Za teologií srdce Tomáše Špidlíka

Kardinál Tomáš Špidlík
Autor: Wikipedia.org

V nedávné době jsme si připomněli desáté výročí smrti Tomáše Špidlíka, jednoho ze čtyř českých kardinálů, kteří nebyli spojeni s pražským ani olomouckým biskupským stolcem, jezuitou, který dokázal skloubit vzdělání a hlubokou osobní spiritualitu s výjimečným organizačním talentem a vtipem. Cílem tohoto ohlédnutí není popis jednotlivých osobnostních nebo životopisných milníků rodáka z Boskovic, ale spíše ohlédnutí se, již s jistým časovým dostupem, za jeho teologickou prací.

Dílo Tomáše Špidlíka je českému čtenáři poměrně dobře dostupné – nakladatelství Refugium nabízí edici souborného díla (z části ale beznadějně mnoho let vyprodanou), na Cyrilometodějské teologické fakultě je jeho kniha Prameny světla povinnou literaturou v kurzu spirituální teologie, ale mnoho jeho knih vyšlo i ve starších vydáních či edicích – namátkou je možné zmínit K vyšším věcem jsem se narodil nebo Po tvých stezkách. Z Refugia je pak nutné připomenout také Špidlíkovy texty mimo hlavní „bílou“ edici, ať již jde o kratší publikace nebo třeba dvě sbírky pohádek.

To, co musíme zmínit na prvním místě, je teologie spojená s humorem. Humor není nějaké nevhodné nekulturní naivní veselí. Teoretici literatury poměrně jasně pojmenovávají humor jako schopnost odstupu od jisté zkušenosti, dovednost podívat se na situaci z nadhledu. Tato schopnost odstoupit, zbavit se své vážnosti a důležitosti, musí být spojená s velkou osobní zralostí. Ďábel není schopen humoru, nemá nadhled. Humor Tomáše Špidlíka je na jedné straně jistě osobnostní rys, ale současně metodologický postoj ke zralé a hluboké teologii, která nelpí na detailu. Pokud jde o teologii z lidské strany, ta bude vždy spojena s jistou nedokonalostí, nekompletností, nedostatečností. I když je to pro mnohé obtížně pochopitelné, Bůh nesporně nemluví jako rodilý mluvčí latinsky a nepřemýšlí v kategoriích substancí a případků jako Aristoteles. Humor je tedy základní myšlenkový způsob, který umožňuje od těchto věcí poodstoupit. Dává prostor pro autentické zakoušení vztahu a opouští ulpělost na formách.

Ve stejném duchu je pak nesen ekumenismus. Ten pro kardinála Špidlíka znamená tři základní věci. Tou první je osobní setkání. Ekumenismus není možné řešit jen jako abstraktní akademický problém. V takovém případě se totiž obě strany nutně zabarikádují na svých pozicích daných teologickou reflexí a pevnou dogmatikou. To, co je nutné, je vidět druhého člověka, vstoupit s ním do dialogu, setkávat se, jak by Špidlík zdůraznil, srdci. Nejde tedy o ideu, ale o dialog založený na vztahu.

Druhá rovina ekumenismu je teologická práce, usilování o syntézu. Církev musí dýchat oběma plícemi. Spojovat východní a západní, pravoslavnou tradici, řecké otce a katolickou tradici byl teologický program, který se prolíná celým jeho dílem. Ukazuje, že existuje mnoho zdrojů, které se pro nás mohou jevit dávno ztracené a zapomenuté, ale mají velkou cenu. Nikoliv jako samostatné objekty, ale především jako součást celku, spořádané mozaiky. Tomáš Špidlík nikdy nebyl analytikem, jeho texty nemají formu pečlivého rozebírání detailu. Dokázal však stavět a vidět celek, koncipovat knihy jako síť poukazů směřujících k novému nahlédnutí problému. Sám vstoupil do oblasti patrologie a spirituální teologie v době, kdy nešlo ještě o příliš moderní téma, ale dokázal je propojit ve společně prožívaný žitý celek. Hodnotu v jeho pojetí nemají jednotlivé krásné celky (jakkoli sám měl mnoho oblíbených autorů), mosty propojený celek. Jeho spirituální teologie upřednostnila vztah před formální morálkou, což se následně projevuje i na výběru studované látky či autorů.

