Co přineslo uzavření kostelů

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Jon Tyson

Z chování kapitálových trhů, tohoto indikátoru globální nálady, se zdá, že koronavirová krize se začíná uklidňovat. Nevíme sice, zdali je za námi, zdali už kulminovala nebo zdali ještě přijdou další vlny, ale nálada trhů ukázala, že lidská představivost už si udělala o potenciální hrozbě reálnější obrázek a mysl tomuto obrazu přivykla. Bylo zajímavé sledovat, jaké se v průběhu globálního „lockdownu“ objevovaly předpovědi dopadů této situace, která nemá v paměti současníků obdoby. Někdo se upínal k šancím, které přináší zkušenost pandemie, někdo trnul před politickými hrozbami, které jí jdou v patách. Každý podle svého naturelu. Sám jsem spíše skeptický k tomu, že by tato situace mohla něco zásadního změnit. Jediné, co má šanci nebo co hrozí přetrvat, je lidská reflexe, pokud se přetaví do individuálního rozhodnutí, případně do nějaké institucionální změny.

Vzácnou příležitost k reflexi dostali také křesťané, které uzavření kostelů přinutilo ke změně stereotypů a vyprovokovalo k přemýšlení o podstatě křesťanské identity. Těším se, že někdo provede podrobnější zkoumání a vyhodnocení celosvětových tendencí v prožívání této mimořádné situace církve. Možná se to povede autorům některých článků v připravovaném čísle časopisu Salve, které se má věnovat slavení neděle. Toto číslo mělo vyjít jako poslední svazek letošního ročníku, ale s ohledem na aktuálnost otázky dostalo prioritu a začíná se rodit už nyní. Sám si netroufám na víc než na krátké zamyšlení nad několika body, které mne zaujaly spíše náhodou a mimochodem při mém pracovním tempu, které v době domácího vězení s rodinou nebylo nijak zvlášť snížené, možná právě naopak. Budu se přitom zaobírat zejména pohledem z nitra římského katolicismu a budu psát v minulém čase, i když nemusí být ještě vyhráno.

Omezení náboženské svobody, nebo výzva k svobodnému zamyšlení?

Zákaz účasti na bohoslužbách, který svými rozměry neměl obdoby ani v době komunistického pronásledování církve, vyvolal v některých církevních kruzích emoce. Ve vzduchu viselo téma omezování náboženské svobody státní mocí, i když jsem nezaznamenal, že by se nějak významně rozebíralo, srovnáme-li to například s kritikou omezení svobody pohybu po radikálním uzavření hranic. Zatímco proti omezování svobody kultu se ohradili například biskupové italské biskupské konference, u nás veřejně žádné oficiální protesty neproběhly. Čtenáři ovšem možná znají z doslechu nebo i ze zkušenosti jisté případy heroické rezistence některých „hrdinů“ českých církví, kteří zákaz prostě nerespektovali. Můžeme děkovat Boží prozřetelnosti, že zde nedošlo k podobnému neštěstí jako v Jižní Koreji, kde se velkým ohniskem nákazy stalo křesťanské společenství Šinčchondži. Bylo by to nejen smutné, ale byla by to také neskutečná mediální ostuda.

Zavření kostelů i jeho klidné přijetí vedením církví pokládám za správný krok. Mělo bezpochyby pozitivní účinek ve snížení epidemiologického rizika, ale bylo také asi nejsilnějším podnětem ke křesťanské sebereflexi. Ze dne na den jsme totiž všichni přišli o rutinní prostředek k prožívání své náboženské identity. Vlastně nikoli úplně všichni. Privilegovanou výjimku tvořily řeholní a seminární komunity a netrápili se určitě také někteří těžce introvertní kněží, kterým přítomnost bližních v kostele překáží, a vlastně se nejlépe cítí, když si slouží sami. Pro většinu křesťanů však nastaly liturgické prázdniny, které byly pro řadu z nich výzvou k zamyšlení. – Nezvykli jsme si příliš na formalismus povinné nedělní účasti a na to, že stačí tento každotýdenní výlet, aby z nás automaticky udělal katolíky? Čím ze sebe uděláme katolíky nyní, když je zavřeno? Není vlastně tato závislost na přísně legislativně regulovaném svátostném životě paralyzující? Nestáváme se tak nejslabšími a nejzranitelnějšími ze všech křesťanů pod nebem?

