Seznamka
arcibiskup z Martiniku David Macaire
Autor: La Vie
Co znamená ekologická konverze?
Jedná se o pochopení dopadu lidské činnosti na životní prostředí, o návratnost investice, ač ne vždy pozitivní. Kupříkladu na Martiniku jsme dlouhou dobu používali k pěstování banánů velmi silné pesticidy, protože jsme mysleli, že zachráníme ekonomiku, ale dnes vyvolává otázka veřejného zdraví ve společnosti strachy a zášti. Tehdy bychom si nepomysleli, že příroda, na rozdíl od Boha, nikdy neodpouští. Neuvědomovali jsme si, že i ona má své limity. Ekologická konverze spočívá právě v uvědomění si hluboké jednoty stvořeného světa. Mě osobně se dotkla promluva Benedikta XVI. 22. září 2011 v Bundestagu, kde představil „ekologii člověka“. Jedná se o jednu z největších myšlenek, kterou přinesla církev v tomto století. Humanae vitae a Laudato si‘ vyzdvihlo stejně bezvýhradný respekt lidské bytosti před živoucím a stvořeným…
Výzvě ekologické konverze čelí většinová část společnosti…
Stojíme tváří v tvář dvěma modelům. Jednak „zrychlování“, o němž píše ve své encyklice i papež František, tedy skutečnosti, že konzumujeme víc, než kolik unese životní prostředí, obecně tedy kultuře odpadu. A jednak kontemplaci, chvále. Je to ostatně sám význam Laudato si‘ „Buď požehnán“: jakmile jsme zahlédli krásu věcí, nemáme už chuť je kazit. Ekologická konverze se ale nevymezuje jen negativně. Je rovněž obdivem, krásou pocitu sjednocení s životním prostředím, zemí a lidstvem…
Znovunavázání kontaktu s reálným, které nás obklopuje…
Alain Juppé [bývalý francouzský premiér; poznámka překladatelky] napsal: „V zimě už nebudu jíst třešně.“ Konvertovat, změnit své smýšlení, znamená přitakat určité skromnosti, přijmout fakt, že nemohu mít všechno a hned. Když vidím v televizi tuňákové sushi, mám na ně chuť; zemědělec, který ale žije hned vedle mě, právě vypěstoval brambory. Co dělat? Co mi dává Bůh? Smysl přináší biblický příběh o maně, ale také samotný Otčenáš „chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Můžu si vybrat produkt z druhé strany světa a ignorovat, co s sebou tato má volba nese, nebo využít, co dává příroda, což ostatně dělali lidé vždycky. Nejde o to, si už nikdy nedat sushi, ale najít míru, chudobu v duchovním smyslu: ne bídu, ale přijetí toho, co je mi dnes dáno.
arcibiskup z Martiniku David Macaire
Autor: La Vie
Jak podstatná je pro Martinik v současné době ekologická konverze?
Nesmírně! Ostrov je vlastně malou planetou, široko daleko není žádný další. Lidský a společenský dopad ekologických témat pociťujeme okamžitě. Aktuálně je na pořadu dne kromě důsledků intenzivního zemědělství i metla hroznovice, řasy napadající část pobřeží, která zároveň produkuje toxické plyny a pachy. A to následně ovlivňuje život místních i turismus. Martinik je nicméně bohatý svou biodiverzitou. Jsou zde zaregistrovány endemické rostliny, což pomáhá rozvoji lékopisu. A mnoho křesťanů různých konfesí se zabývá přínosem rostlin v medicíně.
Jak se zapojuje diecéze?
Když jsem nastoupil, začal jsem spolu s několika ekonomicky významnými činiteli přemýšlet o nehmotném dědictví, kterým se tu trochu mrhalo. K dialogu jsem pozval specializovanou firmu les Bâtiments de France a školu napojenou na Apprentis d’Auteuil [francouzská nezisková organizace pečující od roku 1866 o děti ze sociálně znevýhodněného prostředí; KB], která je v této otázce o kus dál. Reflexe vyústila v projekt využívající střechy našich farních sálů, kostelů, předních lodí kostelů atp. Investovali jsme do solárních panelů, abychom byli zcela nezávislí na fosilních energiích. Vůbec přitom nemluvím o synodálním pilíři Laudato si‘, který přichází s desítkami často mezigeneračních podnětů, nebo o prolnutí učebních plánů politologie a ekologie.
