Seznamka
Barbora Šmejdová
Autor: Archiv autorky
Téměř ze dne na den můj svět zaplnili lidé bez tváře. Najednou u nás na louce psi venčí tajemní lidé s rouškou, jindy usměvavá lékárnice svůj úsměv za pultem schovává za respirátorem, moji přátelé a příbuzní se redukují na zkreslený hlas v telefonu či na tváře ztrácející své proporce v záběru webkamery. Tváře mých studentů nahradily nově příchozí emailové zprávy, tváře většiny mých kolegů z práce nebo těch, co se mnou denně vyzvedávají děti z družiny, z obzoru mizí úplně.
Jakou tvář má žena a její malá holčička, kterou teď spěšně převádí přes ulici? Jaká tvář patří pánovi se šedivými vlasy, který nese nákup? V prázdných ulicích, v nichž se sem tam objeví postava s rouškou, se druzí ztrácejí – nevidíme jim do tváře, jsou pro nás záhadou a tajemstvím. To tajemství se snažím vyčítat z jejich očí, pokud zrovna s obavou přede mnou neklopí zrak. Ani elektronická komunikace se všemi svými emotikony a gify sebeprostší výraz tváře nikdy nenahradí. Druzí jsou ukrytí za závojem. Na začátku doby postní člověk přemýšlí, čeho se může vzdát. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se letos budu postit od pohledů na tvář ostatních. Co mi takový zvláštní půst může přinést?
Tajemné tváře lidí kolem nás
To, že poznáváme tvář druhých, je pro nás samozřejmé a životně důležité již od prvních momentů na světě. Podle výrazů ve tváři mi dává druhý najevo radost, smutek, uznání či rozhořčení, a tím získávám zpětnou vazbu sám na sebe. Zvlášť u lidí, kteří žijí v mé blízkosti, si mohu říkat, že jejich tvář znám. Často se mi stane, že jejich výraz dokážu „prokouknout“, aniž by řekli jediné slovo.
Je snadné zapomenout, že se v tvářích těch druhých mohu stejně dobře mýlit. Zahalené tváře nám připomínají, že druhý člověk pro nás vždy byl a bude neproniknutelným tajemstvím, které nelze snadno „odhadnout“, „přečíst“ či „prokouknout.“ Těžko si uvědomujeme, že tvář druhého je něco jiného než on sám. Pokud bychom si něco takové uvědomili, hned bychom byli se svými soudy opatrnější.
Ať už na sobě máme roušku či ne, tvář vždy bude součástí určité masky. Ta maska na sobě může odrážet nejen to, kým jsem, ale i to, kým chci být, a bohužel nejsem. Naučili jsme se být dobrými herci. Zároveň ale naše tvář ukazuje i to, kým bych určitě nechtěl být, a snad bych se změnil, pokud bych to jen sám viděl. Místo toho se divím reakcím ostatních a bouřím se proti jejich nespravedlnosti.
Tajemná tvář Boha
Stejně jako si myslíme, že snadno prohlédneme tvář ostatních, můžeme si myslet, že známe tajemství Boha. Víme, jak a proč Bůh jedná, víme, co by se mu líbilo či nelíbilo, s jistotou prohlašujeme, že jednání toho či druhého je v jeho očích dobré nebo špatné. Bůh pro nás přestal být tajemstvím. Snadno zapadá do našich předpřipravených odpovědí a už nedokážeme slyšet jeho hlas, který nás chce vyvést ven z našich zaběhnutých vzorců.
Znamená to, že se tedy máme utopit v nejistotě? Že o Bohu nemůžeme nic říct? To v žádném případě tvrdit nechci. Je třeba cesty hledat, zaznamenávat je a diskutovat o nich. Jsou cesty dobré a špatné, dobré a lepší. Je-li však cílem Bůh, pak jeho poznání nikdy nebude takové, jako když neprobádané území přesně zakreslíme do mapy nebo jako když zapíšeme chemický vzorec nově objevené sloučeniny.
Bůh je osoba a poznání osoby není nikdy odtržené od našeho vztahu k ní. Čím více jsme osobě blíže svým srdcem, tím hlouběji nás zve do svého tajemství. Jako bychom se plavili na oceánu: plujeme-li k horizontu, horizont nemizí, ale pokaždé se otevírá nový. Tajemství Boha (podobně jako tajemství druhého člověka) nikdy nemohu uzavřít. Musím se připravit na to, že můj obraz může být kdykoliv a nečekaně rozbit na kousky, aby uvolnil prostor obrazu dokonalejšímu. I tento dokonalejší obraz bude vždy jen obrazem, jenž se v pravou chvíli opět rozbije.
Až sundáme roušky
Po takovém zpytování, ke kterému nás současná situace nutí, máme možnost naučit se vnímat tváře ostatních i tvář Boha citlivěji a s větší bázní. Nešikovná prodavačka v obchodě už pro nás nemusí být anonymní zkouškou naší trpělivost – stane se z ní člověk, jehož tajemství nejsme schopni proniknout a jehož existence vyzývá k nejvyššímu respektu a úctě. Stejně tak tomu je i v případě našeho urputného souseda, který nám každý večer zabírá parkovací stání. Provokující liberál nebo naopak zarytý tradicionalista už pro nás nebude hrozbou, kterou jsme s lehkostí prohlédli, ale studnicí neproniknutelných tajemství, jehož hlubiny zná jen Bůh. Můžeme spolu nesouhlasit, ale ty teze, s kterými nesouhlasíme, jsou jen špičkou ledovce, pod kterou žije opravdová bytost, jejíž záměry a úmysly nejsme oprávněni soudit, protože o nich nevíme zcela nic. Stejně tak přispěvatele v internetových diskuzích a autory článků, které nám nesedí, nebudeme vnímat jako snadno napadnutelný terč. To, že neznáme jejich tvář, neznamená totiž, že žádnou nemají a že nás její podoba nemůže překvapit.
Blažené patření na Boží tvář po smrti je obrovským příslibem. Písmo i křesťanská tradice nás učí, že totiž nastane čas, kdy opravdu uvidíme Boží úsměv (1 Kor 13,12; 1 Jan 3,2). Nakonec snad i my dostaneme oslavené tělo a staneme se součástí společenství krásných lidí bez závojů a úhybných manévrů. Nebe pro mě nastane, když konečně poznám tvář Boha a tvář svých bližních a když se nakonec budu moci beze studu radovat z toho, že oni znají tu mou. To, že jednou bude moje tvář odhalena, je však nejen nadějnou zprávou, ale také důvodem k oprávněným obavám, aby se náhodou místo radostného výkřiku neozval výkřik hrůzy. Snažit se mít v úctě tajemnou tvář bližního i skrytou tvář Boha a snažit se, abychom se za naši pravou tvář nemuseli jednou stydět, je postoj, s kterým bychom mohli po půstu (ať už dříve či později) vyjít z karantény a sundat si roušky.
Autorka působí jako odborná asistentka na Katolické teologické fakultě UK. Zabývá se vztahem mezi vírou a současnou kulturou.