Virtualizace křesťanství

Nejtěžší výzvou byla, myslím, tato situace pro klérus. Kněží byli konfrontováni s pocity zbytečnosti a mnohé to dohnalo k hledání náhradních řešení, takže najednou se prý i lidé dříve kritičtí k moderním technologiím pustili do pořádání virtuálních bohoslužeb. Z mnoha kostelů se přenášely mše po internetu a byly také, myslím, hojnější přenosy mší v televizi. Tento postup se stal v Čechách i v zahraničí předmětem různých diskusí, v nichž zaznívaly kritické hlasy i snahy tuto praxi hájit. Mezi kritiky se zařadil například americký vatikanista, píšící nyní pro francouzský deník La croix, Robert Mickens. V jednom ze svých pravidelných Listů z Říma poznamenal, že vynucené uzavření kostelů bylo okamžikem, který mohli duchovní lidem představit jako pozvánku k zastavení; dostali šanci uskutečnit to, co kážou. Namísto toho se ale, jak upozorňuje Mickens, většina kněží včetně papeže nezastavila, ale stále soužili mše a stále jen říkali druhým lidem, jak mají vést svůj duchovní život.

Tato Mickensova poznámka je popravdě obecnější a rozvíjí jeho oblíbené téma – kritiku nadřazenosti kléru a neschopnosti církevních struktur efektivně řešit skutečné problémy. Zazněly však i mnohem adresnější pochybnosti o virtualizaci bohoslužeb. Příkladem takové kritiky je vyznání afrického kněze a teologa Stana Chu Ilo, který odmítl sloužit z koronavirového domácího vězení v USA virtuální velikonoční obřady pro členy své rodiny v Nigérii a zamýšlí se nad ztraceností kněze bez komunity a nad neexistencí komunity bez plného sdílení duchovního i tělesného života. Také Mickens v citovaném článku s rozhodností a břitkostí sobě vlastní prohlašuje, že se nelze reálně účastnit virtuální mše, protože některé věci vyžadují reálnou přítomnost. Přímo proti této Mickensově tezi však vystoupil v La croix jezuitský teolog Felix Just, který (nejprve na adresu jiného článku) upozorňuje, že ve hře není protiklad mezi „reálnou přítomností“ a „virtuální přítomností“, ale mezi „virtuální realitou“ a „fyzickou realitou“, které jsou sice od sebe rozdílné, ale obě jsou „realitami,“ takže umožňují „reálnou přítomnost“.

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Josh Applegate

Just vysvětluje, že i jiná než fyzická přítomnost a jiné než fyzické působení může mít reálné účinky jako např. kyber-šikana nebo telefonická podpora. Zamýšlí se nad tím, zdali matoušovský výrok „kde jsou dva nebo tři shromážděni“ (Mt 18,20) musí nutně znamenat fyzické shromáždění, a uvádí různé další druhy nefyzické reálné přítomnosti, s kterými pracuje katolická teologie (přítomnost svátostná či eklesiální). V druhém dílu svého článku pak líčí, jak v jeho kostele sv. Ignáce v kampusu University of San Francisco dovedli virtuální mši k dokonalosti. Posílají předem mailové notifikace, nabízejí možnost chatu během mše, a provádějí dokonce i kropení svěcenou vodou a okuřování streamovací kamery a fotografií lidí v lavicích (člověka napadá ironická poznámka, že účast na této mši asi vyžaduje domácí 4D kinosál). Just potom uzavírá, že stále dostupnější technologie vedou k tomu, že „virtuální účast“ může někdo pokládat ze stejně dobrou či lepší než fyzickou účast na velké papežské mši pod širým nebem, kde se obraz předsedajícího musí přenášet na obří obrazovky.

