prostě celé nezajímá. Nebo že dostali jiné a stejně dobré odpovědi. (Proč být křesťan, když duchovní potřeby člověka může naplnit něco jiného.) Nebo že nám věří, ale my se jim nelíbíme, což veškerou snahu nakonec pohřbí.
Otázka „vlažnosti“ by se zasloužila vlastní úvahu. Proč jsou lidé vlažní? Míněno jak všelijací činovníci organizovaného náboženství, tak široké „publikum“, které je ve skutečnosti tvořeno každým, kdo se narodil. Vlažnost a sebeuspokojenost může mít kořeny v tom, že za projevy Ducha někdo považuje opakování správných vět a konání správných úkonů. Tohle ale uspokojí jen specifický typ „zákazníků“. Někomu by stačilo jen pár základních jistot a nepotřebuje vědět, jestli existuje předpeklí, co je to milost vlitá a kdy s kým smí spát. Na druhé straně jsou tu lidé, kteří, jak říká II. vatikánský koncil, jako by už ani nepociťovali nějaký náboženský neklid.
Je to tak ale opravdu? Možná pociťují neklid, který nepovažují za náboženský. Je nepravděpodobné, že by neznali neklid, který se označuje různými slovy, ať je to Marxovo odcizení, Freudova „nespokojenost“ (nechuť) v lidské kultuře, Buddhova hořkost, která je ve všech věcech, prostě zkušenost narušenosti a konfliktu, kterou má nejspíš každý.
To je základní věc. Pokud si ale lidé nepřipustí ani tento neklid a budou ho jen uměle překrývat a nějak kompenzovat, nedá se toho mnoho dělat.
Nejde ovšem o to, abychom lidem vytrvale oznamovali, že jsou vlastně nešťastní a měli by koukat si to konečně uvědomit. Tím bychom nenávist možná skutečně vyvolali, ovšem jiného typu. Nenávist má totiž také mnoho různých podob a příčin. Spíše by bylo na místě připomínat, že na lidské tísně jsou léky a slepé uličky mají nouzové východy. Pokud se to bude dělat s přesvědčením, on už se někdo najde, koho to rozčílí. O to se bát nemusíme. A kdyby nic jiného, nenávist a odpor jsou aspoň znakem opravdového zájmu.
Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
