Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Sean Ang
Vztah státu a náboženství, státu a církve je vždy komplikovaná záležitost. Neexistuje nějaký dokonalý, bezproblémový model, každý má nějaké výhody, slabé stránky a rizika. Zvláštním způsobem se poměry po několika staletích zdánlivé dokonalé stability vyhrotily s moderní dobou. Dynamické proměny společnosti v 19. století, především pak zánik konfesijních monarchií a vznik nových států a režimů po první světové válce vedly k obtížnému hledání místa původně státních církví v novém uspořádání.
Minulý rok jsme si připomínali výročí uzavření lateránských dohod, které v roce 1929 upravily vztah mezi Itálií a katolickou církvi a vedly ke vzniku církevního státu Vatikán v jeho současné podobě. Vyšla rovněž první původní česká monografie o vztahu fašistické Itálie a Vatikánu z pera historika Marka Šmída[1], který v ní zpracoval rozsáhlou literaturu i nově otevřené fondy Tajného vatikánského archívu. Protože i dnes, zvláště v postkomunistické středovýchodní Evropě, existují podobná rizika, pokušení a nebezpečí v příliš těsném navázání místní katolické církve na aktuální politický režim a jeho představitele, stojí za to se vypravit do minulosti pro poučení. Situace po první světové válce ostatně v mnohém připomíná naši dobu, snad nejvíce v nelítostném zápasu různých ideologií, přesvědčení a světonázorů, které slibovaly vyvést společnost z nesnesitelného chaosu života v komplexní, dynamicky se měnící společnosti.
Itálie a církev: od sepětí ke konfliktu a zase zpátky
Přestože život italské společnosti byl s příslušností ke katolické církve po staletí samozřejmě a úzce svázán, proces vzniku jednotného italského království, jehož vrcholem bylo obsazení papežského Říma roku 1870, a tehdejší masivní sekularizace velkou části elit a obyvatelstva církvi a papežství odcizily. Proslulé non expedit papeže Pia IX., který zakázal italským věřícím podílet se na politickém životě a budování nového státu a prohlásil se za vatikánského vězně, situaci na dlouho vyhrotilo. Když Benito Mussolini tvořil fašistické hnutí, byly jeho součástí také antiklerikální a protináboženské prvky, které duce (sám jako mladý radikál a socialista autor proticírkevního spisu o Janu Husovi[2]), dovedně využíval. Brzy však vytušil, že dohoda s církví pro něj bude mnohem výhodnější, takže se začal stavět do pozice umírněného politika tlumícího protikřesťanské extrémy ve vlastním hnutí. Už v polovině dvacátých let tak výměnou za rezignaci církve na politický život a na kritiku problematických prvků fašistického režimu prosadil zákony postihující novináře útočící na katolickou církev, souhlasil s výukou náboženství zcela podle představ Vatikánu a obnovil zrušené církevní svátky.[3]
Důvody na straně církve nebyly jen pragmatickou snahou urovnat vztahy se státem a dobýt si lepší formální i praktické postavení ve společnosti. Představitelé fašistického státu i části církve se shodli na společném nepříteli, který v jejich očích ohrožoval západní civilizaci. Viděli ho především v levicových proudech socialistického a komunistického ražení a v zednářském a židovském spiknutí. Gesta dobré vůle ze strany režimu pokračovala, církvi byly zvyšovány státní příspěvky, Mussolini nechal dokonce pokřtít svou manželku a tři odrostlé děti.[4] Odměnou za souhlas s pohlcením církevního státu a za rezignaci na kritiku režimu a zrušení či ukáznění katolických politických a společenských organizací bylo zřízení nového státu Vatikán, byť s minimální rozlohou, velkorysé finanční odškodnění, které vyřešilo chronicky problematické financování papežství[5], státní a diplomatické pocty, státní uznání církevních sňatků, umístění křížů do učeben škol, vliv na výchovu mladé generace a prohlášení katolicismu státním náboženstvím Itálie. Vatikán se se zvláštní pomstychtivostí snažil prosadit i propuštění ze státních služeb a univerzit kněží, kteří opustili církev nebo byli exkomunikování v době (anti-)modernistické krize před 20 lety. Dohoda byla vnímána ze strany církve jako velké vítězství, na řadě míst bylo slouženo Te Deum. Z hlediska režimu přispěla ke „stabilizaci poměrů a zvýšení mezinárodní prestiže fašistického režimu v očích mezinárodní veřejnosti“.[6]
