Seznamka
Paul Zulehner
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons
Jak je na tom náboženství v současném světě? Jaké jsou podoby víry a nevíry? V rámci pražského kolokvia věnovaného této otázce se tím ve svém příspěvku loni 9. prosince zabýval rakouský sociolog a teolog profesor Paul Zulehner. Kolokvium je součástí výzkumného projektu Faith and Beliefs of “Nonbelievers” podpořeného John Templeton Foundation. Cílem je podívat se hlouběji na celosvětově rostoucí segment lidí, kteří se odloučili od forem organizovaného náboženství. Označují se pojmem "nones".
Protože cílem projektu je také přiblížit tyto otázky veřejnosti, zkusím zprostředkovat aspoň některé myšlenky profesora Zulehnera, které v Praze přednesl. (Celý text najdete zde).
Paul Zulehner uvádí, že od roku 1970 zkoumá v desetiletých intervalech náboženství v životě rakouských žen Bohatá data o Evropě a zejména o Rakousku v něm vyvolala pochybnosti o platnosti sekularizační hypotézy i pro Evropu.
Na základě svých biografických zkušeností nastiňuje nakonec několik tezí.
1. Světonázorově jednobarevné kultury mohou být zavedeny pouze v autoritářsko-totalitních společnostech. Středověká knížata stejně jako státně absolutistický josefinismus (a podobně v Rusku carismus) si vynutily jednobarevný katolicismus nebo komunistickou totalitu s jednobarevným ateismem s využitím všech sociálních a státních zdrojů. Autoritářské a totalitní systémy dělají z příslušného pohledu na svět nevyhnutelný „osud“.
2. (Moderní) svobodomyslné společnosti rozpouští (často v tichých procesech) předepsané (vynucené) monopoly pohledu na svět: to platí pro katolicismus, to je předvídatelně také v případě nařízeného ateismu. Berger popisuje vývoj „od osudu k volbě“. Pokud se lidé rozhodují, zvyšuje se pravděpodobnost světonázorové mnohosti. Moderní liberální kultury jsou proto ideologicky vždy pluralistické, mají „mnoho oltářů“. Jsou „barevné“, jsou jako louka s květinami a nikoli monotónní sportovní trávník.
3. To, co se v současnosti označuje za sekularizaci, je ve skutečnosti zrušení „vynucených“ osudových ideologických monopolů (například katolického monopolu v Rakousku nebo v Bavorsku). To nevytváří jednobarevné sekulární, ale ideologicky „pestré“ (pluralistické) společnosti.
Teologové Tomáš Halík a Paul Zulehner předávají 75 000 podpisů otevřeného dopisu na podporu reformního úsilí papeže Františka
Autor: ČKA
4. Může se stát, že v některých evropských společnostech (z důvodů, které je třeba prozkoumat) typ „ateizujících“ lidí roste, zatímco typ konsistentně věřících a soustavně praktikujících křesťanů klesá. (Pojem „ateizující“ vysvětlíme hned o něco níže.)
5. Pokles v kategorii důsledných křesťanů pravděpodobně souvisí také s tím, že křesťanské církve se příliš dlouho spoléhaly na sociokulturní samozřejmost. Pouze malému množství lidí se podařilo kulturně nesenou křesťanskost proměnit v takovou, která je nesena osobně. Systémy nepřátelské k církvi a náboženství (jako národní socialismus nebo komunismus) zanechaly v tomto ohledu významný vedlejší účinek.
Pokud jde o pojem „ateizující“, potřebuje asi krátké vysvětlení. Pochází od profesora Zulehnera a jeho spolupracovníků a rozebírá ho ve svém příspěvku v knize „Religion und Öffentlichket: Probleme und Perspektiven“ (2009), která je sborníkem různých úvah k tématu postavení náboženství v moderní společnosti. Zulehner rozlišuje tři typy zemí: náboženské (Polsko), ateizující a nakonec kolísající mezi těmito póly. Tomu odpovídají i tři typy lidí, kteří uvádějí, že podle nich žádný Bůh není. Dostali tři otázky, na které bylo možno odpovědět, že Bůh není. Někdo zaškrtl všechny tři položky, někdo dvě a někdo jen jednu..
Bylo provedeno jen málo výzkumů o tom, jak ateizující (kteří existují i na Západě) interpretují svět a sebe sama v něm a jaké důsledky to má pro jejich osobní a společenský život. Nejde o ateisty, kteří píší knihy, ale o příběhy každodenního života. Analýzy provedené v roce 2020 v Rakousku ukazují, že jedním z největších rozdílů mezi následovníky Boha a odpůrci Boha je to, že žijí v "realitách s různými rozsahy transcendence". Zatímco „realita“ těch, kdo popírají Boha, je prostorově omezená, realita věřících v Boha se zdá být nekonečná a věčná, bez jakéhokoli časoprostorového omezení. Pro některé je hranice smrti definitivním, nepřekonatelným a nevyhnutelným cílem; to činí popírače Boha „smrtelníky“. Věřící v Boha prožívají sebe (ve velké většině) jako „nesmrtelné“. Pro ně je smrt přechodem, nikoli pádem.
Ve své pražské prosincové přednášce Paul Zulehner dále říká, že zásadní badatelskou otázkou by mělo být, jaké praktické důsledky mají tyto dvě opačné definice reality. Jak tito lidé žijí, jak utvářejí své vztahy, jakou politiku si vybírají, jak chtějí zemřít, jak obstojí při ochraně lidského života od kolébky po hrob (potrat, eutanazie)?
Sociolog Peter L. Berger ve své poslední knize formuloval dosud do značné míry nevyřešenou otázku. Táže se, zda v pluralistických společnostech (kde najdeme světské i náboženské oblasti) nemusí být i lidé ve svém nitru, ve svém vědomí, nutně pluralitní. Umění života pak spočívá v tom, umět žít s různými relevantními strukturami různých „světů“.
Protože světská realita a náboženská realita nejsou v žádném případě konzistentní, čelí moderní lidé výzvě, aby se vypořádali s oběma realitami. Toto je jedna verze otázky, jak to lidé i za vlády nacionálního socialismu a komunismu dokázali, že zůstali křesťany.
V každém případě mnoho lidí v pluralistických kulturách dnes zažívá „kognitivní disonanci“, která vytváří „kognitivní stres“. Jak s tím však současníci žijí? Tady se badatelé musí začít ptát. Ale některé modely lze předpokládat. Někteří lidé se z oblasti náboženství stáhli a přerušili veškerou komunikaci s náboženskou komunitou. Jiní emigrují ze sekulárního světa a uzavřou se v sektářských skupinách. Jiní v sekulárním světě zůstávají a riskují „kulturní mučednictví“. Další žádají, aby jejich vlastní náboženská komunita byla aktuální a vyhnula se zbytečnému „kognitivnímu stresu“. A pokud to náboženské komunity nejsou připraveny učinit, tak nemálo z nich si dopřeje nadechnutí tím, že se stanou "křesťany volby".
A nesmíme zapomenout na ty, říká Zulehner kteří různě balancují a se seismografickou přesností se příslušné „struktuře relevantnosti“, s kterou mají právě co do činění, přizpůsobují. Jsou něco jako „světonázoroví Švejci“.
Nejen z myšlenek Paula Zulehnera, ale také dalších odborníků je zřejmé, že v poznávání naší duchovní situace jsme na začátku, ale už tušíme, že jsme odsouzeni k tomu, abychom žili ve světě názorové různosti, a musíme se s tím každý nějak vypořádat.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
