Jednou z mnoha ironických stránek nedávného selhání emeritního papeže, kdy zcela vypadl ze své role, byla skutečnost, že Benedikt rezignoval právě proto, aby předešel takovému ponížení. Benedikt prožil chaos posledních let nemohoucnosti sv. Jana Pavla II. – kurie utržená ze řetězu, korupce, strkanice –, a proto si naplánoval důchod v ústraní, v kontemplaci a podpoře svého nástupce. Dopadlo to však jinak. Přes Benediktovy nejlepší úmysly se emeritní papežství ukázalo jako rušivá instituce, která je náchylná manipulaci ze strany kritiků jeho nástupce. Emeritní papež byl znovu vtažen do nevhodné mocenské hry proti Františkovi – tentokrát čtyřiasedmdesátiletým kardinálem Robertem Sarahem, zastáncem vatikánské tvrdé linie. Výsledkem bylo opět očernění Benedikta a vyvolání pochybností o jeho odkazu a úsudku.
Mnoho lidí jízlivě poznamenalo, že téhož dne, kdy byl Anthony Hopkins za ztvárnění Josefa Ratzingera ve filmu Netflixu Dva papežové nominován na cenu pro nejlepšího herce ve vedlejší roli, skutečný dvaadevadesátiletý Benedikt byl v celé své stařecké křehkosti zatažen do pokusu zabránit Františkovi, aby potvrdil výzvu Amazonské synody ke kněžskému svěcení ženatých jáhnů. Sarahova kniha, která byla vydána ve Francii a příští měsíc má vyjít ve Spojených státech, byla prezentována (nepravdivě, jak se ukázalo) jako spoluautorské dílo emeritního papeže. Její obálka dokonce nese jeho fotografii a uvádí ho jako prvního autora pod jeho papežským jménem Benedikt XVI. (Dokonce i jako papež však trval na tom, aby jeho trilogie o Ježíšovi byla podepsána „Benedikt XVI. – Joseph Ratzinger“, aby bylo jasné, že jde o jeho osobní úvahy jakožto teologa).
Benedikt Sarahovu knihu neodsouhlasil, přispěl jen několika stránkami svého teologického zamyšlení v důvěře, že to pomůže Sarahovu úsilí. Sarah prohlašoval, že Benedikt byl konzultován v každé fázi, zatímco Benediktův sekretář arcibiskup Georg Gänswein trval na tom, že Benedikt ani neschválil rukopis, ani nesouhlasil se spoluautorstvím. Sarah byl nakonec nucen ustoupit. Nejprve vydal rozhněvané prohlášení, v němž slibuje, že těm, kdo ho pomluvili, odpustí, ale potom souhlasil s Gänsweinovým požadavkem, aby požádal francouzského vydavatele o vypuštění jména Benedikta jako spoluautora (americké vydavatelství knihy Ignatius Press to zatím odmítlo s tím, že podle jejich názoru Benedikt spoluautorem je).
Prach se už trochu usadil, ale je těžké říct, co se skutečně stalo. Byl Gänswein (který řídí Benediktovy vztahy s vnějším světem a kdysi bizarně prohlásil, že nyní máme dvojpapežství) skutečně tak zděšen tím, co Sarah provedl, nebo jednal až poté, co byl pokárán z Vatikánu? Kdo lhal? Gänswein, nebo Sarah? Nebo se tento rozpor zakládá na nedorozumění? A když se podíváme na Benediktovo křehké stáří – většinu dne prospí, má potíže s psaním a je pro něho těžké i mluvit – byl Benedikt zneužit? A pokud ano, kým a proč?
Nejdůležitější otázkou však je vhodnost Benediktových zásahů obecně. Františkovi slíbil svou „bezpodmínečnou poslušnost a úctu“ a celkově byl posledních šest let loajální a podporoval ho. Přitom nadále prezentoval teologické úvahy, na což mu nikdo právo neupírá. Příznivci Saraha toto Benediktovo právo přirozeně zdůrazňují a tvrdí, že oba muži pouze opakují církevní učení a připomínají Františkova vlastní prohlášení na obranu povinného celibátu. Je však zcela zřejmé, že Benedikt není pouhým teologem a Sarah pouze nevyjadřuje nějaký názor. Letmý pohled na obsah knihy ukazuje, že je tu jasný problém.