Už o dva roky později Pius XI. v encyklice Non abbiamo bisogno sice odsoudil některé prvky fašistické ideologie, především pohanský kult zbožštělého státu, který nerespektuje nadpřirozená práva církve a přirozená práva rodiny, ale k uvažovanému vypovězení lateránských dohod nedošlo.[7] Fašismus explicitně nejmenoval, čímž podle Šmída „vyznění encykliky citelně oslabil“[8]. Po pár měsících už Mussolini dostal od papeže rytířský řád a rozkol byl zažehnán. Kvůli snaze udržet Mussoliniho mimo Hitlerův vliv a neprovokovat fašistický režim nepodrobil Vatikán kritice ani napadení křesťanské Etiopie v roce 1935.[9] Pouze kvůli mezinárodní kritice tlumil válečné nadšení mezi významnou částí italských katolických prelátů i laických osobností. Jak Šmíd ukazuje na řadě míst, ačkoliv se papež Pius XI. snažil o ostřejší konfrontaci fašistického režimu, reálně často musel ustoupit svému okolí a spolupracovníkům, kde převládaly politické ohledy.[10] Ani vyloženě rasistické zákonodárství přijímané po nacistickém vzoru ve třicátých letech nevzbudilo na straně italské církve rozhodnější odpor. Církevní hodnostáři nechtěli riskovat střet s fašistickým režimem a ve vatikánské kurii převážil vliv osobností, které hlavní ohrožení církve a západní civilizace viděly v židovském spiknutí ve spojení s bolševismem a svobodným zednářstvím.[11]
Na fašistické ideologii italští katolíci oceňovali smysl pro řád, autoritu a hierarchii, takže přes 60 biskupů a 2000 kněží v lednu 1937 dobrovolně prokazovalo podporu a oddanost režimu, který považovali za obránce tradičních křesťanských hodnot v sekularizujícím se světě. Jak konstatuje Marek Šmíd, do roku 1940 fašistický režim představoval pro velkou část církevních hodnostářů vítanou alternativu či menší zlo oproti liberalismu a parlamentní demokracii.[12] Oceňovali konzervativismus, stabilitu moci, kult autority a hierarchie, respekt k „iracionalitě duchovní sféry manifestované katolickou vírou“, která vyhovuje italskému národnímu cítění.[13] Že po zhroucení fašistického režimu nebyly škody pro katolickou církev ještě větší, je dáno existencí části církve, která přes nařízení Vatikánu režim opatrně kritizovala, jako z podpory fašismu vystřízlivělý milánský kardinál Alfredo Schuster, a rozhodně podporovala protirežimní politické síly a dokonce odboj.
Pius IX., vlastním jménem Giovanni Maria Mastai-Ferreti byl 255. papežem katolické církve (1846 – 1878). Jeho pontifikát byl nejdelší v historii papežství, trval více než 31 let (přesněji 11 559 dní).
Autor: Wikipedia.org
Poučení z historie pro Visegradské církve?
Asi nejvýznamnějším poučením je zjevně špatná identifikace skutečných hrozeb a nepřátel. Ve dvacátých a třicátých letech církevní elity stále úporně bojují proti liberalismu, republikánství a socialistům a proti židozednářskému spiknutí. Reálné nebezpečí, vyjma komunismu, nebyly dlouho schopny identifikovat, naopak byly připravené se proti výše uvedeným proudům spojit s problematickými autoritářskými režimy a odpouštět jim porušování lidských a občanských práv, nebo dokonce uzavírat problematické kompromisy v podobě konkordátu například s totalitním nacistickým režimem.
Dnešní situaci budeme moci nepochybně zhodnotit až s odstupem, ale je patrné, že část církevních elit ve střední Evropě vyčerpává svou energii bojem proti podobně vykonstruovaným nepřátelům onálepkovaných jako genderismus, homosexualismus, zelená totalita (klimatický alarmismus) a neomarxismus, aniž by skutečně rozlišovala mezi různými proudy uvnitř těchto „hnutí“. Tento přístup je podobně nepoučený a generalizující, jako když se z druhé strany všichni katolíci soudí podle společenských postojů lefébristů nebo názorů české soft verze tohoto extrémního společenství. Absentuje skutečná a poctivá snaha rozlišit, co je v požadavcích a ambicích současných společenských hnutí výrazem autentického úsilí o zlidštění společenských struktur a praxe, o prolamování božího království do našeho světa, tedy něčeho autenticky křesťanského, a co je naproti tomu skutečně nepřijatelné, neslučitelné s křesťanskou vizí člověka a společnosti.
