Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Lucie Horníková
Návrh Dominika Duky, potažmo ČBK, aby se členkou Rady České televize stala ekonomka z Masarykovy univerzity Hana Lipovská, vyvolal významné otázky, které nejsou jen diskusní či politické, ale také eklesiologické. Cílem tohoto komentáře není ani v nejmenším diskutovat odbornou kvalitu kolegyně (působíme na stejné univerzitě) Lipovské jako ekonomky, ale spíše ukázat, jaké teologické otázky s její nominací jsou reálně spojené.
Prvním je samozřejmě fakt, co si kardinál Duka - potažmo většina ČBK - slibuje od nominace člověka, který se vyjadřuje v tom slova smyslu, že Česká televize nemá smysl a mohla by být nahrazena komerčními televizemi. Domnívám se, že nejde o problém parametrický, ale eklesiologický. Cílem existence České televize totiž nesporně není primárně zajišťovat vysílání požehnání Urbi et orbi nebo vánoční bohoslužby, ale něco zcela jiného, co stojí za pozornost.
Totiž smyslem jak České televize, tak také Českého rozhlasu je podpora menšin. Těch, kteří se běžnými způsoby nemohou dostat do veřejného prostoru, kteří nemají možnost efektivně reflektovat vlastní komunitu nebo identitu jinak, než že jim médium veřejné služby pomůže. Jde vlastně o stejný problém jako v případě úřadu Veřejného ochránce práv – pokud je člověk dostatečně vzdělaný, společensky situovaný a bohatý, jistě nepotřebuje takový institut, protože si může dovolit vlastního právníka, ale mnoho lidí nikoliv. Cílem médií veřejné služby tedy není jen dostatečná sledovanost, ale především ochrana a informování těch a o těch, kteří se nacházejí na okraji společnosti.
Domnívám se, že zde narážíme na dvojí uchopení církve – je místem a institucí aktivně pečující a ochraňující ty, kdo nejsou schopni uspět sami, anebo je prostorem realizace moci, ale i kulturního a intelektuálního bohatství? Oba přístupy mají své silné i slabé stránky, ale domnívám se, že právě ono vyjití k menšinám a ohroženým má velký význam a společenský potenciál. Jde o obrat, který zdůrazňuje papež František téměř v každém svém kázní nebo cestě do zahraničí. Církev musí být místem fungujícím jako polní nemocnice, pečující o ty, kdo se do té běžné nedostanou, kdo jsou ztraceni a již nemají naději.
Volba Hany Lipovské jde ale právě opačným směrem, směrem bližšímu soudům o divadelní hru, kterou žalující vůbec neviděl, ale nesmírně ho urazila. Podobně jako média veřejné služby. Toto rozhodnutí je o to problematičtější, že kardinál Duka nedávno pořad veřejného média opustil mimořádně nevhodným (byť lidsky samozřejmě pochopitelným) a emocionálním způsobem. Místo zdrženlivosti volí poměrně silný krok, který jde proti konceptu veřejné mediální služby, jednoho z klíčových konceptů demokratického fungování státu. Státu založeného na myšlence humanismu, spočívající v tom, že dá prostor a hlas i slabým, a ne tak mocným. I přes to, že to nebude zajišťovat vysokou sledovanost a dobré hospodářské výsledky. Jen proto, že humanita za to stojí.
Ilustrační foto
Autor: Česká televize
Toto rozhodnutí je ale součástí dlouhodobého směřování, které se projevilo v marginalizaci problému sexuálního zneužívání v katolické církvi a následném „vyhrožování“ obětem. Místo půdy pro pokání a snahy o sblížení a odpuštění, místo reflexe poničeného uchopení celého institucionalizovaného křesťanství.
