Na jedné lodi a u jednoho ohně

Ondřej Doskočil
Autor: Archiv autora

Kázání pronesené při Ekumenické bohoslužbě v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích 23. ledna 2020 v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů.

Sk 27,18–28,10; Mk 16,14–20

Poslední kapitoly Skutků apoštolů obsahují vyprávění pohnutých událostí poslední z Pavlových cest, z cesty do Říma, kam putoval na rozdíl od svých předchozích cest předně ne jako apoštol, ale jako vězeň, který se odvolal k císaři. A přesto je i tato Pavlova „civilní“ cesta plná jeho apoštolského nasazení a Božího působení. A nám je tento úryvek bohatým zdrojem inspirace pro náš křesťanský život a pro naše apoštolské poslání. Je vyprávěním i o našich cestách po rozbouřených vodách, i o našich ztroskotáních a našich záchranách, ale i o těch, s kterými jsme „na jedné lodi“, i o těch, ke kterým nás jakoby mimoděk donesou vlny rozbouřeného moře života. A je to vlastně zvláštní a nečekané naplnění Ježíšových slov ze závěru Markova evangelia: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření ... na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je“.  A dokonce i ten jedovatý had se tam objevuje. Je to to, o čem mluví Ježíš - a přitom cítíme, že je to trochu jiné… 

Příběh ze života

Příběh ze závěru Skutků apoštolů je plný věcných komentářů, číselných údajů i praktických starostí. Dozvídáme se, že loď byla po moři hnána větrem již čtrnáctou noc, že lodníci naměřili olovnicí nejprve dvacet, později patnáct sáhů, že ze zádi spustili čtyři kotvy a že loď měla kotvy i na přídi a také měla záchranný člun, že se na ní plavilo 276 lidí, že někteří neuměli plavat, a že vezla náklad s obilím; čteme také námořnický popis toho, jak se snažili loď dostat ke břehu a jak ztroskotala poté, co její příď uvízla na mělčině.   

Dozvídáme se, že Pavel, ačkoli nebyl na lodi jako člen posádky, ale jako pasažér, projevil dost racionálního a praktického ducha a v rozhodující moment jakoby převzal velení. Prostě vnesl slovo do pranice a svým jednáním ovlivňoval chod událostí, třebaže byl v pozici pouhého vězně. Pavel toto své racionální smýšlení projevil už před samotnou plavbou, když mořeplavce marně varoval, že plavba bude spojena s velkým nebezpečím a velkou škodou pro loď i náklad a že ohrozí život posádky (Sk 27,10). 

Je to Pavel, kdo v pohnuté chvíli povzbuzuje malomyslné námořníky a to nejen slovy útěchy, ale i převzetím péče o nasycení hladových mužů. Je to Pavel, kdo sbírá a přikládá klestí na oheň, aby se mokří a  prokřehlí námořníci zahřáli. 

Je to evangelizace?

Je to vskutku zvláštní a trochu nečekané naplnění Ježíšových slov z dnešního evangelia - zde téměř beze slova o Bohu a zcela beze slov o Kristu, o vzkříšení, o spáse, řekli bychom bez hlásání evangelia, v jehož službách vždy Pavel tak neohroženě a přímočaře vystupuje. 

A přesto se domnívám, že tato epizoda je o hlásání evangelia a o poslání nás křesťanů ve světě více, než jsme si někdy ochotni připustit, a každý z nás se v Pavlově zrcadle může spatřit a v jeho stopách se vydat:   