Naopak zní od odpovědných církevních představitelů rozhodně málo odsouzení xenofobie a nacionalismu, rasismu a nenávisti vůči uprchlíkům, tedy skutečných a historicky prokázaných zel, která paradoxně pod záminkou obhajoby křesťanských hodnot staví proti křesťanskému univerzalistickému humanismu, darwinisticky chápaný boj národů a náboženství o přežití jednoho na úkor druhého. Podobně chybí větší nasazení při důsledné ochraně přírody a stvořeného světa či obhajoba sociálních práv těch nejposlednějších, jak to zdůrazňuje papež František.Když motem nedávné konference v Trnavě za účasti známých kritiků pontifikátu papeže Františka, kardinála Burkeho a historika De Mattei, bylo heslo „Rodina, tradice, vlastnictví,“ působilo to jako identitární karikatura skutečné křesťanské víry.
Kompetentní rozlišování opřené o skutečnou znalost a dialogické zkoumání cílů emancipačních a progresivních hnutí je klíčový prvek, který místní církve potřebují, aby se vyhnuly opakování historických chyb, kdy na jedné straně pozorujeme naivitu, s jakou se církev snažila „pokřtít“ či katolizovat[14] fašismus a nacismus, a na druhé straně necitlivost, s jakou si dělala zaryté nepřátele a odcizovala si ty proudy, které vycházely z implicitně křesťanských východisek a měly být přirozenými spojenci v proměně světa ve smyslu evangelijních hodnot. Část církevních hodnostářů, kteří jinak nemají odvahu udělat cokoliv samostatně bez pokynu z Vatikánu, najednou nemá problém se v těchto věcech vymezovat vůči papeži Františkovi, zvát si jeho veřejné kritiky, případně veřejně překrucovat papežovy výpovědi.
Jedním z ohnisek kulturních válek se stalo (ne-)přijetí Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí. Důsledkem mocenských dojednání a ideologických cílů jsou pak problematické kompromisy a bizarní nesourodá spojenectví, kdy na Slovensku proti přijetí Istanbulské úmluvy vystupují představitelé a poslanci vládní strany Smer, která se formálně hlásí k evropské progresivní sociální demokracii, která všude jinde v Evropě smlouvu jednoznačně prosazuje. Na české „katolické“ kampani proti přijetí této úmluvy šířené s podporou biskupské konference se podílí zase cynický normalizační komunista, ateista a oblíbenec dezinformačních webů Jan Keller a kontroverzní politička a autorka erotických povídek Daniela Kovářová, kterou dle jejích slov muži vždy obtěžovali a ona doufá, že tak budou činit i nadále. Najednou jdou principy stranou, údajný „svatý cíl“ ospravedlňuje prostředky, nicméně je zjevné, jak taková pragmatická spojenectví působí nevěrohodně a zesměšňují církev.
Církev je nutně politická, ale co to znamená?
Církev nemá působit jako politické hnutí ani jako lobbistická, nátlaková politická skupina s vlastní agendou. Vzorem pohybu ve společenské a politické sféře je papež František se svým vytrvalým hlásáním principů a s apely na odpovědnost elit a na dialogické vytváření politických a společenských rozhodnutí, která zohledňují potřeby těch nejslabších a lidí na okraji. Dnes mají církve v západní společnosti všechny možnosti být kompetentním partnerem v debatě o směřování vývoje společnosti. Úsilí o privilegované postavení není evangelijní, poučení z církevních dějin jednoznačně říká, že je dokonce kontraproduktivní. Dnešní sekularizace je mimo jiné daní za udržování monopolního postavení v minulosti a za využívání státních struktur k prosazování církevního rámce společnosti.[15]
Marek Šmíd: Vatikán a italský fašismus
Autor: Triton
V Polsku, Maďarsku i Slovensku je katolická církev vystavena dvěma mocným pokušením. Prvním je lákadlo finanční, garantující církvím hmotné zabezpečení a podporu. Druhým je lákadlo podílu na moci, symbolické i reálné, vliv na školství, výchovu a další věci. V prvních dvou zemích se jedná přímo o pozvání dělat politruka, ideologickou záštitu mocenské garnituře v její přestavbě politického systému, na Slovensku jde pak spíše o výpalné za mlčení ke korupci a zneužívání moci. Poučení moderních církevních dějin může být v tom, že každý autoritativní, antiliberální nebo ke korporativismu směřující politický režim časem skončí, o to horší pak budou dopady pro církev, která se s ním spojí. Pokud se církve v těchto zemích nechají ještě více vlákat do pasti těsné spolupráce s problematickými populistickými režimy, draze za to zaplatí. Popravdě, platí za to už nyní odklonem mladé a vzdělané části populace a je příznačné, že před tím varují spíše duchovní autority starší generace, které znají zákruty a rizika těsných vztahů státu a církve, například respektovaný polský dominikán Ludwik Wiśniewski OP (1936).
