Celibát ve dvou – tradice církve?

Ilustrační foto
Autor: Publicdomainpictures.net

V poslední době se ve veřejném prostoru opět více diskutuje o celibátu (např. mediální vystoupení Marka Váchy, Daniela Kvasničky či Zdeňka Emingera). Vedle osobních zkušeností, které přinesl život, se však ‒ konkrétně v článku pana Emingera ‒ objevují i některé argumenty, které jsou problematické z věcného, historického hlediska. Protože se mě jako katolického bohoslovce téma také osobně dotýká, rád bych do diskuse rovněž přispěl několika poznámkami.

Pan Eminger přichází s tezí, že celibát je záležitostí jakési zpětné kazuistiky ‒ jistý dějinný vývoj přinesl v katolické církvi povinný kněžský celibát a ten je pak zas zpětně afirmován argumenty, které jsou „logické i iracionální“, podléhají diskusní potřebě, jsou dokonce často „neuvěřitelné“. Problémem se tu rovněž stává celibát potenciálně a nechtěně žitý s manželkou a dětmi, což by prý bylo popřením toho, co církev žila do 9. či 10. století. Když se však podíváme na historický vývoj, vynoří se před námi hned několik problémů, které se zdají tyto teze rozporovat. Jsem přesvědčen, že jejich prozkoumání nám může pomoci lépe pochopit některé souvislosti, které s celibátem a diskusí o něm souvisejí.

Lex continentiae

Prvním paradoxem je, že první nám doložené církevní diskuse o celibátu se týkají nikoli celibátu, jak ho známe dnes (kněz žijící jako svobodný muž), nýbrž právě celibátu žitého s manželkou a dětmi ‒ tedy zjišťujeme, že právě tato forma celibátu byla často tím, co církev až do středověku žila. Uveďme slova papež Lva Velikého, psaná galskému biskupu Rusticovi okolo poloviny 5. století: „Zákon zdrženlivosti je stejný pro služebníky oltáře i biskupy a kněze ‒ když byli laiky či lektory, mohli se zákonitě oženit a mít potomky. Když však dosáhli řečených hodností, co bylo dosud zákonné, přestalo takovým být. A proto, aby se jejich manželství stalo duchovní namísto tělesného, se sluší, aby své manželky nepropustili, nýbrž aby je měli, jako by je neměli, přičemž láska k jejich ženám má být zachována a manželská činnost ustat.“

Jedná se o zákon zdrženlivosti (lex continetiae), formulovaný již od třetího století na synodách i církevními otci. O zdrženlivosti kněží hovoří nejen Augustin, Ambrož či Jeroným, ale také synoda v Elvíře z roku 305 (kánon 33), synoda v Arles roku 314 (kánon 29) či synoda v Karthágu roku 390 (kánon 3). Všechny tyto kánony hovoří o sexuální zdrženlivosti jáhnů, kněží a biskupů. Tento postoj je přitom prezentován nikoli jako novinka, ale jako součást apoštolské tradice (např. dekret Cum in unum papeže Siricia z roku 386, hovořící o „apatii a lenosti“, s níž bylo zanedbáno to, co ustanovili již apoštolové a otcové). Na tomto lex contientiae církev trvá – jistě četným kněžím navzdory – i později, jak dokládá užití tohoto termínu i ve formulacích Lateránského koncilu, který závazný kněžský celibát posvětil definitivně. Zdá se tedy, že plošný kněžský celibát nebyl zaveden ex nihilo, nýbrž že šlo naopak o kontinuální, logický vývoj. Je konstatování této logiky skutečně pouze „chtěné“? 

