Hon na čarodějnice: Papua-Nová Guinea

Sestra Lorena pochází ze Švýcarska a patří do komunity baldeggských františkánek (oficiálně Sestry Božské Prozřetelnosti). Od r. 1979 žije a působí v Papui-Nové Guinei
Autor: Missio / Bettina Flitner

Už několik let hoří v Papui-Nové Guinei skutečný „hon na čarodějnice“. Ženy jsou obviňovány z čarodějnictví a brutálně mučeny. Švýcarská řádová sestra Lorena Jenal se intenzívně angažuje v práci na pomoc obětem. Sestra Lorena žije v Papui-Nové Guinei už několik desetiletí a usiluje o usmíření znepřátelených rodinných klanů. Ale teď se už několik let stará o ženy, které se staly obětmi čarodějnických procesů. V interview hovoří o tom, jak vypadá její práce ve prospěch týraných žen.

Sestro Loreno, snažíte se v Papui-Nové Guinei působit proti tamější přetrvávající víře v čarodějnice.  Proč lidé věří v kouzla?

V Papui-Nové Guinei pracuji už od roku 1979. Od začátku jsem pomáhala lidem, kteří trpěli násilím následky četných bojů mezi znepřátelenými rodinnými klany. Tyto boje se rozhořely především po vzniku nezávislosti země v roce 1975. Velmi se mě dotýkal smutný osud žen, protože to znamená, že většinou jím trpí i děti. Do násilí tak byla vtažena celá rodina. Ale před třiceti lety bych si nedokázala představit, že by v Papui-Nové Guinei – ačkoliv je to patriarchální země – mohlo dojít k čarodějnickým procesům. S vírou v čarodějnice jsem se poprvé setkala teprve v roce 2012.

Je víra v čarodějnice zakořeněná v kultuře Papuy-Nové Guiney?

Ne, je to nový fenomén. Já tomu říkám čarodějnické šílenství, protože ta víra je iracionální. Kultura Papuy-Nové Guiney však zná boje mezi kmeny na základě odplaty a msty, u nichž tu a tam hraje roli i nějaké to kouzlo. Lidé nepřijímají nečekané úmrtí nebo jinou ránu osudu snadno a hledají pro ni hlubší důvod. Ale že je přitom jako důvod neštěstí napadne kouzlo čarodějnic, to je nové. Mimochodem, z čarodějnictví mohou být obviněni i muži, ale většinou jsou to ženy.  

Ale lidé v Papui-Nové Guinei jsou přece většinou křesťané, ne?

Když jsem tam před čtyřiceti lety přišla, setkávala jsem se se silnou vírou v předky. V představách místních obyvatel žijí předkové dál jako duchové a působí v přítomnosti. Ale současně je země formovaná velmi křesťansky. První premiér v roce 1975 prohlásil zemi za oficiálně křesťanskou. Je tu mnoho katolíků a protestantů i několik svobodných církví. Fenomén čarodějnic vlastně do této křesťanské země ani nezapadá.

Jak vypadá soužití tradiční víry původních obyvatel a křesťanství?

To samozřejmě závisí na tom, jak tu kterou víru žijete. Připravovala jsem na křest náčelníka jednoho kmene. To trvalo sedm let. Tento muž věřil tak upřímně, že se pro mě stal velkým vzorem. Stále znovu mi v těchto letech přípravy ukazoval, že je pro křesťana možné tradiční víru nezrušit, neumlčet, nýbrž proměnit. Dokázal ve víře stále znovu nechat zazářit radostnou zprávu, která odráží radost a kvalitu života. U něj jsem mohla vidět, jak se tradiční a křesťanská víra vzájemně objímají. Všechno to ústí jako spojení jedné velké lásky k Ježíši Kristu.

Můžete jmenovat konkrétní příklad, jak se to odráží v běžném životě?