Toto je opravdu slovo do pranice. Může být virtuální účast na videokonferenční nebo televizní mši plnohodnotná? Ať na tuto otázku odpovíme jakkoli, vždy to přináší nějaké problémy. Jestliže je takováto mše plnohodnotná, je vůbec odůvodnitelné požadovat povinnou „fyzickou“ účast? Virtuální forma by mohla mít mnoho výhod zejména pro liturgické estéty nebo ultrakonzervativní retrokatolíky. Takový člověk by si mohl pouštět ze záznamu ověřené performance předních kazatelů, osvědčených orantů a elegantních liturgů a omezovat se jen na kusy s vyšším počtem pozitivních hodnocení v budoucích digitálních mešních repozitářích. Nebylo by pak vůbec nutné „riskovat“, že se mše v daný den „nepovede“ (jak totiž upozorňuje Just, virtuální přítomnost dokonce nepředpokládá ani časový souběh – koneckonců reálně jsou všichni katolíci při mši na Ježíšově poslední večeři a u kříže na Kalvárii). Možná právě toto měl na mysli onen „dobrý biskup“, který papeže Františka marně varoval před slavením velikonočního Tridua v prázdné bazilice sv. Petra: „Pozor, abys neviralizoval církev, neviralizoval svátosti, neviralizoval Boží lid.“ Nerozumím hrozbě „virální církve“ jinak než právě tak, že by se záznamy bohoslužeb a jejich nejpovedenějších fází začaly šířit virálně jako internetové memy a že by člověk v neděli raději sáhl po osvědčené nahrávce, než aby se vydal na cestu za nejistým štěstím do fyzického kostela ze dřeva a kamení.

Boží ironie a bufetizace katolicismu

Pokud ale virtuální účast naopak plnohodnotná není, vracejí se dřívější pochybnosti: Má vůbec digitální forma mše smysl? Není to jen únik, abychom se v situaci vykolejení z rutinního života nemuseli vystavovat oné výzvě k zamyšlení nad vlastní odpovědností za své prožívání víry? A neignorují obhájci virtuálních bohoslužeb podstatnou část liturgického dění? Věc má přece ještě jinou stránku, nad kterou se zamýšlel Robert Mickens v jednom svém dřívějším článku. Hovořil o „virtuální participaci“ a přenosy mší přirovnával k tomu, když by rodiče uspořádali slavnostní večeři ke dni Díkůvzdání jen ve dvou a dětem by celé pečení krocana a vaření a prostírání jen streamovali a potom by před nimi jedli, zatímco děti by měly prázdný stůl. Toto je také legitimní pohled, protože pevnou součástí eucharistické slavnosti je rituální přijímání pokrmu a to virtualizovat nelze. V době uzavření kostelů je tak katolická populace rozdělena ještě ostřeji než dříve na privilegovanou klerikální minoritu, která má přístup k eucharistii, protože jí disponuje, a je proto samoobslužná, a marginalizovanou křesťanskou majoritu, která je odkázána na tzv. „duchovní svaté přijímání“, neboli „sleduj porcování krocana a nech si zdát o tom, že ho taky jíš“.