Služba oltáře

Zajímavé je i zdůvodnění této zdrženlivosti. Hlavním důvodem pro ni nemá být nějaká domnělá, větší svatost kněze oproti laikovi, nýbrž právě služba u oltáře. Kněz má žít zdrženlivě, protože přichází do bezprosředního styku s posvátným. Trullská synoda z roku 691 západní předpisy o kněžském celibátu sice pro východní církev zmírnila, avšak i tak stanovila, aby kněží po dobu služby u oltáře zachovávali zdrženlivost (kánon 13). Synoda v Arles jako důvod pro zdrženlivost kněží v manželství uvádí: protože slouží každý den (kánon 29). Jelikož katoličtí kněží slouží mši denně, jejich manželství – nemá-li být porušena alespoň dočasná zdrženlivost, která je dodržována i ve východních církvích – logicky ústí v celibát.

Novozákonní námitky

Zbývá odpovědět na námitku, jak se daná praxe srovnává s Novým zákonem, např. s Pavlovým požadavkem, aby byl biskup jen jednou ženatý (1 Tm 3,2)? Jednu možnou odpověď můžeme najít u Eusebia z Césareje, který toto místo u Pavla zmiňuje, aby ho záhy uvedl právě do souvislosti se zákonem zdrženlivosti (Demonstratio evangelica I, 9). Logickou úvahou lze také doplnit, že pokud byli za kněze vybíráni zralí muži, logicky museli být vybráni ženatí muži, protože neženatí zralí muži v té době neexistovali. Druhou odpověď nabízí papež Pavel VI. v enyklice Sacerdotalis caelibatus: je jí „odvěký slavnostní hlas pastýřů Církve a duchovních vůdců“ (13). Prosazení povinného celibátu lze chápat i jako dílo prozřetelnosti, která v církvi pracuje – tak jako ušní zpověď či eucharistická adorace má i kněžský celibát svůj vývoj, což však nemusí být špatně.

V souvislosti s celibátem tolik žádaný návrat do prvního tisíciletí může skrývat nebezpečí jakéhosi archeologismu: praxí církve v minulosti bylo leccos, co by dnes již asi nebylo myslitelné. Ať už to jsou dlouholetá pokání za jisté hříchy, existence narthexu, kam se museli přede mší odebrat katechumeni či kajícníci, nebo právě kněžská zdrženlivost žitá v manželství – bylo by dobrým argumentem pro jejich znovuzavedení čistě to, že to bylo praxí rané církve? A nevolá se v případě celibátu po návratu něčeho, co oficiální praxí církve vlastně tak úplně nebylo?

Praxe a ideál

Shrneme-li výše zmíněné, konstatujeme pro plošný kněžský celibát dobré a rozumné důvody. Církev samozřejmě může toto opatření změnit, ale rozhodně se nezmýlíme, budeme-li nastíněný dějinný vývoj pokládat za logický. Říci, že katolická církev k povinnému celibátu již od poměrně raných dob směřovala, je legitimní interpretací, kterou není třeba vidět jako zpětné odůvodňování „neudržitelného“. To, že v dějinách mohla být žitá kněžská praxe i značně odlišná, je věc druhá. Sebemasivnější porušování celibátu kněžími však nevyvrací skutečnost, že církev ve svém hlásání celibát celkem zřetelně prosazovala. Ostatně Druhý vatikánský koncil plošný celibát rozhodně potvrdil (např. dekret Presbyterorum ordinis, 16).

Po možná poněkud suchém historickém výčtu mi nakonec dovolte osobní doušku. Jedním z velkých zastánců kněžského celibátu byla i Matka Tereza. Její argument je možná těm raněcírkevním v lecčems blízký a v jeho světle nám možná starověký lex continentiae připadne již stravitelnější. Ve svém Dopise knězi píše:

Řekl jste „ano“ Ježíšovi a on Vás vzal za slovo. Boží slovo se stalo Ježíšem – naprosto chudým. A tu strašnou prázdnotu prožíváte i Vy. Bůh nemůže naplnit, co je plné – může naplnit jen prázdné, hlubokou chudobu – a Vaše „ano“ je začátkem v situaci, že jste prázdný anebo že se jím budete stávat. Nejde o to, kolik můžeme dát, ale o to, jak jsme prázdní, abychom mohli ve svém životě plně přijímat a dovolili Ježíšovi, aby on žil v nás svůj život.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.