Cílem knihy From the Depths of Our Hearts (Des Profondeurs de nos coeurs ve francouzštině) je vést otevřenou kampaň, znemožnit Františkovi, aby v reakci na synodu souhlasil s výjimkou z pravidla celibátu pro Amazonii či jiné teritorium. Ve výňatcích publikovaných ve francouzských novinách Le Figaro se Sarah ostře ohrazuje proti jakémkoli druhu ženatého kléru a popisuje ho jako „polovičatost“ a „kněžství druhé třídy“, které by představovalo „porušení a nahlodání soudržnosti kněžství.“ Tvrdí, že „amazonské národy mají právo na plnou zkušenost Krista Ženicha“. Pravděpodobně si myslí, že amazonští trvalí jáhni vysvěcení na kněze by mohli nabídnout jen nedokonalou zkušenost Krista Ženicha. Potom vyzývá Františka, kterému vyznává „synovská poslušnost“, aby lidi nezbavoval „plnosti kněžství“ a „pravého významu eucharistie“.
Sarah chce zabránit papeži v posouzení výsledků Amazonské synody tím, že tvrdí, že není co posuzovat, protože kněžský celibát je ve skutečnosti Božím zákonem. Kardinál se snaží tuto tezi podepřít nesmyslným a nejasným pojmem „ontologicko-svátostná provázanost kněžství a celibátu“, který je v rozporu s učením Druhého vatikánského koncilu (Presbyterorum ordinis, 16), že celibát „není vyžadován samotnou podstatou kněžství, jak je zřejmé z praxe rané církve a z tradic východních církví.“ Sarahovo teologicky inovativní tvrzení ve skutečnosti zpochybňuje nejen kněžství raných papežů, ale i tisíců dnešních katolických duchovních. Sarah dále překvapivě prohlašuje, že jakékoli oslabení (tout affaiblissement) pravidla celibátu by znamenalo narušení učení tří předchozích papežů, třebaže jak Pavel VI., tak Jan Pavel II. i Benedikt povolovali výjimky. „Pokorně apeluji na papeže Františka, aby nás definitivně ochránil před jakoukoli takovou možností tím, že zamítne jakékoli oslabení pravidla kněžského celibátu, byť omezeného na konkrétní region," naléhá Sarah v dnes již ohraném stylu podlézavé převářky, který proslavili čtyři kardinálové ve svých dubiích.
Co vůbec Benedikt dělá v této společnosti teologických diletantů? Vlastní příspěvky emeritního papeže, které dal Sarahovi k dispozici, aby je použil ve své knize dle svého uvážení, jsou totálně odlišné od Sarahových. Jsou nejen umírněné, ale také zakořeněné v tradiční katolické teologii. Argumentuje, že celibát je nejlepším prostředkem radikálního sebedarování (spolu s hmotnou chudobou), které sebou kněžství nese, a tvrdí, že křesťanské zjevení natolik změnilo lidské chápání totality Boží přítomnosti, že jak kněžství, tak manželství jsou celoživotním povoláním. Rozhodně se však zdržuje Sarahových zdivočelých požadavků a tvrdí pouze, že „by se zdálo být“ obtížné kombinovat obě povolání současně a že schopnost vzdát se manželství se stala „jakýmsi kritériem kněžské služby“ (tímto neurčitým příslovcem Benedikt zařazuje zpátečku před Sarahovým ontologickým nárokem). Benediktovy argumenty jsou prostě vášnivé, ale stále v souladu s tradicí: jedná se mu o kněžský celibát jako o záležitost nikoli ontologie, nýbrž užitečnosti. Podporuje celibát duchovních, protože věří, že to usnadňuje život kněží, nikoli proto, že by toto pravidlo samo o sobě požadoval Bůh.
Zapojit Benediktovy jemné reflexe do Sarahovy brutální tirády proti ženatým kněžím nutně zapřáhlo vůz starého emeritního papeže do kardinálova neřízeného vlaku. Pokud je celibát souznačný s kněžstvím, jak to bude s Benediktovým rozhodnutím z roku 2009, ve kterém povolil bývalým anglikánům, aby žádali „o přijetí ženatých mužů mezi kněze na základě individuálního posouzení”? Považuje nyní Benedikt tyto duchovní, kteří jsou v plném společenství s Římem, za závadné kněze „druhé kategorie“? A co případ mnoha východních ritů katolické církve (je to řada dříve pravoslavných církví) s dlouhou tradicí manželství kněží? Sarah na jiném místě v knize tvrdí, že s ohledem na „ontologickou provázanost“ mezi celibátem a kněžstvím jsou kněží východního obřadu voláni, aby manželství časem opustili, a ústupky bývalým „protestantským“ kněžím by se nikdy neměly opakovat. Má to znamenat, že toto jsou také názory Benedikta?
