Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Clay Banks
Katechumenát. Jedna z největších věcí, kterou církev naplňuje Boží poslání. Katechumeni to neměli snadné už v prvotní církvi. Stát se křesťanem v době, kdy se římské impérium otřásalo v základech a v osobách jednotlivých císařů se nechtělo vzdát svých bohů, se někdy rovnalo nastoupené cestě k mučednické smrti.
Katechumeni, tedy ti, kteří došli obrácení, projevili zájem, vnitřní nezaplašitelnou touhu po křtu, a osvědčili se v poznání Božích věcí, jsou vanutím Ducha, které vždycky obnovovalo církev uzavírající se do sebe, do své zabydlenosti, za vysoké hradby. Jen si vzpomeňte, kolik z vašich křestních a biřmovacích patronů a těch, z jejichž života a díla odezíráte, prošlo katechumenátem. Lidé, třebas jako Edita Stein nebo Tomáš Halík, nad míru dokázali, že duchovní život není podvojné účetnictví má dáti / dal a že není odvislé od zásluhovosti a věku. Člověk duchovně probuzeného života může žít s Kristem měsíc nebo rok a být příkladem těm, kteří si své křesťanství nesou jako reziduum po rodičích, ale nenašli způsob a odvahu, jak ho učinit součástí života ve světě, do nějž byli posláni jako svědci evangelia. Neplatí tu rovnice „čím déle, tím lépe“. Je to jako s láskou. Když opravdu milujete, osvědčíte se i v nejtěžších okamžicích.
Katechumeni to nemají lehké ani dnes. Církev za bývalou železnou oponou se, aniž jsme si toho všimli, stala znovu místem, v němž se nediskutuje a v němž ten, kdo je znormalizovaný a neobtěžuje otázkami, může na vysoké životní úrovni přežívat celá desetiletí. Za podivné propojení části církve s establishmentem platí laici a duchovní obrovskou cenu. Jejich společnost se jich právem ptá: „Co jsi udělal, aby tyhle kobylky a žáby nepřišly?“ Přitom je radost sledovat duchovní zápasy katechumenů, kteří to ve svém poznání Pána nevzdali ani s kulturou, v níž žijí. Poznal jsem řadu konvertitů a neo-konvertitů, kteří to vzali ze špatného konce a stali se spíš klerikálními policajty a strážci údajného pravověří než Kristovými učedníky. Jeden takový toxický mudrlant dokáže otrávit celé farní společenství, a je-li grafoman, pak negativně ovlivnit tisíce ostatních. Poznal jsem řadu těch, kteří tuhle ultrakonzervativní fázi nakonec překonali, a po těžkých bojích, v nichž někdy šlo o duchovní i duševní zdraví, našli pokoj, a to jak v církvi, tak mezi svými blízkými, které ubíjeli svým atrofovaným egem: já chápu, vy nechápete. Poznal jsem řadu novokřtěnců, na nichž Duch svatý ukazoval, co to je život v Kristu, a to nejen v prvních měsících a letech jejich nového života, ale i po čase značně vzdáleném od křestního vystoupení ze smrti do života. Když se z aktu katechumenátu stane trvalý stav obnovy duchovního života, má církev naději, že neshoří v nekonečných debatách mezi „hůře“ a „lépe“ věřícími.
Nejbolestnější věc katechumenů, kterou obvykle získají od druhých, je vize profesionálního křesťanství, a tedy jakéhosi dobře praktikovaného duchovního řemesla, jímž se člověk odlišuje od druhých. Místy zcela nepochopená a odmítaná reflexe pojmu laik, jak ji přináší koncilové dokumenty staré víc jak padesát let (…), má za vinu, že profesionální, dobře odvedené křesťanství, zaměnilo hierarchii služby za hierarchii moci a zvláštní formu hry, „kdo že to umí líp, rychleji a jako profík“. Katechumeni jsou v tomto ohledu vydáni na milost a nemilost těch, kteří je vedou, a to nejen v duchovním smyslu (to zjednodušení je tragické), ale také ve smyslu duchovně-kulturním. Je povinností církve dosvědčit nově pokřtěným, že nebyli křtem osvobozeni k submisivitě a napodobování, které jinak studují odborníci z psychiatrických profesí. Byli osvobozeni křtem ke svobodě Božích dětí, ke konání velkých věcí, k pravdě, ke spravedlnosti, ke službě, jejíž plody – určené pro církev i společnost – nakonec vytvářejí přirozenou a přitažlivou autoritu. Být nejmenší a služebníkem všech – to je přece privilegium, o nějž lze lehko přijít.
Katechumen a posléze nový člověk v Kristu by se podle mého mínění neměl vzdát kulturního života, v němž je třeba svědčit o Bohu způsoby, jež nejsou deklaratorní a nepůsobí jako střely pálené od boku. To, co bych katechumenům nejvíc přál, není formální zbožnost, jako spíš duchovní statečnost a ochota promýšlet za nás za všechny to, na co jsme někteří už možná dávno rezignovali. Někomu nedělá problém umravňovat na dálku papeže Františka, někomu dělat z církve ghetto, někomu ze škol a kateder inkvizitorské úřady v malém, otravující všední život a vztahy. To všechno už tu bylo. To všechno církev zažila, přežila, zná.
Katechumeni jsou podle mého soudu nadějí opotřebované a unavené církve. Neměli by nikdy poznat, že církev je možno řídit jako firmu a že je třeba stát před nadřízenými v pozoru. Neměli by se ve své přípravě na křest nikdy setkat s vážením své víry a posuzováním zbožnosti lakmusovým papírkem průměrnosti. Musí sami i těm, kdo je připravují, klást odvážné a důležité otázky a vyžadovat odpovědi. Ta tam je doba příprav metodou učitel a žák. Člověk se obvykle nestává křesťanem proto, že je jím někdo druhý. V daru, kterého se mu dostalo, však pozoruje i nás, jak jsme naložili se svým křestním znamením. Jak? A tak zatímco se doposud považoval humor a úsměv za znak dobře pochopeného duchovního života, myslím si, že spolu s ním je to dnes výhradně duchovní odvaha svědčit, ptát se a vést dialog. Katechumenova katecheze spočívá totiž nejen v ústním vyučování, ale též v oboustranném uvědomění toho, že Bůh je pravda a láska.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