Druhou rovinou pak, je skutečnost, že nejde o činy spojené pouze s Dominikem Dukou, ale zřejmě rezonují v podstatě mezi všemi biskupy. Občasná vystoupení jako Tomáše Holuba či Václava Malého, že pro něco nehlasovali nebo s něčím nesouhlasí, jsou spíše okrajovým jevem, který současně odhaluje, jak malé mají biskupové chápání své vlastní role v církvi. Jak zdůrazňoval již Joseph Ratzinger jako kardinál, schovávají se za biskupskou konferenci. Ta ale není reprezentací církve! Může tak vystoupit jistě v mimořádně speciálních situacích, ale vlastní církví není, je právní formou, která umožňuje jednat se státem, má specifické poslání pro místní církev, které by bylo pro jednotlivé biskupy příliš náročné. A samozřejmě, je také společenstvím s místem sdílení se biskupů.
Církev je společenství věřících, v katolickém pojetí - „v čele“ s biskupy, kteří mají v církvi sloužit. Jestliže papež František hovoří o klerikalismu, má na mysli dva pohyby – první je spojený s věřícími, kteří svoji zodpovědnost, své úkoly a svobodu rádi přehazují na ordinované služebníky církve, jak psával Karl Rahner, na obětníky. Změna kodexu církevního práva z CIC 1917 na současnou úpravu s sebou nese také důležitý prvek souhlasu – věřící mají plné právo a možnost nesouhlasit s biskupem nebo knězem, mohou a mají s ním veřejně polemizovat. Jen tím mají možnost skutečně samostatně uchopit vlastní autentické křesťanství, které může být radikálně odlišné od toho, co zastupují biskupové nebo kněží. Tím se liší církev od sekty, obsahuje možnost rovného dialogu.
Druhou rovinou je pak pochopitelně snaha části kleriků uzurpovat si moc místo služby. To je velké a zcela přirozené nebezpečí, zdůrazněné tím, že ho od nich velká část věřících očekává – chce slyšet jasné slovo o tom, koho volit, co si myslí o gender studies (což je stejná otázka, jako co si myslí o sociologii nebo fyzice) nebo zda mají číst Harryho Pottera. Říkat, že není možné z pozice obětníka na tyto věci odpovídat, je mimořádně náročné. Z pozice biskupa či kardinála jistě dvojnásobně.
Spor o nominantku do Rady České televize tak paradoxně odkrývá podstatně hlubší problém identity v katolické církvi. V ní jsou lidé silně nacionalistického charakteru, píšící extremistickým stranám gratulace k volebním ziskům s doufáním plodné spolupráce, i lidé demokratičtí, konzervativci i liberálové, tradicionalisté i modernisté.
Pozice, tak jak ji otevřel Dominik Duka, kdy ze sloupu na náměstí se stane ohnisko sváru o ekumenismus, pro které odkládáme slušné vychování, kdy žalujeme umění a vyhrožujeme obětem (pomíjejíce rovinu zranění a subjektivních soudů), kdy se stavíme proti přijetí uprchlíků ze strachu o vlastní identitu a kulturu, kdy se protěžuje zcela absurdní kázání Petra Piťhy, to vše vytváří prostor pro změnu. Prostor, ve kterém věřící dokáží vykročit z pohodlí klerikalismu a říci, že jejich křesťanství je jiné než to, které prezentují biskupové – že na prvním místě stojí láska a milosrdenství, schopnost překročit vlastní zájem, pohodlí a velikost.
Někdy může být těžké vidět vazbu mezi křesťanstvím a papeže Františka a toho, jak ho prezentují (nikoli věří, to nemohu posoudit) naši biskupové. Sílu církve ale spatřuji v tom, že jednotu netvoří totalitou, ale vědomím, že každý musí svou víru promýšlet samostatně. Církev se za papeže Františka silně mění. Domnívám se, že poslední kroky Dominika Duky mohou a mají toto nově akcentované autonomněji, hlouběji a autentičtěji uchopit poslání církve v dnešním světě.
Domnívám se tedy, že nejde o konkrétní nominantku, ale o přístup k tomu, co by měla být církev, respektive jaká by být měla. V tomto duchu je také třeba vnímat výzvu senátorů směrem k ČBK, tak také vyjádření Dominika Duky směrem k nim. Obě strany se nemohou potkat a porozumět v tom, o co ve sporu jde. Přou se o člověka, ale nerozumí si v ekolesiologii.