Právě schopnost stavět mosty – mezi idejemi, tradicemi i lidmi tvoří třetí pilíř ekumenismu, který Tomáš Špidlík představuje. Klíčem k těmto mostům je mimo humor především téma srdce. To tvoří jádro člověka, je v něm koncentrována jeho nejvlastnější podstata. Tím, kým jsme, jsme skrze vztahy. Právě v srdci se přitom všechny tyto vztahy sbíhají a konstituují nás. Člověk není podoben Bohu tím, jaké má tělo, jazyk nebo konkrétní způsob myšlení. Podobnost je dána láskou a vztahovostí. To, co člověka utváří, je láska. Láska jako tvůrčí proces, který směřuje k překonávání propastí. Láska jako pohyb ke spojování celků. Pokud papež František hovoří o kreativitě lásky, pak má na mysli právě tento rozměr srdce jako nejhlubšího středu bytí člověka, jako místo setkání člověka s člověkem i člověka s Bohem.

Teilhard de Chardin hovoří ve své knize Vesmír a lidstvo o slepé uličce izolace. Kdykoli se jedinec nebo společenství snaží o izolaci, o ochranu svého bohatství, kultury a výjimečnost, když chce hájit své hodnoty proti vnějšku, směřuje k zániku. Izolace je smrtí organismu. Přesně tento teologický motiv se pak objevuje u Tomáše Špidlíka – jeho pojetí teologického myšlení nezná hranice a bariéry, spojuje v jednom celku Theofana Zatvornika, Jana Zlatoústého, Mikuláše Kusanského a otce Makaria. Čas i prostor v jeho práci ustupují osobě. To, co ve světě má skutečnou cenu, je právě ona – nikoli jako izolovaný objekt, ale jako struktura vztahu.

Jádrem teologie byla pro Tomáše Špidlíka spirituální teologie. Reflexe a studium Boha má smysl jen tehdy, když je spojena s životem, vlastním hledáním naladěnosti bytí. Jeho kardinálské heslo: „z celého srdce“ jednoznačně odkazuje k samotnému prameni jeho teologické práce. Podstatou spirituální teologie, jak již název napovídá, je syntéza teorie a praxe, tedy péče o duši. Teorii a praxi, kterou nelze od sebe oddělit. Teologie z lidské a z Boží strany se zde setkávají a konstituují celistvost srdce. Srdce je jediným místem, kde je možné tuto teologii promýšlet – nikoliv jako soubor logických pouček, ale vstupem do hermeneutiky vztahovosti.

Zřejmě nikde jinde se neukazuje hloubka tohoto přístup srdce. Kardinál Špidlík byl považován téměř půl století za největšího odborníka na spiritualitu křesťanského východu, špičkového spirituálního teologa i patristu. O jeho vzdělání a mezinárodní prestiži nemůže být pochyb. Přesto, nebo právě proto, nikdy neulpěl na jednotlivosti, neboť ta vztah netvoří. Jen celistvost zakoušená skrze srdce a v srdci může vést ke skutečné autentické vztahovosti. A právě o tu v jeho pojetí teologie jde. Poznáváme, abychom mohli milovat, aby byl náš vztah možný. Nemůžeme mít vztah s někým, koho nezakoušíme ani neznáme. A naopak chceme poznávat toho, koho milujeme.

Domníváme se, že právě tento přístup může být pozvánkou k teologii srdce. Nikoli k přeslazenosti nezkušenosti a pozlátka, ale k teologii hluboké autentické zkušenosti, která rozlomí staré a utváří nové. Takové, jež se nebojí vztahovosti a dává ustoupit jednotlivinám do pozadí. Vztah je totiž zakoušená celistvost srdce, která touží znát a chápat.