Dva papežové: film o lidství ve službě církvi

Dva papežové
Autor: Netflix

Film Dva papežové je v mnoha ohledech pozoruhodným psychologickým vyprávěním, nořícím se do vztahu Jorge Bergoglio a Josepha Ratzingera. Oba přitom vykresluje v časové perspektivě od úmrtí Jana Pavla II. do času krátce po zvolení Františka. Nejde o historickou fresku ani o snahu zrekonstruovat příběh v detailech a faktografické správnosti. Pokud bychom se na něj chtěli dívat očima historiků, zřejmě najdeme řadu nepřesností nebo vtipů, které se takto stát prostě nemohly. Ale přesto, jde o film, který si zasluhuje jistou pozornost nebo reflektovaný komentář.

Film z roku 2019 režíroval Fernando Meirelles a scénář napsal Anthony McCarten. V hlavních rolích se pak představují Anthony Hopkins jako starší z obou papežů a Jonathan Pryce jako František, respektive po většinu filmu jako Bergoglio. Nechci zde psát filmovou kritiku, protože tomuto žánru kritické reflexe příliš nerozumím, ale faktem je, že především herecký výkon druhého jmenovaného je mimořádně zdařilý a celková výprava filmu je nesmírně kvalitní. Ostatně film nedávno pochválil na svém Twitteru i Jan Hřebejk. Film je dostupný na Netflixu.

První moment, který si jistě zaslouží komentář, je vykreslení obou papežů jako lidí. To na první pohled vypadá banálně, ale skrývá to v sobě mimořádně hluboký teologický význam. Františkova systematická kritika klerikalismu vychází z toho, že místo církve jako skupiny lidí, kteří společně následují Krista, sledujeme boj o moc, představu, že svěcení někoho udělá důležitějším nebo hodnotnějším. Místo služebného kněžství přitom častěji hovoříme o církevní hierarchii, čímž činíme to, co Hannah Arendtová bude považovat za základní zdroj totalitarismu, totiž nahrazujeme člověka institucí, technokratizujeme ho.

Tento rozměr je v celém filmu silně akcentován. Jestli autorům o něco šlo, pak právě o to ukázat, že i papež je člověk, se svým charakterem, osobní biografií, zájmy, zkušenostmi, ale i sociálními kontakty a teologickým přístupem. Celý film je otázkou setkání dvou osob, které se vzájemně potkávají v dialogu levinasovského střihu. Je to dialog, který odkrývá strukturu člověka, vede k pochopení a vnímání druhého jako živého člověka.

Katolicismus přitom právě s lidstvím má dlouhodobý imanentní problém, projevující se jak ve zmíněném klerikalismu, který znemožňuje dialog jako základní hermeneutický klíč na cestě k pravdě, ale také třeba takovou maličkostí, jako jsou betlémy, v nichž malý Ježíš sedí a čerstvě narozený žehná světu, zatímco Maria s Josefem ho nerušeně adorují. Takto přece lidství nevypadá! Film tuto manifestaci opakovaně tématizuje v mnoha detailech – od pizzy a Fanty k obědu, až po hodinky vyzývající k pohybu stárnoucí muže.

Druhý moment, který je nutné zdůraznit, je situace složitého dialogu o zvažování rezignace Benedikta XVI. Ten je ukázán jako promýšlené zbožné gesto spojené s vědomím toho, že na svěřený úřad, zmítaný aférami v oblasti financí i sexuálního zneužívání, nestačí. Je třeba učinit změnu, transformovat přístup. A v této změně a pohybu uslyšet Boží hlas. To není nic snadného, nejde o kalkul politika, který odstupuje z čela vlády, ale o něco bytostně duchovního. Jakkoli film samozřejmě tento proces musí explikovat a zpovrchnit, je zachycen poměrně silně. Benedikt skutečně rezignuje, protože ví, že je nutné dosáhnout změny, protože není možné pokračovat v politice vytyčené Janem Pavlem II. Předně nemá po ruce žádného Ratzingera, ale současně je situace mnohem vážnější a náročnější.

Tím se dostáváme ke třetímu momentu – papež je sám. Není osamělý, je neustále ve vleku událostí, rozhodnutí a nároků, které jsou na něj kladeny. Je v Boží blízkosti, ale tuto blízkost zažívá stejně jako každý jiný věřící. Uprostřed kurie je skutečně sám. Vydán na pospas nekonečnému boji s ní. Ratzinger se o ní opakovaně vyjádřil nesmírně kriticky už jako kardinál (především k jejímu personálnímu obsazení, intelektu a charakteru těch, kteří v ní působí), ale nedokázal s ní téměř nic udělat ani jako papež.

Bergoglio ve filmu papežský úřad nechce, chce mít klid, být farářem někde v Argentině. U svatého Tomáše v Brně je na hlavním oltáři dvojice soch biskupů v mimořádně neobvyklém uspořádání. Svatý Augustin sleduje hořící srdce, v ruce má knihu a tváří se, že berlu, kterou mu do rukou vehementně vkládá anděl, nevidí a ani nechce vidět. Nechce být biskupem, touží být mnichem a teologem. Paralelní sochou je Tomáš z Villanovy, biskup, který se opakovaně chtěl svého úřadu vzdát, protože už na něj nestačí. Svoji berlu dává do rukou anděla, který ji ale uhýbá, v dynamické struktuře ho nechává ve službě pokračovat. Tomáš a Augustin jsou tak jasné obrazy Bergoglia a Ratzingera, dvou přístupů k biskupské (papežské) službě.

Být papežem není něco, co je vrcholem kariéry, je to ukončení vlastního života, přijetí nového jména, které zavazuje, ale současně drtí toho, kdo ho přijal. A právě tuto rovinu se film snaží různě vykreslit a tématizovat. Jako papež není možné nerušeně projít mezi lidmi, nebýt hercem, který ale současně musí být autentický, být sám sebou.

Benediktův odchod do ústraní je vyvolaný touhou po tichu, po naslouchání Božímu hlasu. Stává se novým Celestinem, mnichem, který do veřejných věcí mluví jen velice málo. Film neřeší neomylnost, dogmata, učitelský úřad. Je výpovědí redukovanou na meditaci čistě antropologickou, v níž se ale rozměr vztahu s Bohem silně projevuje.

Jakkoli bychom jistě mohli najít deset a jeden důvod, proč je snímek nutné odsoudit a zavrhnout, jsem přesvědčen, že za zhlédnutí stojí. Nabízí totiž v celé nahotě pohled na stáří, na ubírání sil, které je s biskupským úřadem, ale i kněžstvím spojené. Jako by křičel – co chcete po někom, komu je přes sedmdesát? Není už to, že v těžkém oblečení, nemocný, osamocený, jde plnou katedrálou, dost? Není na čase přestat se na něj dívat jako na instituci a zahlédnout v něm člověka? Třeba i starého, zmateného, unaveného, zmanipulovaného, proti nám často méně sečtělého a vzdělaného, nerozumějícího světu, ve kterém je? Ale snad přesto modlícího se a toužícího po službě Pravdě? Člověka nesoucího svou biografii, která je často neradostná a plná selhání a chyb, ale odevzdávajícího se Boží milosti?

Vidět kněze, biskupa, papeže jako člověka. To je asi nejsilnějším lékem na klerikalismus, který je podle Františka největším nebezpečím církve. A do tohoto kérygmatu je vlastně koncentrován i celý snímek. Staví pohled na silnou, ostrou a jasnou otázku po identitě toho, kdo složí. Ale také dává všem možnost o ní společně přemýšlet a–s ohledem na Bergera s Luckmannem – ji spoluutvářet.