Seznamka
Hidžáb – ilustrační foto
Autor: Pixabay.com / Azuan Hashim / Creative commons
Nejvyšší soud se zastal somálské dívky, která chtěla na zdravotnické škole v Česku nosit hidžáb. „Z hlediska principů založených na toleranci nelze dovodit, že by právo být bez náboženského vyznání mělo mít větší sílu, než právo vyznávat náboženství a projevovat je navenek.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 348/2019
Rozsudek městského soudu v Praze, který zamítl žalobu somálské dívky ohledně nošení hidžábu, přivítali mnozí s velkým jásotem. Netajila se s ním ani řada těch, kteří se hlásí ke křesťanství. Ředitelku školy podpořil mimo jiných i Václav Klaus mladší a posléze obdržela vyznamenání od prezidenta Zemana za zásluhy o stát v boji s netolerantní ideologií. Rozhodnutí soudu bylo chápáno jako potvrzení jedinečnosti naší kultury a našich pravidel, jak také hlásaly transparenty před soudem.
V nadšené euforii zapadlo zdůvodnění rozsudku. Městský soud totiž postavil své zamítavé rozhodnutí především na závěru, že omezení pokrývek hlavy dané školním řádem je odůvodněno tím, že škola má být neutrálním prostředím, povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice zákonný podklad, užívání takového symbolu je v rozporu s právem být svobodně bez vyznání a nebýt vystaven působení takových symbolů. Zvláště tedy symbolů cizorodých, jak dodal soud.
Po vyhlášení rozhodnutí Městského soudu bych očekávala ze strany křesťanů především nesouhlas se závěry soudu, politování nebo i otevřenou kritiku tohoto rozhodnutí. Radost z rozsudku svědčí jen o obrovského krátkozrakosti. Hurá, teď jí zakázali šátek a má to. Je úplně jedno, jakou cenu za to zaplatíme. V dané kauze bylo tou cenou povýšení náboženské neutrality, resp. svobody nevyznávat žádnou víru nad právo projevovat své náboženství navenek. Soud upřednostnil právo nebýt vystaven působení náboženských symbolů před právem na projevování víry. Tedy příště napadne militantní ateista betlém, který bude vystavený ve škole, vyznavač jiného náboženství vystoupí proti tomu, aby škola uspořádala vánoční besídku. Budou argumentovat svým právem nebýt vystaven náboženským symbolům, kterému ve smyslu rozhodnutí Městského soudu musí být dána přednost.
Jsou si vůbec všichni ti, kteří nedávno tleskali zamítnutí žaloby, vědomi, z čeho se radovali? Václav Klaus ml. se nedávno rozhořčil nad přejmenováním vánočních trhů. Jeho znepokojení sice nemělo příliš reálný základ, na což poukázala řada následných reakcí, ale především on sám byl jedním z nadšených fanoušků soudního rozhodnutí stanovícího, že náboženská neutralita je víc než vyznávání víry. Ocenil rozhodnutí, které tvoří argumentační základ pro neutralitu bez jakýchkoliv symbolů, tedy i zimy bez Vánoc. Když chceme fandit, musíme si vybrat, komu. Člověk sice může současně podporovat protichůdné názory, hodně tím však vypovídá o své vnitřní integritě a věrohodnosti.
Nejvyšší soud se vypořádal se všemi argumenty, které byly v řízení předloženy a které se opakují v diskusích na sítích. Není nutné tolerovat jakýkoliv projev jakékoliv víry. Přímo Listina základních práv a svobod umožňuje omezit výkon těchto práv, musí to však být formou zákona a musí jít o opatření, která jsou nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod jiných. Nejvyšší soud dovodil, že se nejednalo o ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku, protože samotné nošení hidžábu nezvyšuje bezpečnostní rizika. Nezakrývá obličej a neztěžuje tak identifikaci nositelky. Způsob vázání šátku nemůže způsobit obavu z ukrytí předmětů, které by ohrožovaly ostatní studenty. Nepředstavuje ani zdravotní rizika, jelikož studentka souhlasila s odložením šátku během praxe ve zdravotnických zařízeních.
Ohledně školního řádu, který sám o sobě není schopen omezit výkon náboženských práv, soud odkázal na ustanovení antidiskriminačního zákona, který definuje nepřímou diskriminaci. Tou se rozumí zdánlivě neutrální ustanovení, v jehož důsledku je určitá osoba kvůli svému náboženskému vyznání (a též rase, etnickému původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientaci, věku, zdravotnímu postižení, víře či světovému názoru) znevýhodněna vůči ostatním. Tedy, zdánlivě neutrální zákaz pokrývek hlavy znevýhodnil muslimskou studentku, protože jí bránil v projevování její víry. Jelikož důvodem zákazu pokrývek byl odkaz na normy společenského chování, soud uzavřel, že zahalení vlasů u žen nevzbuzuje pohoršení, neboť je u žen běžné nejen při pobytu venku, ale i uvnitř budov.
Rolí případného nedoložení povolení k pobytu se Nejvyšší soud nezabýval. Nebylo to v dané věci relevantní, jelikož v rozhodném okamžiku byla dívka v postavení studentky. Navíc k diskriminačnímu jednání by postačilo, i kdyby se jednalo pouze o uchazeče o studium.
Nejvyšší soud zakončil své rozhodnutí konstatováním, že „osoby bez náboženského vyznání či jiného náboženského přesvědčení by měly respektovat vnější projevy náboženského přesvědčení druhých a není rozumného důvodu, proč by měly tyto projevy jiného, byť u nás nezvyklého náboženství, tyto osoby omezovat nebo ztěžovat výkon jejich základních práv. Právě podnětem k rozvoji kritického myšlení, jež zmiňuje odvolací soud, může být konfrontace s projevy náboženského přesvědčení jiných.“
Rozsudek byl vynesen v adventním čase a můžeme proto ještě více vnímat jeho důležitost i pro nás křesťany. Potvrzuje, že naše právo vyznávat víru, tedy i mluvit o významu adventu a Vánoc, zdobit svá obydlí a vystavovat křesťanské symboly na veřejných místech, je rovnocenné právu jiného víru nevyznávat a nikdo po nás nemůže chtít, abychom je schovali někam do ústraní ve jménu jeho práva nebýt jimi obtěžován.
Autorka je právnička