Můžeme se ale na celou věc pokusit podívat pozitivně a naslouchat, zdali se nám dnes Boží prozřetelnost nesnaží sdělit něco důležitého. Situace zavření kostelů totiž nejen vynesla na jasnější světlo toto rozdělení církve na dvě kasty, které existovalo už dříve, ale umožnila také neobvyklou a nebývalou sounáležitost. Najednou se celá majorita křesťanů setkala na jedné lodi. Už se nedělila na ty, kteří jsou zváni, a na ty, kteří zváni nejsou. Všichni byli vyloučeni ze svátostného života stejnou měrou jako rozvedení a znovusezdaní křesťané. Křesťané šťastnějších částí světa na tom byli podobně jako katoličtí křesťané v Amazonii, kteří nemají pravidelný přístup ke svátostnému životu kvůli nedostatku kněží; neotevřela jim ho ani loňská Panamazonská synoda, která zvažovala zdobrovolnění celibátu. Je pozoruhodné, že k tomuto vynucenému zrušení bohoslužeb na celém světě došlo právě v roce, kdy se papež rozhodl nenasytit eucharistický hlad jihoamerických křesťanů a neprohlásit, že eucharistie je více než celibát. Někdo by tak v koronaviru dokonce mohl vidět Boží trest za velkopanské rady svátostně přesyceného světa svátostně hladovějícím Jihoameričanům. Nevěřím však na Boží tresty. Věřím na Boží výchovu a hlavně Božskou dějinnou ironii, která se zde projevila v plné síle a břitkosti: Co si máme počít, když jsme připraveni o eucharistii? Je to prosté. Můžeme naslouchat hlasu římskokatolické církve, který tvrdí církvi v Amazonii, že eucharistie není důležitá (a můžeme také místo eucharistie držet celibát, který má zjevně větší hodnotu). 

Ilustrační foto
Autor: Unsplash

Nicméně katolíci v bohatších krajích prokázali velkou kreativitu i v těchto podmínkách a jako vychytralé dítě, které s výsměchem obejde jakékoli výchovné opatření rodičů, nalezli východisko i z této nesnáze. Řada farností se zřejmě inspirovala od zavřených restaurací a rychle vyvinula praxe „okénkové distribuce“. Otevřely se „eucharistické bufety“ a dobře informovaný katolík si mohl po shlédnutí virtuální mše dojít před kostel a přijmout hostii venku. Toto řešení, zdá se mi, obnažuje bídu současného katolicismu nejvíce. Zapomnělo se snad po pouhých sto letech, že časté svaté přijímání nebylo vždy běžné a že tato praxe je teprve výsledkem pastoračních reforem Pia X.? Zapomnělo se už, že „každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré“ (Mt 13,52)? Nebyl právě nyní vhodný čas vynést z pokladnice církevní tradice některé staré věci? Nebyl vhodný čas vzpomenout třeba na radikální křesťany v egyptské poušti nebo v syrských horách, které obdivoval celý křesťanský starověk a kteří žili v domácím vězení ve svých poustevnách a časté přijímání eucharistie neznali?

Každá dobře míněná reforma v sobě nese zárodek příští krize a slabina praxe každodenního svatého přijímání se projevila právě dnes, kdy se někde zvrhla až do jakéhosi eucharistického konsumerismu. Tato krize ukázala zranitelnost současného katolíka – jeho spirituální nebo snad i psychickou závislost na pravidelném přijímání. Vypadá to, jako by snad na rozdíl od katolíků předchozích staletí či dokonce tisíciletí krátkodobé znemožnění communia nebyl schopen přežít, a proto musel odpovědný klérus umožnit individuální docházku pro pravidelnou „dávku“, aby lid netrpěl. Církevní opatření zavedené před sto lety k posílení zbožnosti a ukojení duchovního hladu tedy dnes naopak vede k jakési závislosti a duchovní hlad uměle vyvolává. Nemá už západní církev na víc než na uspokojování náboženských potřeb, které nejprve sama probudí?