Pro naše populistické politiky je církev málo atraktivní, více voličské podpory získají zdaněním církevních restitucí a proticírkevní rétorikou, přesto tu rizika jsou. Pokud se část vedení české církve nechá zlákat pokušením vézt se na vlně identitární, nacionalistické, populistické a tzv.„konzervativní“ politiky obhajoby „tradičních hodnot“ (reprezentované Trikolorou[16], Milošem Zemanem a dalšími), tvrdě za to zaplatí. Popravdě už platí ztrátou kredibility a atraktivity u mladší a vzdělané veřejnosti a otřesením církevní identity části věřících. Že by tím dokázali získat voliče těchto uskupení a přitáhli jejich zájem k církvi, se navíc rozhodně nepotvrzuje.
Využít prostor
Až díky válečné zkušenosti Pius XII. pochopil, že skutečným nepřítelem lidstva a církve nejsou liberálové, demokraté a republikáni, a jednoznačně se ve svých válečných poselstvích přihlásil ke konceptu lidské důstojnosti a k tomu, že právě liberální západní demokracie vytváří nejlepší politický rámec pro rozvoj jedince, společnosti i církve.[17] Jak konstatuje švýcarský historik Philippe Chenaux: „Pius XII. se trvale zapíše do dějin jako první papež, který uznal ‚mravní hodnotu demokracie‘ [...] demokracie přestala být vnímána prostě jako jeden z mnoha způsobů vlády, ale spíše jako systém hodnot (‚ideál‘), který je v souladu s postuláty přirozeného zákona a v dokonalé shodě s duchem evangelia“[18]. Dějiny se neopakují ani nezastavují, politické a společenské režimy se mohou a musejí měnit, ale podpora identitárním populistickým vládcům jde proti smyslu vývoje západní civilizace směřujícímu ke svobodě a autonomii. Jako tehdy i dnes je strach špatný rádce. Církve ve střední Evropě potřebují změnit dikci i strategii, od jalového „bránění“ přejít k dialogu založenému na naslouchání, k trpělivosti v hledání nového tvaru společnosti budoucnosti. Kdyby elity tradiční křesťanské společnosti neignorovaly po desetiletí moderní sociální problém, nevznikly by komunismus ani nacismus. Pokud opravdu chtějí chránit důležité hodnoty, je třeba začít bedlivě naslouchat právě těm druhým. A ještě účinnější je místo slovního „hájení“ opravdové hodnoty rozvíjet a žít.
Autor je historik a teolog.
Zkrácená verze textu vyšla v Hospodařských novinách.
[1] Zkušený historik napsal např. Marek Šmíd. Apoštolský nuncius v Praze. Významný faktor v československo-vatikánských vztazích v letech 1920–1950. Brno: CDK, 2015 či Idem. Vatikán a první světová válka. Proměny zahraniční politiky Svatého stolce v letech 1914-1918. Brno: CDK 2015.
[2] K tomu česky Pavel Helan. Duce a kacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy. Praha: L. Marek, 2006.
[3] Marek Šmíd. Vatikán a italský fašismus 1922–1945. Praha: Triton 2018, s. 40-41.
[4] Tamtéž, s. 42–43.
[5] John Pollard. Money and the Rise of Papacy. Financing the Vatican, 1850–1950, Cambridge 2005, s. 127–168.
[6] Šmíd. Vatikán a italský fašismus, s. 61–64.
[7] Guy Bedouelle, L’histoire de l’Eglise. Luxembourg 1997, s. 175.
[8] Šmíd. Vatikán a italský fašismus, s. 74.
[9] Šmíd. Vatikán a italský fašismus, s. 83.
[10] Podobně složitě probojovával i odsouzení Action francaise, srov. Yves Chiron. Pie XI (1857–1939). Paris 2004, s. 261–270.
[11] Šmíd. Vatikán a italský fašismus, s. 98.
[12] Šmíd. Vatikán a italský fašismus, s. 50.
[13] Šmíd. Vatikán a italský fašismus, s. 172.
[14] Šmíd, Vatikán a italská fašismus, s. 74.
[15] Jak opakovaně v řadě prací zdůrazňoval nedávno zesnulý brilantní církevní historik Jean Delumeau. Např. Jean Delumeau – Monique Cotrett, Le Catholicisme entre Luther et Voltaire, Paris 2013, s. 41.
[16] Mezi krajskými a místními koordinátory Trikolory je překvapivě vysoké množství katolíků.
[17] Celé vánoční poselství český čtenář najde v knize Papež Pius XII., Mír ze spravedlnosti. Výbor projevů pronesených ve válečných letech 1939–1945, ed. Antonín Mandl, Praha 1947, s. 191–204.
[18] Viz rozhovor s tímto historikem Papež musí mluvit jako papež, in: Salve 18/2008, č. 3, s. 51. Stejně mluví Justenhofen, H.-G., Papež Pius XII., průkopník mírové etiky ve 20. století, in: Ibidem, s. 57.
