Seznamka
Profesor Ladislav Hejdánek
Autor: Přemysl Fialka
V centru myšlení filozofa Ladislava Hejdánka je téma o stupeň abstraktnější než u Trojana a Komárkové: téma „nepředmětnosti“. Jde však o abstrakci jen na první pohled. U Hejdánka je „nepředmětnost“ ve skutečnosti heslem obrany proti abstraktním systémům, jež podřizují člověka jakémusi objektivnímu metafyzickému celku – a tím z něj činí „předmět“. „Nepředmětné“ chápání naopak vychází z neopakovatelnosti lidské osoby, z její svobody, z jejího úsilí o pravdu – a ta se zjevuje v dialogu. Jeden knižní soubor Hejdánkových článků dostal příznačný název Setkání a odstup (2010), neboť v nich jde často právě o dialog, a to i tvrdý a kritický – tu s předchůdci v české evangelické tradici (Kozák, Rádl, Hromádka), tu s reformními marxisty (Bloch, Kosík, Machovec), tu s evropskými existencialisty a personalisty (Kierkegaard, Jaspers).
„Nepředmětné“ je i Hejdánkovo chápání křesťanství: Nejde o systém dogmat a rituálů, ale o otevřenost k transcendenci, k přesahu. Jestliže je tedy Hejdánek jakožto filozof volným souputníkem fenomenologie a personalismu – pak jakožto filozof, který je křesťan, je volným souputníkem Bonhoefferovy „nenáboženské interpretace“ a dalších civilních proudů, jež oslovují celou Novou orientaci. Hejdánkovo filozofování vždy souvisí na jedné straně s filozofií – a na druhé straně se společenskou angažovaností.
V tomto posledním smyslu je nejvýznamnějším Hejdánkovým dílem disidentské éry kniha Dopisy příteli – původně opravdu soubor dopisů z roku 1977. Jádrem je výklad, k čemu je Charta a k čemu je vytváření alternativního vzdělávání. Brzy však dochází i na témata politická a náboženská. Obojí témata Hejdánek pojednává ku pohoršení mnohých spolubratří.
Politicky jsou Dopisy příteli obhajobou socialismu, který musí zvítězit – i když samozřejmě ne v deformované podobě, kterou předvádí sovětský blok, nýbrž v podobě sociálně demokratické: „Nemůže být sporu o tom, že jak socialismus, tak zejména komunismus se v tomto století velice zdiskreditovaly; fiasko by bylo rozhodně ještě větší, kdyby tu existovala alternativa. Ale zatím není žádnou vidět.“
Nábožensky jsou Dopisy příteli obžalobou autorovy vlastní církve. Hejdánek připomíná případy morálních selhání elity Českobratrské církve evangelické, zvláště pak vedení teologické fakulty, tváří v tvář režimnímu tlaku, a přechází do prorocky rozhněvaného tónu: „Mohou tito profesoři doufat, že je ještě někdy někdo bude moci brát vážně, když budou mluvit o Kristu a o evangeliu? […] Kdybych se měl vyslovit o budoucnosti křesťanství či lépe víry podle stavu své církve (o těch druhých se raději nebudu vůbec zmiňovat, k tomu jsou zase povoláni bratří, kteří jsou jejich členy), pak bych musel říci: krach, konec a katastrofální ostuda.“ Hejdánek je i podstatně kritičtější k Hromádkovi než Trojan i než Komárková: Hromádkovy úmysly byly dobré, ale jeho obhajoba režimu zašla příliš daleko.
Hejdánek se tedy ve svém myšlení a vyjadřování vzdaluje od evangelického milieu mnohem více než Trojan i Komárková. Politicky je to (svým způsobem) „nalevo“. Kulturně je to spíš „do středu“, rozumí se do nekonfesního „středu“ české nezávislé kultury. Už v šedesátých letech se Hejdánek připojil k okruhu kolem časopisu Tvář, v samizdatu pak k okruhu kolem Kritického sborníku – coby filozof-solitér, který je jaksi „soukromě“ evangelický křesťan. Ale u něj to nikdy tak docela soukromě není.
