Seznamka
Josef Lukl Hromádka
Autor: archiv rodiny autora
Před padesáti lety zemřel evangelický teolog a filozof Josef Lukl Hromádka (8. červen 1889 - 26. prosinec 1969). Takřka po celou dobu své kariéry působil jako učitel teologie a veřejně angažovaný intelektuál. Jeho záběr daleko přesahoval hranice Českobratrské církve evangelické i rodné země. Půl století od úmrtí skýtá jistý odstup.
Souhlasím se systematickým teologem Janem Štefanem, že dalším krokem ve vztahu k J. L. Hromádkovi může být jen důkladná monografie. Podle mne nemusí být nutně faktograficky vyčerpávající, ale měla by nabídnout teologickou perspektivu. To ale k padesátiletí od Hromádkovy smrti nejspíš nikdo nestihne.
Nechci marnit čas vysvětlováním Hromádkovy pro-sovětské orientace po druhé světové válce. Jeho sázka na Sověty nebyla nikdy plně vysvětlena, třebaže jeho četba Berďajeva umožňuje jistou perspektivu (a také i osobní konzultace s ním v Paříži v roce 1948). Hromádka pochopil – v intencích výše zmíněného ruského filozofa – komunistický ideál rovnosti a sociální spravedlnosti jako nesplněnou křesťanskou povinnost. Jen tak lze pochopit jeho návrat z USA do Prahy v roce 1947. Přesto je s podivem, že včas neprohlédl hrůzy stalinismu, které se provalily už ve 30. letech. Jednou zapochyboval, a to v článku „Mezi Španělskem a Moskvou“ (1936) v souvislosti s procesem proti šestnácti členům údajného trockisticko-zinovjevovského teroristického centra, kteří byli všichni poté popraveni; neznámější z nich byli Grigorij Zinovjev a Lev Kameněv. Tehdy Hromádka napsal „že ve struktuře dnešních moskevských vladařů je podstatná vada, mohou-li před světem zinscenovat proces způsobem, jakým to učinili“.
Euforie z druhé světové války a Stalinův nezbytný pokus opět sjednotit sovětskou společnost při napadení Hitlerem utlumily jeho pochybnosti. Chyběla mu Masarykova opatrnost a skutečná znalost ruské reality.
Jeho velikost tkví jinde. Především v tom, že vždy myšlenkově usiloval o přesah. Téma víra a kultura považoval ve 20. letech za vůbec nejvýznamnější teologickou otázku. Jak se křesťanství vtěluje v kulturní a sociální realitu. V tom byl dobrým žákem svého učitele Ernsta Troeltsche.
A ovšem již jmenovaného T. G. Masaryka. Hromádkův dialog na jedné straně s katolictvím a pravoslavím, na druhé straně s marxisty nelze jinak vysvětlit. Přesto nejvýznamnější událostí pro něj byla Kristova inkarnace. Celoživotně pro něj Ježíš představoval klíčovou inspiraci.
Ve 30. letech to bylo zase zaobírání se reformátory Lutherem a Calvinem a německým protestantismem pod zorným úhlem toho, co se zrovna dělo v Německu. Právě v tomto kontextu Hromádka docenil teologické dílo Karla Bartha, s nímž tehdy navázal přátelství.
V americké emigraci, kde se stal učitelem na Teologickém semináři v Princetonu, se stýkal kromě kolegů a studentů teologie z celého světa také se zástupci českého západního odboje. Po návratu usiloval o vnitřní svobodu církve tváří v tvář komunistickému experimentu. Jak za první republiky, tak i nyní se pokoušel vytvářet platformu pro výměnu názorů. Když to od 50. let nešlo v rámci Akademické YMCA, kterou mezi válkami vedl spolu s filozofem Emanuelem Rádlem, tak založil na jedné straně Křesťanskou mírovou konferenci (která byla pod státní kontrolou, ale přesto umožňovala kontakty se Západem), ale také neformální studentské debaty tzv. Jirchářské čtvrtky (ty se nejprve konaly u Hromádků doma na Moravské 45, teprve po navýšení studentů přímo v bohoslovecké koleji).
I když byl druhým oporou a mnozí se na něj obraceli jako na duchovního rádce anebo s prosbou o intervenci u státních orgánů, i on věděl, co to je strach, a i on si někdy hladil své ego. Byl vyznamenáván komunistickým režimem, mohl cestovat, byl mezinárodně uznáván. Jeho koncepce se ovšem musela zhroutit, třebaže nepostrádala jistou velikost. Hromádka věřil, že komunismu dočasně patří budoucnost a že se bez křesťanství neobejde. I když se hrubě mýlil, dokázal si zachovat svou důstojnost. Ještě stihl veřejně protestovat proti sovětské okupaci, a pak si zbývající ani ne rok a půl života trpce „vychutnával“ nástup normalizace.
Umíral v osamocení, na které nebyl zvyklý. Nikdo neví, co se mu zrovna honilo hlavou. Jeho životní příběh je však příběh duchovně zápasícího člověka. Když se začteme do jeho teologické autobiografie Proč žiji? (1969), pochopíme to brzy. A nejen zde. Třeba i ve stati Od reformace k zítřku (1956): „Dokud theologie a kazatelé mluví jen o Bohu, o spasení, o církvi, zůstávají pořád mimo vlastní bojiště. Teprve když Bůh sám se zmocní theologů, jejích učení a soustav, teprve když Bůh zatřese kazateli a začne je vést svým neuniknutelným rozkazem na kazatelnu, teprve když Ukřižovaný shromažďuje kolem sebe zaplašená, ustrašená, mdlá a hříšná srdce, aby je naplnil duchem radosti a lásky, začíná skutečný duchovní boj. Pochopili jsme, že právě k takovému boji jsme voláni? Že stojíme uprostřed úkolů mimořádně odpovědných a naléhavých?“
Autor je evangelický farář. Pracuje i jako redaktor Katolického týdeníku. Vnuk J. L. Hromádky.
Související články publikované o J. L. Hromádkovi v magazinu Christnet:
Lepší než detektivka: „Hromádkovský syndrom“
Mrazivá zjištění: Recenzní poznámky nad knihou Nejpokrokovější církevní pracovník - Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka
Dokument: J. L. Hromádka k VŘSR a XXII. sjezdu KSSS
Hledat Pánovu tvář: Recenze knihy Martina T. Zikmunda s kapitolou o J. L. Hromádkovi