Pavel se ocitá na jedné lodi s lidmi, které si sám nevybral, a cestu nemá ve svých rukou. A nakonec ji nemají v ruce ani lodníci, ani vojáci, ani důstojník Julius od císařského praporu. Pavel není pánem situace – je pasažérem a vězněm. Má však to, co ostatní nemají. Je si vědom Boží blízkosti a jeho prozřetelnosti, věří Bohu a jeho příslibu, že nikdo nezahyne. Přesto i na této své zdánlivě bezmocné pozici přebírá svůj díl odpovědnosti za posádku lodi a zasazuje se o její záchranu. Dokonce říká, že mu Bůh daroval všechny, kdo jsou s ním na lodi. Jde mu o lidi, kteří jsou na lodi s ním, a to nejen o lidi spřízněné osudem, tedy o vězně, ale i lodníky, a dokonce i o své věznitele – vojáky a samotného císařského důstojníka. Je si vědom toho, že je varoval, aby se nevydávali na nebezpečnou plavbu, ale když došlo na jeho slova, neříká: „Jako bych to neříkal, teď tu máte, co jste chtěli, no vidíte.“ Neuráží se, netrucuje, neodchází, ale povzbuzuje a dodává naději: Nejen, že říká: „Buďte dobré mysli“, ale i nabízí i konkrétní cíl, o němž ve své víře ví: „Máme se dostat k nějakému ostrovu“.  

Jsme na jedné lodi

I my se často ocitáme na jedné lodi s lidmi, které jsme si nevybrali, bez valného vlivu na chod událostí, na lodi, kterou prudký vítr unáší, Bůh ví kam. Může to být v rodině, v práci, v místní komunitě, vlastní církvi i širší ekumeně. Může to být v osobním, náboženském i občanském životě. I my jsme možná těmi, kteří někdy varují, že tahle plavba nedopadne dobře. A co děláme, když dojde na naše slova? Jaký postoj máme k lidem, kteří se plaví s námi, i když nejsou křesťany nebo nejsou členy mé církve, mého společenství, mého názorového proudu? Přijímáme svou zodpovědnost za posádku i z pozice, na které se nacházíme, nebo se mermomocí hrneme ke kormidlu? Nebo někde brbláme v podpalubí „já to říkal, že to blbě dopadne“? Vnímáme lidi kolem nás spolu s Pavlem jako ty, které nám Bůh daroval, jako ty, kdo jsou s námi na lodi? Přinášíme jim slova naděje i hmatatelnou útěchu – pevninu, ostrov, půdu pod nohama, tedy konkrétní pomoc?  

Pavlovi jde o záchranu celé posádky. Radikálně vystoupí proti těm, kteří se chtějí sami zachránit ve člunu a nechat zbytek osazenstva lodi na holičkách. „Nezůstanou-li oni na lodi, nemáte ani vy naději na záchranu“. Jsme spolu s Pavlem těmi, kteří vybízejí k vzájemné solidaritě a mezilidské, mezinárodní, mezináboženské či mezikonfesní soudržnosti, nebo jsme spíše těmi, kteří si chtějí sami vlézt do záchranného člunu svých jistot, svých tradic, svých názorů, kategorií a hranic? 

Pavel má na zřeteli zcela konkrétní starost o fyzické přežití těch, kteří jsou s ním na lodi. Všechny vybízí, aby se najedli a nabrali sil: „Je to potřebí k vaší záchraně“. V kritický moment je nevyzývá k modlitbě a k obrácení, nekáže jim, ale vybízí je, aby se prostě najedli, a sám se o to přičiní. A dělá to pro učedníka Kristova typickým způsobem – vzdává díky, láme a dává – odkazuje přitom k chlebu života, který sestupuje z nebe a dává život světu. A skrze tuto ryze praktickou Pavlovu péči „všichni nabyli dobré mysli“.  Všimněme si, že Pavel o několik veršů předtím vyzývá: „Buďte dobré mysli“. Ale nezůstává jen u toho a něco pro to udělá. A co my? Je naše lámání chleba života v našich společenstvích spojeno s praktickou starostí o život našich bližních? Jsme jako křesťané skutečně Tělem Kristovým, které se láme a vydává pro druhé? Nebo máme spíše plná ústa zbožných frází a rad?

