Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Majkl Velner
Stál jsem jednou v tiché modlitbě u kremačních pecí koncentračního tábora. Neumím popsat, co jsem prožíval, ale trochu jsem zápasil s tím, jestli si z toho strašného, dnes pietního místa pořídím pár fotografií, nebo ne. Rozhodl jsem se, že ano, protože všecko to, co tu po umučených a mrtvých zbylo, tu je pro nás, pro živé.
Bavil jsem se nedávno se svým přítelem, vzácným teologem, a ptal se ho, proč vlastně nevznikl silný, samostatný proud teologie holokaustu či teologie po Osvětimi? Přišli jsme na řadu známých jmen, Hanse Jonase, Hannah Arendt, Dorothee Sölle, Jürgena Moltmanna, Benedikta XVI. a další, kteří rozvíjeli myšlenku „unde malum“ (odkud se bere zlo), teologii smrti Boha a reflektovali příčiny průmyslově organizovaného vraždění. Povídali jsme si také o umělcích, kteří šoa učinili součástí svého díla, a tedy i věčného pokladu lidstva. Proč se však po válce neujala a nerozvíjela teologie holokaustu, na to jsme nepřišli. Stovky poznámek k danému tématu, které můj přítel teolog měl, jsem si zapsal v paměti pro své další přemýšlení.
Tři postavy
Ani nevím proč, ale často se mi v noci připomínají tři postavy: papež Pius XII., biskup Alois Hudal a holandská Židovka Etty Hillesum. Pius XII., jak známo, udělal pro záchranu Židů mnoho a mnoho také riskoval. Rakouský biskup Hudal to vzal z jiné strany. Vzhlížel se v německém nacionálním socialismu, byl vysoce postaveným členem církve, až do smrti žil spokojeně v Římě a snad si, podle dobrozdání historiků, chvíli myslel, že by mohl být papežem. Kromě jiných kontroverzních věcí je znám tím, že osobně pomohl utéct z Evropy největším nacistickým zločincům – Franzi Stanglovi, Adolfu Eichmannovi či Aloisi Brunnerovi. Dělal to prý v zájmu „křesťanského milosrdenství k bližnímu“. Pius XI., státní sekretář Eugenio Pacelli (později Pius XII.) a okruh lidí kolem něj museli stůj co stůj odstavit Hudala od moci. Podařilo se, i když to nebylo vůbec jednoduché. Třetí je Holanďanka Etty Hillesum, která tak jako Anne Frank vydala ve svém deníku svědectví o svém duchovním vývoji a posledních letech, měsících a dnech před deportací do Osvětimi. Ti tři lidé mi chodí do snů a ptají se: „Co děláš pro to, aby se ze současné sociální slepoty, xenofobie a odporu vůči lidem jiných náboženství a kultur nestala nová společenská potřeba vyřídit si to s „nepohodlnými“, cizími a „jinakými“ zase jednou provždy?“ Těžko se mi na tu otázku odpovídá. Dělám vůbec něco? Žiji svůj život ve veřejném prostoru, na vídrholci, a nejsem moc pohodlný pro ty, kteří chtějí mít život jednoduchý, bez otázek, váhání, pochyb a bloudění. Vidím, jak je stále snadnější si na druhého nejen otevřít hubu, ale beztrestně mu vyhrožovat, vyhodit ho z práce, urážet ho, ničit, pomlouvat. Vidím, jak poválečná sjednocená Evropa, díky níž žijeme v míru a relativním blahobytu, je dnes a denně torpédována těmi, kteří si po večerech vyprávějí pohádky o hodných dozorcích a pohraničnících, chodících po čáře na výlety a na houby.