Ten náčelník měl tehdy osm žen a žil v polygamii. Jeho ženy byly pokřtěny spolu s ním. Vesnice spolu s ním jako náčelníkem rozhodla, která z těch osmi žen bude po křtu jeho manželkou. O všechny ostatní ženy a jejich děti se dál stará a několikrát do roka pořádá velké rodinné slavnosti. Všechno funguje velmi pokojně a harmonicky. To je jen jeden příklad, jak spolu stará a nová víra mohou být spojeny, aniž by člověka zničily.

S tímto hodnocením se shodujete s papežem Františkem a jeho uznáním tradičních kultur, které se projevilo při nedávné Synodě o Amazonii...

Samozřejmě, jasně! S kardinálem Jorge Maria Bergogliem jsem se setkala v roce 2002 ve Vatikánu. Už tehdy byl mou volbou pro nového papeže, protože Jan Pavel II. byl už velmi nemocný. František mě fascinoval: byl tak otevřený a lidský, měl tak široké vnímání a svobodné myšlení! Chtěl obejmout celý svět.

Zpět k Papui-Nové Guinei: Jsou mezi původní a křesťanskou vírou i konflikty?

To se téměř nestává, je tu harmonické soužití představ obou forem víry. Společenské problémy Papuy-Nové Guiney je třeba hledat spíš ve vývoji posledních desetiletí. Tato rajsky krásná země byla prakticky téměř přes noc katapultována do nejmodernějšího technického světa. Musíte si to představit takto: Nějaký národ žije doslova a do písmene v době kamenné, oděný bederní rouškou a sukénkou z pandánových listů, a najednou má ve velmi krátké době prožít tisíciletý vývoj. To napětí je prostě příliš velké. Krom toho lidi ve filmech a na internetu zaplavuje násilí a tvrdé porno. Většina z nich to dokáže jen těžko zpracovat a uchyluje se k agresi.

Jak tento hon na čarodějnice začal?

Když byla první žena mučena jako domnělá čarodějnice, strašně mě šokovalo, že je něco takového vůbec možné. Zažila jsem mnoho bojů mezi kmeny a ve čtyřech z nich jsem i vyjednávala. Viděla jsem, jak lidé umírali, a také jak trpěli strachem a hrůzou. Přesto i během bojů mezi velkorodinami, které jsem prožívala v těsné blízkosti s lidmi, mě mohl náčelník denně ujišťovat, že ženy ani děti nejsou v nebezpečí. Byly za všech okolností chráněny. Ke znásilnění takřka nedocházelo

Ale hon na čarodějnice je namířen hlavně proti ženám…

Lidem chybí harmonie, která tu ještě před několika desetiletími byla. Soudržnost mezi členy klanu se stále víc rozpadá. Není tu pokojná rovnováha a respekt vůči ženám. Problémem je i alkohol a tvrdé drogy, zvlášť ve spojení s násilím. K tomu přidejte, že ženy v Papui-Nové Guinei nejsou rovnoprávné – ani přes velké pokroky v tomto směru. K honu na čarodějnice nakonec došlo i proto, že lidé hledali obětního beránka. Vím o případu mladého muže, který zcela neočekávaně zemřel. Rodina do něj vkládala velké naděje a nemohla pochopit, že je mrtvý. Její členové našli vysvětlení v domněnce, že mladý muž byl očarován. Mohla za to čarodějnice.

To je tedy klasický příklad honu na čarodějnice?

Každý případ je jiný, ale prvek obětního beránka je velmi důležitý pro to, abychom víru v čarodějnice pochopili. Vzpomínám si na první případy aids v Papui-Nové Guinei. Tehdy se ještě nemocným aids lidé úzkostlivě vyhýbali, hlavně ženám, a nepouštěli je do domu, protože měli strach z nákazy. Dnes víme, že aids se nepřenáší jednoduše obejmutím, a lidé se k nemocným chovají lépe. Zvlášť církev tehdy přispěla k tomu, aby se situace změnila. V poměrně krátké době jsme se posunuli o velký kus. Doufám, že i honu na čarodějnice můžeme s pomocí církve zabránit.

