Seznamka
Hana Farná
Autor: Christnet.eu
Na konci ledna si svět připomněl 75. výročí osvobození Osvětimi. To číslo sedmdesát pět je velmi naléhavé, připomíná nám nezvratnou skutečnost, že pozemský čas posledních přeživších svědků se nemilosrdně zkracuje a největší tragédie dvacátého století se přesune do učebnic historie. To znamená nebezpečí, že příští generace může hodnotit období druhé světové války podobně jako třeba válku třicetiletou. Snaha vytěsnit hrůzné vzpomínky je lidské psychice vlastní – a to se týká i historické paměti. Je to tedy pochopitelné, ale v žádném případě ne omluvitelné.
Davová psychóza se sice může zaměřit na kohokoli, na jakoukoli skupinu lidí, ovšem vyvolený národ je v největším nebezpečí a prakticky vždy první na řadě. Výstižně to formuloval Gideon Bechar – volně cituji: Když se společnost ocitne v krizi, lidé hledají viníka. Takže nenávist k Židům bývá indikátor velkých společenských problémů – Židé fungují jako kanárci v uhelném dole. Tak to bohužel funguje už od pádu Jeruzaléma a zničení chrámu.
Každé lidské společenství má svou historickou paměť. Ta může být zdrojem hrdosti, někdy ale i traumatizace. Někteří Židé cítí svoje dědictví jako tísnivou determinaci: mít statut obětního beránka dějin není nic příjemného. Mnozí Židé se rozhodli pro důslednou asimilaci, včetně rozhodnutí zatajit svým potomkům jejich kořeny. Takové rozhodnutí je nutné respektovat, ovšem souhlasit s ním se nedá. Už proto, že duchovně jsme všichni Semité (Jan Pavel II.). Náš Bůh, náš Spasitel, náš původ světa, náš ráj i peklo, výhled v žití cíl, náš každý pomysl, jenž k věčnu vzlétá, má znaku hebrejského aspoň díl (Svatopluk Čech). Židé nám dali mnoho, nejen knihy Starého zákona a žalmy, ale i základ celé mešní liturgie – naše bohoslužba slova se vyvinula ze synagogální bohoslužby a židovská rodinná bohoslužba dala základ eucharistické hostině.
V době reálného socialismu se o holokaustu příliš nemluvilo. Vzpomínám si na učebnici vlastivědy v páté třídě, kde byl odbyt jedinou kusou větou:“ (nacisté) se také chovali surově k židům“. Výročí transportů židovského obyvatelstva nevzpomněla ani drobná poznámka v denním tisku. S lidovým antisemitismem jsem se poprvé setkala v sedmé třídě, když do mě šťouchla sousedka v lavici s otázkou, proč nás navštěvuje „ten starej židák“. Mínila tím plzeňského synagogálního kantora, pana Rudolfa Fischera. Byl to vlídný starý pán, mamince líbal ruku, mně nosil izraelské bonbóny a velmi si vážil toho, že u nás může mluvit německy. Na svou mateřskou řeč totiž nezanevřel, i když větší část jeho rodiny skončila v plynu. Snažila jsem se to spolužačce vysvětlit, ale bylo to marné, vysloužila jsem si jen varování před košer zapíchnutím...
Od té doby jsem se seznámila s různými podobami antisemitismu, například se sveřepým přesvědčením o rituální vraždě v Polné, o holokaustu coby novém náboženství, nebo „jen“ s nabádáním k opatrnosti („nechci mít v rodině Žida – pro jistotu, kdo ví, co zase bude“).
Každá forma antisemitismu je neslučitelná s církevním učením. To se týká i „pouhého“ antijudaismu. Má to logiku: Židé jsou naši starší bratři ve víře, už proto nemá smysl je lámat k obrácení.
Obludnost antisemitismu a plnou hrůzu „konečného řešení“ jsem si uvědomila ve Svaté zemi. Teprve tam mi došlo několik podstatných věcí: například jak často skloňujeme podstatné jméno tábor, aniž bychom si uvědomovali, že má svůj původ u hory Proměnění, že je to místo, kde je nám dobře - "Domine, bonum est nos hic esse." A že toto slovo se přečasto vyskytovalo i ve spojení, které znamená pravý opak: koncentrační tábor, vyhlazovací tábor, tábor smrti. A to přece nikdy nebylo Božím záměrem...
Dalším takovým bodem byl kostelík Dominus flevit - Pán zaplakal. Nad budoucí zkázou Jeruzaléma. A určitě i nad budoucím osudem svého národa. Jsem přesvědčena, že v agónii Getseman Pán prožil i úzkost, hrůzu a nekonečné ponížení obětí plynových komor. Vždyť vraždící plyn se dá považovat za "inovaci" dřeva kříže, v obou případech šlo o popravčí nástroj, určený k likvidaci obětí, zbavených naprosto všeho, jakýchkoliv lidských atributů, víc než fyzicky nahých, degradovaných až na úroveň nebezpečného odpadu.
A pak samozřejmě Památníku Jad Vašem, kde náš průvodce, nezapomenutelný „pan Šajke“, ztratil svůj humor a jako by se propadl do sebe. Pocházel totiž z Bratislavy a o některých okamžicích svého života odmítal mluvit... V Jad Vašem se nesmělo fotit - stejně by mě to ani nenapadlo, byla jsem jako přešlá mrazem a neschopná pobrat, čeho je schopný živočišný druh zvaný Homo sapiens. A v jeskyni umučených dětí, mezi statisíci světélek, mi došlo, proč Židé dávají přednost výrazu šóah před vžitým pojmem holokaust. Slovo šóah znamená něco jako pohroma, naprostý zmar. Šest miliónů Židů totiž nebylo obětováno jako celopal (a už vůbec ne Bohu!) – oni byli zlikvidováni jako obtížný hmyz. V Jad Vašem jsem se neubránila otázce Pane Bože, proč??? Jak je tohle možné? Proč jsi nezasáhl jako v Sodomě?
U Zdi nářků jsem se už ale na nic neptala a jen jsem se modlila Otče náš tak, jako nikdy předtím. Uvědomila jsem si tam sílu společné modlitby. Protože duchovními silami sice pohne jen Bůh, ovšem ne bez našich modliteb a prosby za odpuštění.
Autorka je lékařka. Stálá spolupracovnice redakce.