Teologie po Osvětimi
Chybí mi teologie po Osvětimi. Chybí mi církevní a křesťanská přítomnost tam, kam už nikdo nechodí. Chybí mi veřejně deklarovaný hlas autorit, že tady je hranice, za kterou se prostě nesmí. Vzpomínáte si ještě na teplickou základní školu v Plynárenské ulici, kde chtěl nemalý počet lidí řešit „romskou, vietnamskou a arabskou otázku“ zplynováním a granáty? A pamatujete si, kolik lidí se proti tomu postavilo, a to třebas proto, že oni nebo jejich blízcí mají děti? Říká se, že jsme tolerantní společnost. Dokládají to sociologové, psychologové, sexuologové. Nevím. Z několika miliónů lidí na útěku před iráckou a syrskou válkou jsme pomohli hrstce. Když se řekne islám, v hospodě u hřiště nebo na katedře si někteří odplivnou. Každý má doktorát z arabštiny a orientalistiky a každý ví, že každý ví, jak strašný život ta miliarda muslimů na planetě žije a co na nás chystají. Do Tunisu, do Turecka a na Balkán ale na dovolenou pojedeme. Pivo vezeme s sebou, kdyby náhodou. Jeden nikdy neví. Antisemitismus, čtu pravidelně v tisku, je u nás na „snesitelné úrovni“, tedy pokud ovšem nečtete veřejně přístupné texty těch či oněch extrémistických organizací a politických stran a nezajdete občas na opuštěné židovské hřbitovy. Co se týče sexuálních menšin, jsme prý nejtolerantnější vůbec. Aby ne, když si to totiž „teplouši dělají doma a nikdo se na ně nemusí dívat, tak je to sice na blití, ale pořád lepší, než aby se olizovali na ulici, že jo, mámo“, zaslechl jsem jeden z hlasů, který rozhodně není výjimečný. Nevím.
Šumavský příběh
Vyprávěli mi přátelé, staří lidé, kteří žili na Šumavě ve smíšeném, česko-německém manželství, jak k nim plíživě dorazil nacismus. Lidé věděli, kdo je v jejich širším společenství zvláštní – kdo má zálibu v násilí, zlodějinách, krutosti k dětem, zvířatům, v bestialitě. V době míru a práva se věci dařilo držet na uzdě. Komunita se ubránila. V čase bez práva to nebylo možné. Když hnědé košile přišly poprvé a zaklepaly na okno, poznali ti lidé mezi chlapci často právě ty, kteří na tohle vzplanutí divokosti čekali jako na vykoupení. Napoprvé je ještě hospodář vyhodil. Napodruhé je tak tak odehnal od domu, a stálo ho to vybitá okna a vypálený seník. Napotřetí si pro něj přišli, a to už nezachránil nic. Už chvíli po válce byl zbytek jeho rodiny odsunut čili vyhnán do země, s níž neměl nic moc společného, a těch pár, co tu zůstalo, pak týrali a pozavírali naši vlastní lidé – komunisté. A tak ať jsem bydlel, kde jsem bydlel, vždycky jsem si pečlivě všímal lidí v okolí a říkal si: Ze kterého okna se na mě dívá ten, který při první příležitosti přijde s klackem nebo pistolí a požene mě svinským krokem na seřadiště? Přesně takhle to bylo. Zdálo se, že nic, a pak to přišlo. Občas tomuto pokušení podlehli i ti, o kterých bys to neřekl, ale v zásadě byla kolaborace se zrůdným režimem na úrovni touhy po přežití, která nepřivede do problémů druhé. Statečných mužů a žen bylo rozhodně víc, než nám po desítky let vtloukala komunistická propaganda do hlavy.
Apokalyptické úderky proti současnému světu
V posledním desetiletí a zvláště v Evropě sílí v mé církvi skupina, která vyznává apokalyptické nálady. Návraty do zlaté doby středověku a zvláště do doby před-demokratické jsou tím nejmenším problémem. Závažnější jsou jejich úvahy o „očistném ohni“, který lépe než všechny živelné katastrofy přivede nazpět k „pravé víře“ všechny pobloudilé. Kdepak nějak smiřování. Vyhlašují modlitební úderky za „pobloudilý národ“, za „zvrácenou ideologii demokracie a lidských práv“, a modlí se dokonce za „obrácení“ papeže Františka, v horším případě přímo za jeho smrt. Dobře tyto skupiny popsal papež Jan XXIII.: „Při každodenním výkonu naší pastýřské služby dolehnou občas k našemu sluchu názory některých osob, sice upřímně horlivých, ale neobdařených nadměrným smyslem pro rozvahu a míru. V moderní době nevidí leč zlovolnost a rozvrat. Rozhlašují, že naše doba je ve srovnání s minulostí úpadková, a chovají se, jako by se ničemu nenaučili z historie, jež je přece učitelkou života, a jako kdyby se v době předchozích ekumenických koncilů všecko odvíjelo v triumfálním souladu s křesťanskou ideou, životem a se spravedlivou náboženskou svobodou. Máme za to, že nemůžeme souhlasit s těmito proroky neštěstí.“
