Ztráta v generaci filozofů

Erazim Kohák
Autor: Wikipedia.org / P.matel / Wikimedia Commons

Odchod Erazima Koháka znamená další ztrátu v generaci filozofů, kteří jsou spojeni s vlnou moderního raně fenomenologického myšlení, především ztrátu v řadách přímých pokračovatelů Jana Patočky či prezidenta Masaryka. Dnes již přímé následnictví této linie může držet jen pár osobností, které nesporně dotvářejí panteon toho, co bychom mohli označit jako česká identita.

Psát nekrolog, na malém rozsahu, tak pozoruhodné a komplikované osobnosti snad ani není možné. Narodil se roku 1933, otec i matka byli za války vězněni v koncentračních táborech a s nástupem komunistického režimu rodině nezbývala jiná možnost než emigrace. Právě emigrace patřila k základním myšlenkovým pohybům tohoto filozofa. Co je to vlastně domovina? Jakým způsobem je možné se k ní vztahovat. Pokud měl hovořit o národu, bylo zřejmé, že se zdráhá. Na jedné straně byla pozice spojená s fenomenologií zdůrazňující, že národ je dán skrze síť vazeb a poukazů, že je tím, co z něj sami chceme utvořit. Na stranu druhou si byl dobře vědom toho, jak vrtkavé může být z národa udělat objektivizované faktum, které bude přivázáno na krk každému, kdo se k němu přihlásí.

Erazim Kohák byl filozofem cesty – přechodu a postupného stávání se. Ve výkladu filozofie se (stejně jako Patočka, Masaryk či Husserl) obracel k dějinám. Filozofie pro něj nebyla něčím odtažitým od života. Filozof musí být schopen jasně vidět, odlišovat vrstvy výkladů skutečnosti, srozumitelně a přehledně hovořit ke společnosti, ve které žije. Není možné být nezaujatým pozorovatelem, distancovaným akademikem bez osobní zkušenosti a nasazení. Dějiny hrají jednu z klíčových rolí v celém systému jeho myšlení – dějiny jako něco, co utváříme, za co neseme zodpovědnost, co je předmětem našeho bytostného naladění se.

Je signifikantní, že média přinesla zprávu a jeho smrti s odstupem více než jednoho dne. Jako by chtěla nechat vstřebat tyto osobní dějiny. V nich totiž nejde o fakta, ale o jejich význam. Sama smrt je faktum, uzavření lidského příběhu také. Ale co to bude znamenat, jak se na něj dívat a analyzovat jeho dílo? To je již otázka dějinnosti, o které tak často mluvil.

V kontextu myšlení Erazima Koháka není možné se nezmínit o dvou věcech – vysledovat jeho myšlení jako ucelený a srozumitelný program snadno přenositelný do učebnice nelze. Spíše naopak se v jistém ohledu stává podobný Komenskému – muž se silným náboženským založením chce humanizovat a „pedagogizovat“ svět, pro který má velké pochopení. Toto jeho dílo ale není možné vidět primárně v domovině, ale je historicitou utkávanou po částech na cestě, v pohybu. Tak jako u Komenského i u něj je vidět skutečnost, že myšleny jsou uspořádávány a splétány identitou exulanta, bolestnou duší postrádající svůj domov.

Druhé téma, které nelze pominout je otázka enviromentální etiky. Je autorem první české knihy na toto téma, jeho přemýšlení v oblasti životního prostředí v širokém slova smyslu je netradiční, nesmírně originální a hluboké. Upozorňuje nejen na úzký okruh problémů souvisejících s globální ekologickou krizí, který bývá redukován na otázky ohledně produkce skleníkových plynů. Ptá se hlouběji – co stojí za skutečností, že se člověk chová k přírodě panským způsobem. Anebo ještě lepe – co se s člověkem, který se takto chová, děje? Jakým způsobem ho environmentálně neadekvátní způsob nazírání světa proměňuje? Co dělá s jeho vztahy k druhým lidem i sobě samému?

Kohák jako jeden z prvních myslitelů dokázal konstituovat to, co dnes můžeme označovat jako environmentální myšlenkové paradigma. Je přitom příznačné, že velice podobné otázky, které si kladl v roce 1998, když vyšla Zelená svatozář, si klade například současný papež v Laudato si’, ale je implicitně obsažena v dalších jeho promluvách a dokumentech. Nesmírně zajímavě a jasně předběhl dobu jak v oblasti struktury myšlenkového světa, tak v konkrétním nazírání na environmentální problémy.

Rád bych zdůraznil ještě jeden důležitý aspekt jeho myšlení, totiž ekumenismus. Ten pro něj znamenal dokázat promýšlet křesťanství takovým způsobem, že bude adekvátní odpovědí na problémy současného světa. Že v sobě bude obsahovat nadhled a humor. Říká se, že pokud něco ďábel neumí, tak zasmát se sám sobě. Kohák naopak dokázal, že cestou k autentickému a uvěřitelnému křesťanství je tuto schopnost mít. Ekumena se může dít jen tam, kde je nadhled, ochota nebát se a hluboce promýšlená humanita. Spojení vtipu a humanity pak rámovalo možnost hovořit o křesťanství skutečně otevřeně a osobně.

Byl člověkem, který hlásal otevřenost – uzavírání se do sebe není vhodným adaptačním mechanismem na svět, kterému nerozumíme a kterého se bojíme. Uzavřenost pro něj byla něčím, co nikdy nevede k dobrému. Jde o postoj zbabělosti, o neadekvátní chápání světa. Uzavřenost totiž znamená dvojí – být sám se sebou hotov a vědět, kdo jsme my a kdo ti druzí. V tomto postoji ale není nic z křesťanství ani z humanismu. Takový postoj vede, jak často zdůrazňoval, k prostředí, které dalo vzejít nacistické ideologii. V tomto byl s Teilhardem za jedno.

I když třeba člověk nemusel sdílet jeho nadšení pro Aloise Jiráska, dokázal dobře pochopit, proč a čím je pro něj zajímavý a důležitý. A díky onomu nadhledu tuto odlišnost přijmout. Kohák se snažil být celý život aktivním intelektuálem, vstoupil do politiky, byl v Radě České televize. Jeho osobní nasazení pro dobro bylo základní odpovědí na onen humanismus s odstupem či humorem, o kterém jsme mluvili.

Přímo navazovat na Erazima Koháka je nemožné. Jeho příběh je příliš unikátní, osobnost příliš zapletena do vlastní odborné práce. To ale ani v nejmenším neznamená, že bychom na jeho východiska nemohli reagovat nebo že bychom neměli hledět stejným směrem. Možná totiž právě takovým přístupem dáme jeho životnímu příběhu onu dějinnost, překračující faktum.