Zachovali se neobyčejně laskavě

Poté, co se posádka lodi zachránila na ostrově, zaznamenává pisatel Skutků větu, kterou bychom možná snadno přehlédli: „Domorodci se k nám zachovali neobyčejně laskavě“. Autor si všímá projevů dobra u pohanů, váží si jich a má potřebu je zaznamenat. A všímá si jich opakovaně:

O správci ostrova Publiovi rovněž píše, že se o ně staral laskavě jako o své hosty. „Štědře nás obdarovali a přinesli nám, co jsme potřebovali na cestu.“ I o důstojníkovi Juliovi Lukáš píše  několik veršů dříve, že „zacházel s Pavlem laskavě“ (Sk 27,3). Autor skutků nemá potřebu se na tomto místě rozepisovat o jejich náboženství, kultuře, etnické příslušnosti, společenském uspořádání a názorech. Nepíše ani o tom, že doposud neslyšeli o Kristu, ani se nedozvídáme nic o tom, zda tam Pavel kázal a kolik lidí se obrátilo. Dozvídáme se však, že trosečníci byli laskavě přijati a že Pavel uzdravuje Publiova nemocného otce i další nemocné obyvatele Malty. Jazyk laskavosti a lidské sounáležitosti je to, co nás lidsky spoje, otevírá nás sobě navzájem a přibližuje nás Bohu. Malťané, třebaže Boha neznali a nebyli ve svém jednání motivování vírou v Krista, se zachovali neobyčejně laskavě a trosečníkům přinesli vše, co potřebovali. Zachovali se prostě lidsky. Jednali přesně tak, jak náš Pán vyzývá v evangeliu: „hladověl jsem a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít, byl jsem na cestách a ujali jste se mně, byl jsem nahý a oblékli jste mě...“ (Mt 26, 35-36) A Pavel? Ten na prvním místě neřešil obrácení Malťanů, ale uzdravoval tamější nemocné.  A přesto toto Pavlovo ztroskotání, zcela neplánované vylodění v poutech na ostrově, oslavují Malťané jako počátek křesťanství ve své zemi. Počátek křesťanství na Maltě je spojen s Pavlovým ztroskotáním! 

Jdeme  za Kristem v Pavlových stopách?

Dokážeme si všimnout projevů dobra u těch, kteří doposud nepoznali Krista nebo věří jinak než my? Dokážeme docenit jejich laskavost? Věříme, že Duch svatý působí i v těch, kteří doposud nevěří, a připravuje je na setkání s Pánem? Uvědomujeme si, že skrze vzájemnou lidskou laskavost se všichni můžeme dotýkat – vědomě i nevědomě – laskavosti a něhy Boží? Jsme to my, nositelé Kristova jména, kteří jsou příkladem laskavosti, nebo je laskavost spíše devizou „Malťanů“ kolem nás? 

Malťané rozdělali oheň a všechny k němu pozvali. A Pavel? Ne, nestál opodál, ale nechal se pozvat k ohni, dokonce sám sbíral klestí a přikládal na něj. Nebyl naštvaný, že to není jeho oheň, nebo nezaložil vedle separátní křesťanský ohníček, ale byli všichni lidsky spolu. A díky této své účasti na společném díle, na přikládání do společného ohně, u kterého se všichni zahřáli, mohl vydat svědectví o Boží moci, když byl uchráněn před uštknutím jedovatým hadem. Myslím, že právě tím, že jsme ochotni se připojit k dobrému dílu, třebaže jej inicioval někdo jiný, že jej dokážeme docenit, že se nebudeme bát různých „jedovatých hadů“ v kupě klestí, tak právě tím můžeme svědčit o Boží moci. Ne tím, že si budeme řešit vlastní křesťanskou, konfesní, národní nebo politickou agendu. 

Kéž se neostýcháme učit od „Malťanů“ jejich laskavosti, která vidí na prvním místě potřebného bratra, potřebnou sestru, potřebného člověka. Ne jeho náboženství, národ či názor. Tím spíše, že my, křesťané, bychom měli dokázat vidět v potřebném člověku Krista. 

Pane Ježíši Kriste, nauč nás být s našimi bližními na jedné lodi a dej nám poznat, že jsi nám je daroval. Nauč nás vidět praktické potřeby našich bližních a uschopni nás přiložit ruku k dílu. Dej, ať umíme docenit laskavost našich bližních, a uč i nás jejich laskavost také přijímat. Dej nám odvahu svědčit o Tvé moci odvážnou účastí na každém dobrém díle našich bližních. 

A přijmi, Pane, laskavě i nás, když při této své plavbě ztroskotáme. Amen. 

Autor je otec tří dětí, vysokoškolský učitel, nemocniční kaplan a římskokatolický jáhen.