Za blaho rodin se berou ti, kteří opustili svého partnera v nejpotřebnější chvíli, neboť se „potřebovali realizovat a růst a zůstat mladí, a po jeho boku to nebylo možné“. Proti důsledkům „sexuální revoluce 60. let“ (sic!) protestují ti, kteří veřejně deklarují, že se vzdali vztahového života a sexuality a že jejich duchovní status převyšuje život obyčejného života. Za „staré dobré časy“, kdy v chalupě žilo třicet lidí bez sociálního zabezpečení a kdy většina z nich zemřela do padesátého roku věku a pěti let věku se dožila polovina dětí, horují ti, které státní kasa po léta živí jako dobře vydělávající kasino. Nevím. Myslím si, že návraty do pravěku nepomohou řešit současné problémy, natož aby lidem přinesly štěstí. Věc je o to horší, že zdánlivě jednoduchých řešení se vždycky s velkým gustem chytá ulice a dav, který se s nějakým jemným rozlišováním a precizním tázáním nezdržuje. Apokalyptické nálady vytvářejí uvnitř církve i mimo ni proud nebezpečného pseudo-náboženství. V jeho jménu se kdysi pořádaly pogromy na Židy, kteří „nám zabili Krista Pána“, pravidelně pogromy na Romy (Cikány) a tuláky, a v jeho jménu se budou pořádat nové pogromy, v nichž shoří bez výjimky všichni, kteří budou jenom trochu jiní. Všímáte si, jak se tento apokalyptický zápal vepisuje do tváří svých nositelů?
Rodinná vzpomínka
Příběh členů naší rodiny byl prostý. Čechoslováci pracující od začátku republiky pro její rozkvět, kteří si poctivou prací vydělávali na živobytí a kteří při tom nezapomněli, že je třeba také sytit ducha a duši, a proto sportovali, hráli divadlo, dělali hudbu, starali se o kvalitu a krásu svého okolí. Když přišel Hitler, zapojili se někteří členové mého rodu do Obrany národa, neboť i díky své prvoválečné zkušenosti věděli, že sabotáž výroby zbraní zasáhne ten ďábelský režim na správném místě. Byli tu ale jiní, kteří oddané vlastence, táty od rodin a dětí, udávali, a poslali je tak dříve nebo později na šibenici nebo do plynu. Mého pradědečka Antonína Emingera oprátka minula. Gestapo ho při krutých výsleších umlátilo k smrti a rodina se z toho po válce už nevzpamatovala. V Plzni po něm zbyla Emingerova ulice, dnes symbolicky zbavená domů. Mnoho lidí ze Sokola, jemuž po léta předsedal, dopadlo podobně. Zavražděných v Mauthausenu či v Dachau bylo nespočet. On sám se v malém, ale dobrovolně postavil zlu, které ničilo lidi bez výjimky. Nemohl se dívat, jak fabrika, v níž vyrostl, začala vyrábět kanóny, a jak postupně mizeli jeho přátelé – Židé, katolíci, evangelíci, lidé bez vyznání. Zaplatil za to a uchoval si čest.
Teologicky uchopit holokaust?
Jak teologicky uchopit holokaust? Jak se křesťansky postavit k šoa, které zbořilo veškeré myslitelné hranice lidské zloby? Když se papež František vydal do Osvětimi, tak většinu času, který tam strávil, mlčel a modlil se. Když jsem se já znovu koncem roku podíval do koncentračního tábora, nemohl jsem dělat nic jiného. Zároveň se mi připomněly ony tři postavy, Pius XII., Alois Hudal a Etty Hillesum. Ptaly se mě, co jsem pro to, aby se holokaust nikdy neopakoval, udělal já. Byl Silvestr, zima, prázdnými ulicemi poletovalo listí, dospělé stromy byly ještě svědky tehdejšího vraždění. Život se nezastavil, běží. Jako křesťan a teolog nesdílím přesvědčení té skupiny apokalyptiků, unavené ze života, šíře svobody a mravních povinností, že žijeme v poslední fázi lidského pokolení a že všechno kolem nás, od válečných konfliktů, migrací, hladu a sociálního vyloučení ukazuje, že Pán je na cestě a Konec je blízko. Není.
