Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
„Nejpodivnější ze všeho je, že poznáváme jednoduché věci až naposled,“ napsala v jednom ze svých esejů novinářka Milena Jesenská. Zdá se, že i Ježíšovi učedníci a následovníci, mezi které se bude počítat řada čtenářů tohoto zamyšlení, poznali „jednoduché věci až naposled“. Ženeme se kalendářním rokem a – ruku na srdce – se jen tu a tam necháme zastavit červenými čísly v liturgickém kalendáři, který volá: „Dnes je svátek, slavnost, vzpomínka, tak přijď, ať tvůj Bůh není v kostele zase sám.“
Samota je strašná věc – samota nás laiků, samota duchovních, samota lidí uprostřed rodiny, samota věřících ve farnostech a sborech, samota lidí v práci, samota dětí mezi dospělými, samota seniorů mezi dětmi a vnoučaty, samota lidí v nemocnicích. Pokud bychom nastokrát minuli velká etická témata, která nám Ježíš dává ve svých podobenstvích k uvážení, jednu věc bychom minout nemuseli – v Ježíšově obci, ve společenství jeho učedníků by nikdo neměl zůstávat sám. Prožitek osamělosti, do níž vnášeli světlo lidské i Boží účasti pastýři se svými stády a navíc andělé, stál u počátku Ježíšova narození v Betlémě. „I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“ (Lukáš 2:7)
Vánoce jsou zvláštní čas. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale cítím, že už pár dní po Novém roce se místo naléhavé osobní proměny a energie, jež nám byla nabídnuta v milosti vánočního Slova a Eucharistie, rozprostře zvláštní druh prázdnoty, kterou se pak dalších třistapětašedesát dní nedaří naplnit tím, pro co jsme do vymrzlých kostelů o Vánocích přišli – vírou, která je atraktivní pro druhé, nadějí, z níž si budou brát příklad ostatní, láskou k bližnímu, jíž jsme Bohu povinováni především. Znovu začnou některá kázání připomínat válečnou propagandu, znovu se budou sociální sítě tapetovat texty o lásce a porozumění, zatímco druhá ruka bude v novém panelu prohlížeče psát komentáře o tom, že křesťané nechtějí multikulti svět a že by bylo dobré tuhle zem zase obehnat dráty do výše tří metrů. Znovu se ukáže, jak jeden jediný jednoduchý Kristův vykupitelský příběh dovede zrodit stovky a tisíce paralelních kultů, v nichž vedle sebe stojí Kristus Láska, Kristus Policajt, Kristus Soudce, Kristus Válečník, Kristus Moralista a Kristus Okamžitý Vykonavatel Trestů.
Můj Kristus vlastně není vánoční. Nečekám na něj celý rok, abych s ním mohl najednou nějak lépe, intenzivněji být. Celý ten čas mě žene paradoxně pryč, ven, do přírody, do hor, na cesty mezi poli, na okraje našich pouští. Proč? Možná, že právě tam chci znovu vidět obyčejné jesle, v nichž bude ležet Boží syn, jehož bude na prsou konejšit jeho máma a zahřívat ten, který Marii nenechal v hanbě a ponížení. Asi se budou třást zimou a asi se jim do světa, který není jednoduchým místem pro život, zvlášť kvůli nám, lidem, nebude moc chtít. Přesto vyjdou do Jeruzaléma, kde jejich syn vykoná to, co navěky změní celý svět. Stanou se možná prvními, kteří poznají, že jednoduché věci se nemusí nutně poznat až nakonec, ale už na samotném začátku. Není ostuda nevědět. Ostuda je nevědět a dělat, že vím. Novozákonní příběh o narození Spasitele, který čteme v překladech překladů a navíc tak trochu jako báseň, by nám měl být symbolem, že i jednoduché věci nejsou tak primitivní, jak se myslívá. I kdybys přečetl tisíce kapitol svatého Tomáše a myslel si, že spolu s pár kamarády víš, „jak to celé bylo a býti má“, co je ti to platné, když ti světlo jesliček neosvětluje nejvšednější okamžiky všedních dní. Tady je jednoduchost. Tady se dívej. Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. Amen.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
