Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Emily Morter
Pan prof. Petráček se v kontextu odpovědi Š. Sirovátkovi vyjádřil k mé studii o myšlenkovém pozadí některých pojmů v Istanbulské úmluvě. Tento oddíl nadepsal „jak nevést debatu o genderu“, což je opravdu trefné, protože odpověď pana profesora je v tomto ohledu skutečně ilustrativní. Jeho argumentace spočívá především ve vypíchnutí nepodstatných marginálií, závorek a poznámek pod čarou, např. co si autor myslí o postmoderní teologii a jejích zastáncích ve světle toho, že postmodernismus zpochybňuje objektivitu a všeobecnost poznání, a je tudíž neslučitelný s filozofickými principy, na kterých staví křesťanství. Poznámky o tom, kde se autor habilitoval, zda na téma odborně publikuje, komu daný text poskytl k publikaci či co si myslí o něčem nesouvisejícím (totiž exhortaci Amoris laetitia), jsou argumenty ad hominem z hlediska posouzení textu samotného naprosto zbytečné. To, co rozhoduje, je pravdivost či nepravdivost tezí a správnost či nesprávnost argumentů pro ně. Mnohé základní otázky spojené s pojmem genderu jsou ze své povahy filozofické (ano, vědecké teorie zpravidla staví na určitém filozofickém základě) a v této oblasti je autor jako filozof a logik kompetentní (nezabývá se jen historií filozofie, ale řada jeho prací, včetně habilitační, se týká dnešní analytické filozofie a logiky).
Petráčkův text obsahuje několik náznaků argumentace ad rem, k věci samé. Píše: Jádrem jeho argumentace je snaha dokázat, že za genderovými přístupy a studiemi jsou inspirace marxistickými filozofy, což je má samo o sobě diskvalifikovat, jako by to byl ultimátní argument kontaminující a přebíjející všechno… To ovšem není pravda, diskvalifikovat určité chápání genderu má pro křesťana jeho principiální neslučitelnost s principy, na nichž stojí křesťanské myšlení, nikoliv samotný inspirační zdroj. Jádrem argumentace je 1. ukázat, co znamená pojem strukturálního genderově podmíněného násilí, jež udržuje ženy v podřízenosti, a jak souvisí s určitou koncepcí genderu a 2. ukázat neslučitelnost tohoto pojetí genderu s křesťanskou antropologií. Aby byl zmíněný pojem genderu pochopen, jsou představeny teorie, v nichž se zavádí, a jejich inspirační zdroje, totiž různé podoby marxismu a postmodernismus.
Je smutné, že Petráčkův článek obsahuje i dehonestující nepravdivé podpásovky: …Někdy je to tak úporné, že to připomíná legendární hlášky delegáta z divadelní hry Ivánku, kamaráde… Nelze sice vyloženě říct, že by Derrida a Foucault byli marxistickými filozofy, ale Dvořák to tam prostě cítí. V textu na s. 32 a v pozn. 39 vysvětluji, v jakém smyslu byli oba postmoderní autoři inspirováni marxismem. Nemluvím zde sám, natož abych něco cítil, ale cituji tři zmíněným postmodernistům nakloněné autory a jejich seriózní práce, které jejich vztah k marxismu přesně osvětlují. Pochopení vztahu k marxismu a postmodernismu není samoúčelné, protože to osvětluje konstruktivistický prvek genderových teorií, jeho zdroj. Podle marxismu tvoří výklad světa a hodnotový rámec společensky proměnlivou ideologickou nadstavbu, která slouží dominantní třídě, ale zákonitosti vývoje přírody a společnosti jsou objektivní, na společnosti nezávislé. V postmoderním myšlení i tyto druhé spadají pod společenskou konstrukci. Právě tyto konstruktivistické teze způsobují, že pojem genderu, nakolik je chápán jako společenská role muže a ženy, jež nevyplývá z jejich biologických a psychologických daností a je dána jen jejich sociálními mocenskými vztahy, má problematický charakter a je neslučitelný s křesťanskou antropologií. Marxističtí, feminističtí a postmoderní autoři a autorky, které uvádím a hojně cituji, vůbec nejsou okrajoví, jak říká Petráček, ale naopak ústřední. Jejich dílo se uvádí mj. v čítankách feministických studií.