František povinný celibát také vášnivě podporuje a slibuje, že rozhodně nebude papežem, který ho ukončí. Avšak stejně jako jeho předchůdci je ochoten uvažovat o výjimkách z pádných pastoračních důvodů, když je na odlehlých misijních územích, jako je Amazonie, v sázce salus animarum (spása duší). Sarah však ve své knize tvrdí, že z kněžského celibátu nemohou existovat žádné „výjimky“ a že dokonce i pouhé použití tohoto slova představuje „zneužívání jazyka či lež“. Přesto Benedikt v roce 2009 citoval encykliku Pavla VI. z roku 1967 Sacerdotalis caelibatus, aby podepřel povolení výjimky pro dříve sezdané anglikánské kněze. Papež Pavel napsal, že „lze povolit studium zvláštních okolností ženatých posvěcených služebníků církví“ vedoucí k tomu, že se „ti, kdo se touží připojit k plnosti tohoto našeho společenství, připustí do kněžských funkcí.“ Nyní je třeba si položit otázku: Vyjádřil teď Benedikt souhlas se Sarahem, že tyto „výjimky“ načrtnuté Pavlem VI. byly ve skutečnosti „lež“?
Nepřekvapuje tedy, že během úterního horečného vycouvání požadovala Benediktova kancelář nejen odstranění jakéhokoli náznaku jeho spoluautorství, ale také vypuštění jeho jména ze Sarahova úvodu a závěru. Ale škodu už nešlo napravit: Sarah přeměnil bývalého papeže na vzdoromagisterium, na symbol opozice vůči Františkovi. Pokud by se nyní František rozhodl výzvu synody k výjimce z celibátu pro Amazonii neschválit, oponenti budou prohlašovat, že ho „Benedikt zastavil.“ Budou oslavovat vítězství „věrnosti tradici“ a zjevně tím zkratují synodální proces, který má správně podléhat papežovu výhradnímu posouzení.
Toto i další předchozí selhání (například loňská výstřední esej o sexuálním zneužívání, kterou Benediktův dvůr šířil skrze viganovská média ve Spojených státech) vedla mnoho katolíků k výzvě, aby emeritní papež jednal tak, jak dříve slíbil, a zůstal mlčet. Oživilo to také výzvy k reformě emeritního papežství, ke které kanonisté a teologové (včetně našeho Massima Faggioliho) vyzývají už dlouho. Stručně řečeno, bývalý papež, který rezignoval, by měl být emeritním biskupem římským (jak František správně svého předchůdce označil v noci, kdy byl zvolen), nikoli „emeritním papežem“. Měl by nosit obyčejnou kleriku nebo kardinálské abito piano, nikoli bílou papežskou kleriku. A neměl by existovat žádný úřad „prefektury papežského domu“ ani jakýkoli paralelní papežský dvůr. Kdyby za této situace emeritní papež promluvil, vyjadřoval by se se svobodou soukromého teologa.
Způsob, jakým Benediktova suita už vícekrát využila jeho osobu a jeho spisy k podkopání Františka, je skandální a ostudný. Krmili opoziční média novinářskými kachnami a exkluzivními zprávami, zatímco Vatikán a jeho tisková kancelář zůstávaly ve stínu. Soustavně porušovali vatikánskou směrnici o biskupech z roku 2004, která požaduje, aby se emeritní biskupové vyhýbali „každému postoji a vztahu, který by mohl byť jen v náznaku nést stopy nějaké alternativní autority k autoritě diecézního biskupa, protože by to mělo ničivé důsledky pro pastorační život a jednotu diecézní komunity.“ Apostolorum successores dodává, že pouze v úctě k autoritě diecézního biskupa „všichni jasně pochopí, že diecézní biskup je jedinou hlavou diecéze odpovědnou za její správu.“
Nic z toho ale Františka příliš nevzrušuje. Má Benedikta upřímně rád a šokuje ho, když ho vidí, jak je nyní ve svém křehkém stáří takto vykořisťován. Prozatím nic neříká. Sarahovy intriky, stejně jako intriky jiných před ním, se obvykle sesypou samy od sebe. Avšak Benediktova pověst je každým nepatřičným selháním neférově pošpiňována. Toto je velmi poučné. Paralelní papežský dvůr a vzdoromagisterium skončí Benediktovou smrtí. Úřadující papež musí mít svobodu být papežem, a to kvůli Petrově službě samotné. Boží lid potřebuje poslouchat v danou chvíli jen jednoho papeže kvůli milosti, která se tomuto úřadu připisuje. Stejně tak emeritní papež musí být vzdálen vnitrocírkevního hašteření a mocenských her, které podněcují jen rozdělení a zmatky. Toto vše může samozřejmě navrhnout a zformovat další papež, který odstoupí. Pokud to připadne na Františka, bude proměna emeritního papežství určitě jeho poslední velkou reformou, reformou, která by neměla oslabovat Petrovu službu, ale hájit ji v zájmu svobody Božího lidu.
Autor je katolický novinář, komentátor a autor biografie papeže Františka – Papež reformátor.
Za anglického originálu přeložil Jiří Pavlík.