Jak pomáháte obětem pronásledovaným kvůli víře v čarodějnice?

Od r. 2016 jsem mohla zachránit 55 obětí; další čtyři zemřely. Většinou je to tak, že já nebo někdo z mých spolupracovníků se doslechne o čarodějnickém procesu, k němuž někde došlo. Lidé vědí, že proti víře v čarodějnice bojujeme, a dají nám vědět. Když má někdo velký strach, podstrčí mi třeba jen lístek pod dveře. Jedu pak do vesnice, kde k tomu případu došlo, a ze všeho nejdřív tu oběť dostanu ven. Musíme se o ni postarat a dostat ji do bezpečí. Protože když tam dorazím, mučení je většinou už pryč.

Proč jsou údajné čarodějnice mučeny?  

Mučením – většinou řeznými ranami nebo pálením žhavým železem – má být žena donucena k přiznání, že je čarodějnice a že někoho očarovala. Když se k tomu přizná, pustí ji. To ale znamená, že po zbytek života bude vyloučená ze společenství – to je strašný trest ve venkovské společnosti charakterizované životem ve velkorodinách. Když se postaráme o oběť, vrátíme se do vesnice, kde k mučení došlo. Vyslechneme si, co o tom místní lidé povídají, a vyslechneme jejich důvody. Někdy tam zůstaneme i několik dní. Pak následuje ten nejtěžší krok: proces opětovného přijetí, smíření a odčinění, často velmi zdlouhavý. Další částí naší práce je to, že jsme proti honu na čarodějnice vypracovali vzdělávací program. Začínáme s ním už na základní škole. Chceme vychovat novou generaci, která fenomén víry v čarodějnice zná, ale odmítá ho.

Nakolik je vaše angažovanost pro smíření ve vesnicích obtížná?

Je to opravdu velká výzva. Zaprvé prožívám velké utrpení spolu s obětmi, pak musím jít k těm, kteří to způsobili, protože tu chci být i pro ně. Tito lidé mají vlastní osobní bolestnou historii. Snažím se pochopit, jak je možné, že úplně normální lidé takto nechají trýznit a trpět nevinné členy vesnice. Oni jsou často skálopevně přesvědčeni o tom, že ty ženy jsou čarodějnice. Ale někdy jsou moje zážitky i povzbudivé: nedávno za mnou přišel úplně zoufalý muž se silnými pocity viny, protože mučil ženy, a hledal pomoc. Většina obyvatel to však dodnes neuznala.

Jak můžete viníky přesvědčit, že jsou na omylu?

Nemohu je přesvědčit, musejí si to uvědomit sami. Ale mohu jim dát najevo, že jim chci pomoci. Je velmi důležité je chápat, ne odsuzovat. Snažím se apelovat na jejich rozum, že nejsou žádná kouzla a žádné čarodějnice. Veškeré šílené představy o čarodějnicích tkví v pomluvách a fámách, které povstaly úplně z ničeho. Tak byla nějaká žena mučena kvůli tomu, že jako údajná čarodějnice vyrvala jednomu mladíkovi srdce z těla. Takhle se to povídalo. Ten mladík studoval někde ve městě a delší dobu se nehlásil. Rozšířila se fáma, že je mrtvý, a lidé z jeho smrti obvinili tu ženu. V každém takovém případě se cítím znovu bezmocná. Dala jsem si předsevzetí, že neotupím a budu se snažit chápat i viníky. Nebo volně řečeno podle Ruth Pfau: „Mým posledním slovem ať je láska.“

Sestra Lorena (69) pochází ze Švýcarska a patří do komunity baldeggských františkánek (oficiálně Sestry Božské Prozřetelnosti). Od r. 1979 žije a působí v Papui-Nové Guinei. V loňském roce obdržela Cenu za lidská práva, demokracii a porozumění města Výmaru. Je partnerkou projektu organizace Katholisches Hilfswerk missio v Cáchách.

Z německého originálu přeložila Pavla Holíková.