Tím se dostáváme k podstatě sdělení, o níž prof. Petráček píše: Podstatou, k níž Dvořákův text směřuje, je zcela nedoložené a ze své podstaty nedoložitelné tvrzení, že jakýkoliv typ genderové teorie a přístupu na jedné straně a křesťanství a křesťanská antropologie na straně druhé jsou zcela neslučitelné. Opět, polopravda, s poměrně zásadním dopadem. Z kontextu je jasné, že za neslučitelné s křesťanskou antropologií považuji antiesencialistické teorie genderu vykazující tři znaky. Podle nich je 1. společenská role příslušného pohlaví (gender) nezávislá na přirozenosti, na biologických a psychologických charakteristikách daného pohlaví. Dále v nich je 2. gender chápán jako konstrukt založený na mocenských vztazích a 3. je ze své podstaty (tj. z toho, že je založen na vztahu ovládající-ovládaný) příčinou násilí mužů na ženách, které udržuje onen asymetrický mocenský vztah. Proto se hovoří o strukturálním genderově založeném či podmíněném násilí. To, že se nejedná jen o okrajové pojetí genderové teorie, ale je to dnes v gender studies mainstream, dokládám na citované a hojně užívané učebnici M. Kimmela. Ten explicitně tvrdí, že genderové rozdíly pramení z uvedených mocenských vztahů a nikoliv z biologických rozdílů mezi pohlavími: Gender nelze vysvětlit bez adekvátního pochopení moci. Ne proto, že moc vyplývá z genderových rozdílů, nýbrž proto, že moc [rozuměj: mocenské vztahy mezi pohlavími, pozn. PD] je to, co tyto genderové rozdíly vytváří... zatímco jiné teorie vysvětlují mužskou nadvládu jako důsledek rozdílů v pohlaví, sociální konstruktivismus vysvětluje rozdíly jako důsledek nadvlády (The Gendered Society, OUP 2009, s. 118.)
Nerozumím, jak se tímto mým sdělením má dehonestovat práce, jak Petráček píše, skutečných odborníků na gender. Pojem genderu se jistě dá chápat i jinak, než bylo právě uvedeno (jako z části historicky proměnlivá sociální role, aniž by platily znaky 1. až 3.). O takový pojem, jenž může být zajisté plodný v různých společensko-vědních disciplínách, mi nešlo. Pokud ale tito odborníci zastávají právě uvedenou koncepci genderu běžnou v gender studies (a např. hovoří jako Istanbulská úmluva o strukturálním genderově založeném násilí udržujícím nadvládu mužů nad ženami), pak nechť se zamyslí nad tím, zda chtějí žít v rozporu s křesťanskou naukou, resp. jejími antropologickými předpoklady, nebo ne. To ať si vyřeší každý sám. Snad Petráček nemyslí, že nesouhlas s nějakým názorem je dehonestací toho, kdo jej zastává. Tak daleko snad ještě nejsme.
Zmíněný rozpor není, jak kritik píše, ve své podstatě nedoložitelný. Pojmový rozpor se dá celkem dobře prokázat. Tato metoda patří k filozofické práci od jejích počátků (vzpomeňme na Sokrata). Zda je uvedená koncepce genderu (v tezích 1. až 3.) slučitelná s křesťanskou antropologií, nechť posoudí čtenář sám. Záporná odpověď se mi zdá evidentní: společenská role je v křesťanské antropologii z valné části dána přirozeným cílem, k němuž je člověk stvořen, pohlavním spojením s následným mateřstvím a otcovstvím, k nimž je uzpůsobena tělesná a psychická stránka každého z pohlaví. Sociální role tak mají biologický a psychologický základ, pohlaví se doplňují a spolupracují na společném cíli, jímž je plození a výchova dětí v manželství. Mocenské vztahy nepatří k podstatě těchto rolí a jejich konstituci, ale jsou, existují-li, něčím vnějším (přidaným). K podstatě patří komplementarita, ne soupeření a dominance jednoho pohlaví nad druhým. Násilí je patologií těchto rolí, nikoliv tím, co z nich vyplývá a co by mělo role udržovat. Neplatí tedy ani jeden ze znaků 1. až 3. K odhalení tohoto rozporu samého není zapotřebí dějinných či sociálních výzkumů. Ty jsou naopak nutné pro stanovení historicky nahodilých okolností a podob společenské realizace těchto přirozeně daných rolí. To však je nesouvisející otázka, která nebyla předmětem mého zájmu.
Studie nemá ambici být odborným textem ve smyslu originálního přínosu, ale její akademický charakter je srovnatelný s učebnicí či nějakým syntetickým pojednáním pro účel vzdělávání (k tomu ho ostatně čeští biskupové určili). Jde tedy o studijní text, publikace v ryze odborném časopise nikdy cílem nebyla. Pročetlo jej pět odborníků různých oborů, kterým autor text zaslal (mezi nimi teologové, filozofové a historik). Jejich připomínky autor zohlednil. Snižovat jeho úroveň je tedy nepatřičné. Budu rád, stane-li se předmětem skutečné, tj. věcné kritické diskuse, bez argumentů ad hominem, z pera někoho, kdo věci rozumí a bude ochoten ji pozorněji číst.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.
