Seznamka
Kardinál Tomáš Špidlík
Autor: Archiv Christnet.eu
Letos 17. prosince uplynulo 100 let od narození významného českého jezuity, kněze a teologa Tomáše Špidlíka (1919–2010). Jeho životopis a knihy jsou dostatečně známy. V rámci svého teologického bádání usiloval po vzoru ruských myslitelů o novou syntézu poznání. Inspirativně představoval křesťanskou spiritualitu jazykem srozumitelným současnému člověku. Celý život Špidlík aktivně usiloval o dialog, usmíření a přátelství (nejen) mezi křesťany. Jeho odkaz by se dal vyjádřit slovy: teologie s duší Velehradu. Ve velehradské bazilice je také pohřbený v sarkofágu za hlavním oltářem. Dovolte mi proto v tomto článku spíše napsat několik vlastních vzpomínek.
S Tomášem Špidlíkem jsem se blíže seznámil během svých římských studií. Již dříve jsem znal jeho dílo, především jsem v teologickém konviktu v Litoměřicích přečetl Prameny světla. Zúčastnil jsem se některých jeho přednášek, které měl při návštěvách České republiky. Na nich představoval specifika slovanské křesťanské spirituality. V době, kdy jsem v Římě studoval filozofii a následně teologii na Univerzitě Urbaniána, jsem toužil setkat se s ním osobně. Zavolal jsem tehdy do římského Centra Aletti. Když jsem s Tomášem Špidlíkem poprvé telefonicky mluvil, ochotně si se mnou sjednal schůzku, přestože mě neznal a nikdy neviděl.
V den schůzky jsem zazvonil na zvonek v Centru Aletti a po projití vrátnicí jsem vyjel výtahem do patra, kde měl Tomáš Špidlík svůj pokoj. Sám mi přišel naproti ke dveřím výtahu a přivítal mě svým charakteristickým úsměvem. Jeho úsměv mě odzbrojil a spadla veškerá tréma. Zajímal se, kdo jsem, co dělám v Římě, co studuji, velmi trpělivě mi naslouchal a sám mi vyprávěl své zážitky z cest, o současné situaci v české společnosti, o církvi pohledem z Říma. Zmínil se též o východokřesťanské spiritualitě a o velkém zájmu řady pravoslavných myslitelů o jeho teologickou práci. Při dalších mých návštěvách u otce Špidlíka mě provedl po umělecké dílně Centra Aletti. Vysvětloval mi smysl symbolu ve vzniku uměleckého díla. Zdůrazňoval důležitost zobrazení boholidské tváře pro vyjádření vztahu k posvátnu. Asi si umíte představit, jak jsem vždy odcházel plný dojmů, nových poznatků a těšil se na příští přátelské setkání.
Na podzim roku 2002 jsem mohl Tomáše Špidlíka doprovázet na konferenci Svatost a dobročinnost v křesťanství Východu a Západu, která byla organizována Komunitou Sant´ Egidio v italské Terni. Účastnili se jí katoličtí a ruští pravoslavní teologové, mimo jiné tehdejší metropolita Kirill ze Smolenska a Kaliningradu, současný patriarcha moskevský a celé Rusi. Špidlík se v přátelském duchu osobně seznamoval se všemi přítomnými řečníky a vždy vtipnou glosou vytvořil radostnou atmosféru. Zasvěceně se vyjadřoval k odborným otázkám, které byly předmětem diskusí. Sám si připravil téma Láska starců: Otec Pio z Pietrelciny a Jan z Kronštadtu, ve kterém poukázal na podobnosti v projevovaných fenoménech svatosti u těchto dvou světců. Večer po skončení konference jsem s Tomášem Špidlíkem čekal na nádraží na jeho vlak do Říma. Seděli jsme na lavičce vlakového nástupiště a povídali o mnohých tématech, která mě jakožto studenta teologie zajímala. Trpělivě mi naslouchal a vždy dokázal vystihnout podstatu věci. Nasměroval mě, abych se ve svém teologickém bádání více zabýval svatostí než spory o filioque. Když vlak přijel, pomohl jsem mu nastoupit a odjel směrem na Řím. Musím upřímně napsat, že jsem se po setkání s ním cítil klidný i veselý.
Občas se mě při mých návštěvách v římském Centru Aletti nenápadně zeptal, kam směřuji v životě. A když jsem byl někdy na rozpacích, vždy začal vyprávět nějaký příběh ze své zkušenosti, který se ale – zpětně viděno – nějak dotýkal mých otázek. Přišlo mi, že tuší o mě víc, než co jsem dokázal formulovat. Atmosféra byla vždy přátelská a nikdy nechyběl jeho jemný humor. Byl opravdu dobrým rádcem, starcem našich dní.
Moje poslední vzpomínky na Tomáše Špidlíka jsou z doby, kdy jsem se vrátil z římských studií do České republiky. Bylo mi tehdy nabídnuto pokračovat v doktorském studiu na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Přemýšlel jsem nad tématem disertační práce, proto jsem mu zatelefonoval do Říma. Opět mi ochotně odpověděl, že téma promyslí – a ať mu zavolám za týden. Když jsem tak po týdnu učinil, doporučil mi zpracovat dílo Vladimíra Solovjova. Tím bylo mé vědecké směřování určeno. Později jsem poznal, jak velký vliv měl Solovjov na Špidlíkovo myšlení.
Během doktorského studia jsem ho navštěvoval z důvodu konzultací. Díky grantu jsem mohl jeden semestr strávit na badatelském pobytu v římském Papežském orientálním institutu, kde působil Tomáš Špidlík jako profesor. Již pravidelně nepřednášel, ale jednou zaskakoval na přednášce ze spirituality křesťanského Východu. Jakmile mě zpozoroval v přednáškové místnosti, přihlásil se ke mně, což bylo opět milé. Studenti se mě potom po přednášce ptali, odkud se známe. Během rozpravy jsem byl pozván na oběd do římské koleje Russicum. Díky Tomáši Špidlíkovi jsem tak získal nové přátele.
Přátelství bylo pro Špidlíka podstatou ekumenismu. Říkával, že nejezdí navštěvovat pravoslavné, řeckokatolicky či římskokatolíky, ale své přátele. To bylo vidět i při oslavách 100. výročí Prvního unionistického kongresu na Velehradě v roce 2007, kde byl právem ústřední osobností, která si svým přátelstvím získala srdce všech přítomných.
Poslední osobní setkání s Tomášem Špidlíkem jsem zažil během návštěvy papeže Benedikta XVI. v Praze při jeho setkání s akademickou obcí. Přestože se jednalo jen o pozdrav a poměrně krátký rozhovor, nezapomenu, jak jsem jím byl vřele a s úsměvem přijat. V mém srdci zůstane Tomáš Špidlík svatým člověkem, který měl vždy čas pro přátele, zajímal se o ně a hledal pro ně to nejlepší.
Kéž by naše církev měla více takových osobností i v naší době.
Karel Sládek působí jako docent na KTF UK. V nakladatelství Karolinum mu vychází monografie v anglickém jazyce s názvem Tomáš Špidlík: A Theological Life.