Naopak, jsem přesvědčen, a tady si vypůjčuji slova filozofa Vladimira Solovjova z konce 19. století, že žijeme teprve „v přírodních počátcích lásky“. Všechno tomu nasvědčuje. Chování člověka k člověku v krajních i všedních chvílích, naše ne příliš přátelské soužití s přírodou a přírodními ději, naše pošilhávání po časech, v nichž se život žil spíš v černobílém schématu, to vše mi naznačuje, že jsme teprve na samotném počátku dějin, v bodě 0,001 po Stvoření, třebaže ti nejlepší vytvořili za těch několik desítek tisíc let vývoje dílo, které se v nich samých i v části gens humana vepsalo do věčnosti. Mám za to, že nás teprve všechno čeká – základní pochopení Ježíšova vykupitelského příběhu, toho, co nám opravdu chce říct; základní pochopení antropologie, a tedy toho, co je člověk a proč je na světě; základní porozumění lidským vztahům i tomu, proč tak často nefungují; základní pochopení toho, k čemu jsou na světě různá náboženství, k čemu lidské slovo, k čemu duch, k čemu duše, k čemu tělo; základní porozumění hříchu, jímž eroduje naše srdce; základní pochopení toho, co je láska člověka k člověku; základní pochopení utrpení, umírání a smrti nás všech a těch nevinných, bez hříchu – sotva narozených dětí – zvláště; základní pochopení toho, proč je člověk, jak ukázal nejen Stanfordský vězeňský experiment, tak náchylný páchat zlo a rozsévat smrt; základní pochopení toho, proč k něčemu takovému, jako bylo šoa, vůbec došlo.
Mám rád obrázek, na němž je Ježíš a člověk. Člověk malý postavou stojí za Kristem v jeho bezpečném stínu, ale občas je zasažen kamenem. Pláče a ptá se Božího syna: „Proč, Bože, proč?“ Bohužel nevidí, že většinu daleko větších a smrtících kamenů Ježíš svým tělem zastavil, a navíc se ho skoro provinile ptá, jestli je v pořádku. Nikdy mi nestačila odpověď, že nevíme, proč musely umřít sta tisíce nevinných dětí, z nichž moře zemřelo pár desítek minut poté, co je vlaky vyložily za branami vyhlazovacích táborů. Nikdy mi nestačila odpověď, proč lidi příkladného života, na nichž se ukazovalo Boží požehnání, skončili nakonec na hromadě fialově zbarvených těl, snažících se v posledních chvílích svého života vylézt po stejně umírajících k zavřenému světlíku, z nějž ještě před chvílí padaly krystaly Cyklonu B. Nikdy jsem nepochopil, proč lidé jako teolog Dietrich Bonhoeffer museli být oběšeni v posledních okamžicích války. Nikdy jsem neporozuměl, proč přes všechna svědectví, varování a zjištění spojenecká vojska nebombardovala železniční tratě a příjezdové trasy do táborů. Jak říkal Rudolf Vrba, jemuž se podařilo s Alfredem Wetzlerem uprchnout z Osvětimi, kdyby byli lidé zabíjeni přímo na nádražích a na ulicích, jistě by každá matka vzala kamen a hodila ho po tom, kdo chce zabít její dítě. A milión matek, to je milión kamenů a milión rozbitých hlav. Nikdy jsem nepochopil, proč museli přeživší, kteří se vrátili domů, prožívat nové ústrky, často okradeni vlastními sousedy o všechen majetek. Nikdy jsem nepochopil, proč se nezačala dělat ve spolupráci s těmi, kdo měli co říct, teologie holokaustu, teologie po Osvětimi. Nikdy jsem nepochopil, proč se investují prostředky do konferencí o tom, jestli mají andělé dvě nebo čtyři křídla, anebo co asi řekl teolog 16. století o internetu, genderu a automobilech. Nikdy jsem neporozuměl tomu, jako mohl někdo vybudovat na území koncentračního tábora v Letech velkokapacitní vepřín a jak se mohli politici po léta dohadovat, jestli ten vepřín vykoupí a zbudují v tom místě důstojný památník.
Jestli byl člověk schopen zacházet s člověkem jako s odpadem a jestli byl Bůh uprostřed toho všeho, nedomýšlím se, jak by s moderními technologiemi vypadal čas, v němž by noví apokalyptikové chtěli „očišťovat“ svět od hříchu a „tmářství“. V člověku skoro umřel Bůh. V lidech, kteří se nevzdali lásky a solidarity, Bůh zase povstal. Na jak dlouho?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
