Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Milada Vigerova / Unsplash.com
Když jsme o víkendu mluvili při jídle o tom, že v neděli „nepůjdeme do kostela“, babička, které bude v květnu osmdesát osm let, prohlásila, že za svůj život nepamatuje, že by byly zakázány bohoslužby a kostely zavřeny. Církevní společenství se ocitla během jednoho týdne v izolaci. Nachází se v situaci, kterou drtivá většina z nás nikdy nezažila. A stojíme před úkolem se se situací takříkajíc „poprat“, „popasovat“ se s ní. Nepochybně také stojíme před otázkou, co (české) církvi tato nucená karanténa přinese?
Výzvy dneška
Tuto otázku si na twitteru položil plzeňský biskup Tomáš Holub 14. března: „Ptám se Boha i sám sebe: nevolá nás současná situace k hlubší změně ve stylu pastorace? Nemáme položit zásadní důraz na malá domácí společenství, na rodinnou církev? Není právě toto obrácení a obnovená víra v evangelium, jak jsme k tomu byli vyzváni na Popeleční středu?“ Kostely jsou otevřené k osobní modlitbě, svátosti jsou udělovány pouze individuálně, internetové linky streamují mše z různých koutů republiky, na youtube se točí nahrávky kázání, zamyšlení. Kněží slouží mše soukromě, maximálně s několika málo účastníky. Věřící najednou ztratili přirozený přístup ke zdroji a vrcholu (Sacrosanctum concilium 10), resp. ke společnému slavení eucharistie a fyzickému přijímání. Nejsou poutě, nebiřmuje se, ruší se duchovní obnovy, přípravy k iniciačním svátostem, přednášky, různá setkání. Zastavila se nejviditelnější varianta náboženského života.
A přece nám cosi zůstalo. To, co jsme pořád měli při sobě. To, co jsme slýchávali každý den nebo alespoň o nedělích a svátcích. Věc tak prostá, ve srovnání s dosud běžnou praxí tak upozaděná, že jsme na ni dost možná i zapomínali. Ale teď se ukazuje, že dost možná bude na čas jediným podstatným zdrojem našeho duchovního života: Boží slovo. „Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života se stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry, neboť Písmo svaté, Bohem vnuknuté a jednou provždy zaznamenané, podává nezměnitelně slovo Boha samého a v slovech proroků a apoštolů dává zaznít hlasu Ducha svatého. Je tedy třeba, aby se všechno církevní kázání i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života. Proto o Písmu svatém nadmíru oprávněně platí slova: „Slovo Boží je plné života a síly“ (Žid 4,12), „má moc vzdělávat a zjednávat dědictví (ve společenství) všech posvěcených“ (Sk 20,32; srov. 1 Sol 2,13).“ (Dei verbum 21)
Pastorační středisko pražského arcibiskupství vydalo obdivuhodně rychle příručku pro slavení domácí bohoslužby. Věřící tak mohli už na 3. postní neděli slavit den Páně tímto způsobem v rodinném kruhu. Nepřekvapí, že těžištěm této liturgie je právě Boží slovo. Na poušti postní doby, na rozdíl od izraelitů, nemáme ani nebeský pokrm, který by nás sytil. O to víc na nás křičí Ježíšova slova: „Ne pouze z chleba žije člověk. Ale také z každého slova, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4) Najednou tato slova dostávají úplně jiný – a přímo reálný a hmatatelný! – rozměr. Nemáme pouze eucharistii, ale také Písmo. Křesťan má přistupovat k oběma těmto stolům, z nich obou brát a sytit se jak z plodů lidské práce (viz děkovné modlitby kněze při přípravě darů), tak z plodů svých (a Božích) rtů. Geniálně vystihuje tuto myšlenku modlitba nad dary z 20. neděle v mezidobí: „Přijmi, Bože, naše dary, v nichž se uskutečňuje slavná výměna: my ti přinášíme, cos nám daroval, a ty nám dáš sám sebe.“ Ke mši svaté nepoužíváme žádné jiné dary než chleba a víno, které nám už předtím dal Otec. K bohoslužbě slova nepoužíváme zase nic jiného než to, co nám už předtím dal Otec – své Slovo, které se k němu vrátilo, když zdárně vykonalo všechno, k čemu ho Otec poslal (srov. Iz 55,11; Jan 14,12; Jan 20,21).
Ukryté křesťanství
Dovolím si zde přijít, troufám si říct, s aktuální a neodkladnou potřebou, jež je na každém z nás, kteří se nescházíme ke společnému slavení Díkůvzdání. Toto „ukrytí“ křesťanů do svých domovů, kde můžeme slavit plnohodnotnou bohoslužbu slova, se nám může stát oním skrytím semena do země. Tam musí semeno odumřít, protože jinak zůstane samo a nepřinese užitek (srov. Jan 12,24). A toto semeno - ať člověk spí nebo bdí, v noci i ve dne vzchází, on ani neví jak (srov. Mk 4,27).
Ačkoli kněz slouží mši sám, bez věřících, přece oběť uzdravuje a přibližuje ke spáse celé mystické tělo Kristovo – církev. Krásně o tom mluví Otec Jeroným: „Ačkoli nevykonává žádnou konkrétní pastoraci, mnich-kněz přesto nepracuje méně než ostatní kněží na spáse druhých lidí. Dokonce si myslím, že jeho úkol patří k nejtěžším – vždyť je kněžstvím bez hranic.“ (Otec Jeroným, Žít, žít, str. 28) V našich současných podmínkách je takovým knězem každý (dokonce i laik!). Ještě přiblížím další aspekt Doma Samuela: „Vtělení nemělo žádného svědka kromě Panny Marie. Přesto se v ten den změnil osud světa. Poslední večeře čítala jen dvanáct účastníků, a přesto tato oběť spasila svět.“ (Dom Samuel, Celým srdcem, str. 115)
Při křtu byl každý z nás pomazán na kněze, proroka a krále. V této době je každý z nás volán k tomu, aby poctivě sloužil bohoslužbu slova. Aby zavřel dveře svého pokojíku a byl tam se svým Otcem ve skrytosti. Třeba sám, potichu, šeptem. Aby sloužil třeba jen recitací textu evangelia toho kterého dne a pozvedal svět k nebi. Pár minut může u textu zůstat a přidat dvě nebo tři přímluvy za svět a blízké. Nebo rodina se může sejít a jako domácí církev přinášet takovou bohoslužbu za všechny a za všechno, co je zrovna zapotřebí. Jako nás neviditelně propojuje eucharistie, i když fyzicky nejsme při jejím slavení nebo ji fyzicky nepřijímáme, tak nás neviditelně propojuje modlitba, Boží Slovo – vždyť je to sám Kristus, vinný kmen, na který jsme naroubováni (srov. Jan 15,1). Možná jsme opravdu zváni k tomu, abychom právě teď neviditelně podpírali svět modlitbou. Abychom tuto svou službu vzali zcela vážně. A že je úmyslů, které je třeba přednášet před Pánovu tvář, neustálý přehršel!
Zvu vás všechny a nabádám toho, kdo může: připojte se k bohoslužbě lámání Božího slova. Konejte ji každý den, vytrvale, neochvějně, nedejte se odradit! Svět a církev potřebuje každého člověka dobré vůle. Každá modlitba se počítá, každá má nesmírnou cenu a žádná nebude zapomenuta.
Autor je studentem 5. ročníku teologie na CMTF UP v Olomouci
