Koncem týdne vláda schválila od sklonku dubna možnost konání bohoslužeb, byť nejprve za určitých omezení. Vyhověla tak žádosti, s níž se na ni obrátily církve, na něž při rozhodování o harmonogramu uvolňování protiepidemických opatření zapomněla. Je samozřejmě dobře, že po velmi opatrném rozběhu Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví tento krok učinily. Až se opět rozezní na českých kostelích zvony, svolávající k veřejným bohoslužbách, bude to ovšem důvod k radosti. Ale také k určitému studu.
Je výzvou pro církevní historiky posoudit, zda situace těchto dní má v dvoutisíciletých dějinách církve relevantní obdoby. Z hlediska zdravotního se neděje nic zvláštního, co by se čas od času neopakovalo. Rozdíl je pouze v naší fascinaci děním prostřednictvím médií, což má zřejmě vliv také na přijímaná politická opatření. Mimořádnou je spíše dosavadní reakce církví, které zákaz náboženských shromáždění zpočátku bez výhrad akceptovaly. Nyní se ptáme, zda jsme tak nevyjádřili souhlas s tím, že jsme zbytnou “rekreační” institucí, která může přijít na řadu až v “lepší době”, kdy budou vyřešeny otázky medicínské, ekonomické či volnočasové. Zda jsme nejen navenek (zákony je třeba respektovat, nejsou-li proti svědomí), ale i vnitřně neakceptovali postavení na úrovni cirkusů, kdesi za prací, hobby a sportem. Jistě, nějakou dobu to přece bez bohoslužeb vydržíme. Ale zde přece nejde o naše náboženské potřeby, ale o vyznání před světem. Naše svědectví o ukřižovaném a vzkříšeném Kristu přitom může být těžko věrohodné, pokud budeme souhlasit, že zdraví, případně fungující ekonomika představují nejvyšší hodnoty, kterým je třeba vše ostatní podřídit.
Čas bezdotykové víry nám jistě pomohl znovuobjevit význam osobní zbožnosti nebo domácí církve. V čase krize je potřeba se učit novým věcem. Stejně tak je ale důležité podstatné věci držet a neopouštět. Změny totiž nemusí být jen k dobrému. Doufám, že některé věci také brzy zapomeneme. Třeba že nemusíme chodit do kostela a můžeme se bohoslužby “zúčastnit” z křesla v obýváku.
Dvě otázky se mi zdají klíčové.
Za prvé: Co nás vlastně činí církví? Z evangelické perspektivy je v této souvislosti nejčastěji jako teologické východisko zmiňována definice Augsburského vyznání, které v 16. století usilovalo z luterské pozice o co možná katolické pojetí církve jako “shromáždění (congregatio) všech svatých, v němž se evangeliu čistě učí a svátosti se náležitě vysluhují”. Základ pro toto vyjádření najdeme ovšem už v Apoštolském vyznání víry, v němž se při křtu recituje, že věříme “společenství svatých”. Jde o místní společenství i to, které přesahuje hranice prostoru a času. Jeho základem je ale každopádně “účast na svatém”, tedy především na svátostech církve. Církev je společenství, utvářené a zachovávané zvěstováním evangelia. A není to virtuální veličina, ale shromáždění, kde se smyslově zakusitelným způsobem slaví svátosti. Kde je Kristus tělesně přítomen—ve shromážděném lidu jako části svého Těla a ve svaté večeři Páně.
Toto východisko má také liturgické důsledky. K bohoslužbě patří tělesná přítomnost. Je dobře, když církve v komunikaci evangelia využívají internet. Ale otázkou je, zda lze tímto způsobem zprostředkovat účast na bohoslužbě. Jistě je rozdíl mezi liturgií, do níž se pomocí elektronických prostředků její účastníci aktivně zapojují, a pasivním sledováním bohoslužby v prázdném kostele v televizi. Od politiků a epidemiologů jsme slyšeli argument, že právo na náboženské vyznání je přece dostatečně zajištěno nabídkou online bohoslužeb. To ovšem není možné považovat za adekvátní náhražku liturgie shromážděné obce. Není tomu nakonec tak, že přílišným a rychlým zabydlením virtuálního prostoru jsme spíše legitimizovali teologicky neobhajitelný stav?
A za druhé: Jak chápeme solidaritu? Často je možné slyšet argument, že by církve měly být solidární s ostatními skupinami obyvatel, jejichž možnosti shromažďování jsou také omezeny. A ovšem se starými lidmi, kteří patří nejen mezi zranitelné skupiny, ale také mezi mnohde hlavní věkovou vrstvu návštěvníků bohoslužeb. Domnívám se, že to, co církev společnosti především dluží, je být a zůstat církví. I na rozbouřeném moři—a právě tam. Solidarita křesťanů s jejich spoluobčany ve světě se neprojevuje přijetím jejich hodnot, ale na prvním místě přímluvou v bohoslužbě obce a otevřeným společenstvím. Německý teolog Paul Philippi to kdysi vyjádřil v úvahách o diakonickém poslání církve slovy: “Stručně řečeno: V sociálních otázkách dluží sbor světu sám sebe.”
Roušky ušijí a nákupy donesou s nadšením i jiní. Ale kolik lidí se v současnosti cítí být uprostřed bouře církvemi hozeni přes palubu, když v duchovní nouzi zůstávají před branami zamčených kostelů? Ne každý má přece internet nebo fungující křesťanskou rodinu. A co se seniorů týče: Jistě je rozumné, když se chrání před infekcí a zůstávají v těchto dnech doma. Ale nebude pro ně oporou, když budou vědět, že jiní se v “jejich” kostele i za ně modlí? A nemá nakonec rozhodnutí o účasti na bohoslužbě zůstat jejich svobodnou volbou? Možná často právě oni se svými životními zkušenostmi budou mít priority srovnané jinak, než to považují za správné mladí.
Až opět zazní zvony, nebude to plynulé navázání na to, co bylo samozřejmé dříve. Budeme se ptát, co jsme získali a co ztratili. Jako farář se budu trochu stydět. Ale vyznání vin přece do bohoslužeb také patří.
Autor je evangelický farář