Seznamka
Ilustrační foto: kostel v Sazovicích. Návrh architektonického studia Atelier Štěpán
Autor: Tomáš Bergman
Probíhající Velikonoce uprostřed celosvětového koronarovirového běsnění. Nouzový stav s epidemiologickými opatřeními uzavřel pro věřící lid katedrály, kostely, modlitebny. Ve strachu z nákazy, ve strachu jeden z druhého sedíme tiše s úzkostí před mřížemi jejich předsálí nebo hledíme na jejich zavřené brány. Čtyřicetidenní půst dospěl do svatého týdne, vrcholu církevního roku. Toužebně vyhlížíme s nadějí vzkříšeného Krista a je nepochopitelné ( a jak příznačné pro tuto dobu), s jakou rychlostí a přehnanou disciplínou jsme rozkazem státní moci zabouchli dveře do našich kostelů v tyto pro křesťany nejvýznamnější dny. Situace s virem se dynamicky mění, vláda, krizový štáb hlásí, co bude otevřeno, jaké obchody, služby, sportoviště. Nyní fakticky dochází k rozvolňování nouzového režimu. Dokonce se o 180 stupňů otáčí názor na karanténní opatření, nově se budeme nejspíše promořovat. Podle odpovědných činitelů je šíření viru v Česku pod kontrolou, nicméně kostely zůstanou uzavřeny. Logicky se nabízí otázka - jednala vůbec křesťanská komunita, představení katolické církve či církví dalších v tyto poslední dny a hodiny o osudu letošních Velikonoc se státní mocí potažmo s krizovým štábem? Hledal se usilovně epidemiologicky přijatelný model pro letošní Velikonoce tak, abychom zpřístupnili kostely s velikonoční liturgií věřícím? Jako lékař jsem přesvědčen, že otevření kostelů by při zachování všech nastavených pravidel nevedlo ke zhoršení celkové epidemiologické situace ani extrémnímu riziku nákazy.
Jsme tedy smířeni s virtuální náhražkovou podobou letošních Velikonoc pod rouškou epidemie. Jsme ujišťováni o věrohodnosti toho všeho, ale ruku na srdce, opravdu to věřícímu lidu prospěje, jak nám mnozí chtějí namluvit? Zachytil jsem v jednom rozhovoru s vysoce postaveným církevním hodnostářem, kterého si mimochodem velmi vážím, syrovou formulaci. Věřící si mají zvykat, že budou bez klerikálního servisu in natura a díky Bohu za výdobytky informačních technologií, které mohou vše zprostředkovat online. Podivně rychle jsme se spokojili s tím, že letošní církevní Velikonoce strávíme duchovně spirituálně v našich domovech. Obřady budou celebrovány bez věřícího lidu. Ovce jsou rozehnány do všech koutů, pastýři žehnají prázdným ovčincům. V minulosti na lidstvo dopadaly daleko horší rány, černý mor, dýmějový mor, španělská chřipka. Miliony duší opouštěly tento svět, ale z katedrál, kostelů či procesí letěla modlitba z milionů úst do nebes. Tak tedy putují Velikonoce do bezpečného sterilního virtuálního světa. Do světa rádií, televizí, YouTube, Facebooku. Konečně v moderním kabátě, v duchu nové elektronické evangelizace 21. století. Bohu díky za stále početnou skupinu věřících, pro které je víra, podtržená fyzickou přítomností na bohoslužbě v kostele, chlebem života. Pro kmínový chléb do samoobsluhy ano, pro duchovní chléb nikoliv. Je opravdu situace tak vážná, že zabarikádujeme na Velikonoce kostely, ale golf, tenis, bicykl, chytání bronzu v parku či u vody jsou povoleny? Dovolím si pohled do historie. Španělská chřipka více než dva roky mezi léty 1918 až 1920 decimovala celý svět. Střízlivé odhady jsou kolem 50 mil. mrtvých, jiné i přes 150 mil. obětí. Další oběti má na svědomí následná ekonomická krize, vrcholící rokem 1929. Katastrofální epidemiologická situace, miliony nemocných, mrtvých, zbídačených Velkou válkou. Zcela jiný rozměr než dnešní koronarovirová krize. Tenkrát byly katedrály a kostely otevřeny dokořán, bohoslužby probíhaly s nezměrnou intenzitou více než kdy jindy. Dokonce mocní tohoto světa se veřejně modlili v této vypjaté chvíli pro lidstvo. Víra byla vnímána jako ta nejmocnější zbraň lidského arzenálu.
Nyní žijeme v tak zvané době postfaktické. Přeloženo znamená, že lež se stala každodenní rutinou, vše je relativní, bílá i černá mají miliony odstínů. Z úst ministerského předsedy sice byla při jednání ve sněmovně vyřčena „modlitba“, která nás ale spíše vyděsila, než povzbudila. Samotní duchovní nám v médiích horlivě vysvětlují, že koronavirus neodmodlíme. Tak jsme byli uklizeni, údajně virem, z kostelů do ticha domova ku prospěchu naší individuální spirituality. Všeobecně dostupný lék nemáme, očkovací látka v nedohlednu, nákaza stále probíhá a my z vlastní vůle odkládáme zbraň z nejmocnějších. Stáhli jsme se do svých ulit, zavřeli jeden před druhým, nechali se pohltit strachem o svůj fyzický život. Vyvěsili jsme veřejný telefon k Bohu. Médii jsme zcela záměrně strašeni a souvisle bombardováni čísly o počtu nakažených, kriticky nemocných, zemřelých. Je ale nutno podotknout, že spousta čísel v této epidemii je relativních.
Vězme, že mnozí z nás již třeba žádné Velikonoce, a to nejenom vzhledem k epidemii, mít už třeba nebudou. I přes stále trvající nedostatek ochranných pomůcek či testování nemocnice a zdravotnická zařízení fungují, lékaři jsou stále k dispozici. Péče o fyzické tělo je stále dostupná. Nicméně péče o duši, kterou právě mnohým z nás poskytuje církev a s ní možnost účasti na bohoslužbě, je nyní bohužel v nedohlednu.
Z našich domovů se mají přes noc najednou stát malé katedrály, modlitebny, zpovídat se budeme přímo Bohu. Zvládneme to vůbec, jsme schopni plnohodnotně prožít bohoslužbu doma na sedačce v obývacím pokoji před obrazovkou, aniž by po ní nezbyla pachuť zhlédnutého televizního seriálu? Nezůstanou pochybnosti o pravdivosti, vůbec oprávněnosti takového počínání? Nebude chybět ono z očí do očí vyslovené: " toto je tělo Kristovo"?
Autor je lékař. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.