Přiklání se k ekologické konverzi hlavně mladí lidé?
Ani ne. Mám dojem, že jde spíš o lidi ve zralém věku, kteří si uvědomují rozdíl mezi tím, jak žili v jejich věku jejich rodiče, a jak žijí oni. Méně chodíme, neznáme tolik stezek, ustavičně jezdíme autem a potom se objevují nová znečištění. Společnost už taky není tolik jednotná, lidé se méně znají, je víc násilí a smutku. Posledních 40 let je hlavním projektem Martiniku spotřeba, což s sebou nese ruku v ruce dopravní zácpy, klimatizaci a individualismus, odříznutí od přírody. Mladí lidé jsou možná lépe vychováváni, aby po sobě nenechali spoušť, ale zůstávají obětmi konzumní společnosti. Ti, kteří změnili své chování, jsou ti, kteří mají dostatečně silnou vzpomínku, jíž litují, a zároveň pochopili, že společnost by mohla odstřihnutím od prostředí ztratit svou duši.
arcibiskup z Martiniku David Macaire s papežem Františkem
Autor: La Vie
Teď se zároveň probírá možné rozšíření Katechismu katolické církve o zmínku o hříchu proti ekologii… O čem přesně mluvíme?
Je třeba si nejprve udělat examen svého svědomí. Můžeme se rozhodnout pro zlo, což je hřích, nebo být lhostejní, přičemž lhostejnost nese vinu rovněž. Když vám vaše matka připraví polévku ze zelí, ale vy se zrovna narvete palačinkami, chováte se jako rozmazlené dítě! Je třeba přestat jednat podle svých momentálních nutkání. Hřích je v tomto kontextu nedostatek chvály a vděčnosti za to, co mi Bůh dává.
Jak respektovat Stvoření, aniž bychom se klaněli přírodě nebo přestali doufat v člověka?
Je třeba počítat s Bohem. Učí nás tomu sv. František i Genesis; když směřujeme k Bohu, každá věc má své místo. Svět je stvořen, aby mu člověk mohl vládnout ne jako pán, ale jako strážce a zahradník. A sice tak, aby ze světa mohlo vzejít to nejkrásnější. Ale zbývá tu něco tajemného; nevyrveme rostlinu ze země, jestliže má dál růst. Člověk žijící v hříchu je pánem, který drtí, avšak v Božím plánu je podobně jako otec nebo matka tím, kdo pomáhá růst.
Co může přinést evangelium ekologii a naopak?
Vzájemné porozumění všemu živoucímu. Ve filmu Avatar, při němž jsem se dost bavil, jsou tři typy postav. Zlí Bílí konzumní společnosti, kteří přicházejí požrat planetu, hodní Bílí, kteří jsou ekologové, doktoři, vědci a uvědomují si jednotu všeho živoucího, a hodní Černí – ne, vlastně Modří! – místní, kteří žijí v symbióze s přírodou, a jakmile zabijí zvíře, prosí o odpuštění. Poselství je, že se hodní ekologičtí vědci díky svému poznání připojí k místním, kteří zůstávají v užším vztahu s přírodou. „Katastrofické“ scénáře zůstávají často bez Boha a ti, kdo věří, se často nechávají pohltit společností pokroku, v níž nemá Bůh místo. Ale ve finále se věřící připojí k mužům a ženám, kteří neznají Boha, ale skrze přírodu znovu objevili cestu hlubokého sjednocení celého Stvoření s člověkem.
Rozhovor pro La Vie vedla Marie-Lucie Kubacki, přeložila Kristýna Boháčová.