Znovuzrození domácí církve

Objevily se také obavy, zdali se po znovuotevření kostelů vrátí zpět stejný počet farníků. Nad tím, že dojde k úbytku návštěvníků bohoslužeb, se na stránkách La croix zamýšlel misionář William Grimm z Tokia a prohlásil, že počet navrátilců do post-pandemické farnosti bude vysvědčením jejího před-pandemického života. V zájmu zjednodušení předkládá typologii tří skupin návštěvníků bohoslužeb: 1) rutinní, kteří chodí do kostela ze zvyku a sdílení s ostatními křesťany není klíčovou součástí jejich víry, 2) aktivní, kteří našli v dané farnosti svou komunitu víry a služby, a 3) individualisté, kterým bohoslužby slouží pouze k podpoře osobního vnitřního života. Nejhůře podle něho dopadnou farnosti, které nebyly atraktivní pro střední skupinu „aktivních“, protože první skupina může svůj zvyk chodit do kostela jednoduše vyměnit za zvyk do kostela nechodit a třetí skupina si může vybudovat jiné mechanismy vnitřního spirituálního života.

Nemluvil bych tak pesimistickým tónem jako Grimm, protože zvyk je železná košile a kostely nezůstanou zavřené snad tak dlouho, aby se zvyk rutinérů stihl překlopit. Navíc rutina byla podpořena možností účasti na virtuálních mších a individualisté zase mohli být přidrženi u starého modu prožívání oním „okénkovým“ eucharistickým servisem. Díky těmto strategiím možná církev instinktivně pomohla institucionalizovaným formám křesťanského života přežít a dopad v první a třetí Grimmově skupině by nakonec nebyl tak velký ani při delším uzavření. Zajímavé mi naopak připadá zaspekulovat si nad osudem prostřední skupiny „aktivních“. Zavření kostelů byla totiž příležitost nejen pro reflexi individuálního prožívání víry, ale také pro vznik a rozvoj nových forem komunitního života víry v rodinách. Zvláště velkou výzvu přinesla náhoda, že do této krize spadla také doba Velikonoc a nebylo možno slavit ani velikonoční obřady.

Zákaz oficiálních bohoslužeb znemožnil plnit formální „nedělní povinnost“ a církevní hierarchie vlastně na čas přišla o moc regulovat formy společného prožívání víry. Církev se tak na krátko trochu přiblížila době domácích církví v raných počátcích křesťanství, kdy chyběla sjednocující autorita a křesťanský život byl vydán na pospas komunitní kreativitě. Toto období bylo velmi neklidné, ale také velice vitální. Různá malá společenství byla během něho schopna se ustavit, přežít a prosadit se v ne vždy přátelském prostředí. Nynější krize otevřela prostor a dala impuls k rozvoji podobné vitality na rovině rodinných církví. Jaký bude vztah těchto domácích církví, pokud se jim někde podařilo vykrystalizovat, k staronovým nárokům velké církve? Domácí bohoslužba má totiž nesporné výhody v možnosti aktivního zapojení všech členů domácnosti do přípravy i provedení. Ukázalo se, že když nejsou účastníci sešněrováni rubrikami, mohou být mnohem kreativnější. Číst mohou rodiče i děti, „kázat“ může každý, a je dokonce prostor na bezprostřední reakci na přečtený text či vyslovený názor a na sebereflexi. Sám jsem měl zvláštní dojem, že mé děti vlastně poprvé opravdu slyšely a zažily Písmo v bohoslužbě.

A ano, eucharistie. Člověk si uvědomí, jak moc se kvůli formalizaci eucharistie vytratilo povědomí, že jejím prvotním kontextem bylo společné jídlo. Když jsem po sedmi nedělích měl možnost znovu přijít do kostela, kde jsem zasedl ke „stolu Božího slova“ a přistupoval ke „stolu Páně“, nemohl jsem si nevšimnout toho pocitu uvnitř, že v kostele něco chybí, že to, co tam postrádám, je právě ten stůl. Ritualizovaná podoba eucharistie má hodně „slavení“, ale málo sdílení. Je to více přihlížení divadlu kněžské oběti než večeře Ježíšových učedníků. Horizontální komunitní rozměr bude po otevření kostelů chybět a je otázka, bude-li pro každého z Grimmovy aktivní skupiny nahraditelný.

Autor je členem římskokatolické církve.