Seznamka
Marie Kolářová
Autor: Archiv autorky
Poznávej Hospodina na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.
Př 3,6
Současná situace nás inspiruje k zamyšlení o cestách, po kterých nás Hospodin vede. V této souvislosti jsem si vzpomněla na svoje putování o jedné loňské letní neděli v Kyrgyzstánu. V této zemi žije několik stovek katolíků a nachází se zde jeden katolický kostel. Kromě něj se věřící scházejí v několika málo farnostech v rámci místních možností. Na tuto neděli vzpomínám moc ráda, protože v její symbolice nacházím mnoho podobného s tím, co prožíváme právě teď.
Tu neděli jsme překonali sedlo Archa Tor (3900 m) v Kyrgyzstánu a scházeli do údolí k řece. Dorazili jsme k ní v pozdějším odpoledni. Podél druhého břehu řeky vedla sjízdná cesta směřující k hlavní silnici. Potřebovali jsme se na ni dostat, ale nikde nebyl most. Rychle tekoucí mohutný proud vylučoval pokus přebrodění. Po chvíli jsme potkali místní kluky, kteří byli ochotni převést nás na koních. Zdálo se nám však, že mají přemrštěné požadavky na cenu. Ve skutečnosti nešlo o žádný závratný peníz, naopak, ale z principu jsme čekali na lepší nabídku. Podle mapy se zdálo, že i po našem břehu vede rozumná cesta.
Pokračovali jsme po široké louce a nic nám nechybělo ke štěstí. Tedy až na tu bouřku, která se nejevila nijak fatálně, nebezpečné blesky pochytaly vysoké hory za námi a při pohledu na oblohu bylo jasné, že se v dohledné době přežene. Cesta se nenápadně, ale vytrvale ztrácela, až jsme se definitivně ocitli na chodníčcích pro dobytek vedoucích hustým porostem. Větve se zasekávaly do batohů a museli jsme se čím dál namáhavěji probíjet těžko prostupným terénem. Levou stranu lemoval pás lesa, ale neodvažovali jsme se do něj vstoupit. Museli bychom šplhat vysoko po vlhkých kamenech, přičemž ale nebylo zřejmé, zda je les o něco prostupnější. Po pravé straně burácela řeka, která nabývala na síle.
Hory Kyrgyzstánu - léto 2019
Autor: Archiv autorky
Na druhé straně řeky jsme párkrát zahlédli několik kempujících turistů, občas tudy projelo auto. Znovu jsme zkoumali mapu. K hlavní silnici zbývalo 13 km, most nikde žádný. Bylo kolem 18 hodiny. Nebylo myslitelné, abychom v tomto terénu ještě tento den dorazili k silnici. Mohli jsme jen pokračovat a v příhodnou dobu někde postavit stany.
Prožívala jsem tyto chvíle v modlitbě a využívala jsem symboliky cest, které nám Pán připravil. Někdy jsou nádherné, pohodlné a široké, jindy úzké, trnité, s překážkami. A také s vodou a blátem, jak jsme se postupně všichni přesvědčili. Byť jsme se původně snažili uchovat nohy v suchu, a dokonce jsme se zouvali, abychom přebrodili menší přítoky a zachovali suché boty. V těch spletitých podmáčených stezkách jsme si nakonec nabrali všichni. Stačil jeden krok. Myslela jsem, že došlapuji na pevný trs trávy, a vzápětí už bláto vbublalo vrchem do mé pohorky.
Nemohli jsme se ztratit, protože jsme pořád sledovali řeku, a nemohli jsme dělat nic jiného, než jít. Cítila jsem úžasnou svobodu odevzdání se Pánu, který vede naše cesty. „Vím, že nás vedeš po svých cestách, vím, že tyto cesty se mění, a vím, že nás neopustíš. Teď jen čekám, jakou cestu jsi nám právě připravil. Máme řeku jako ukazatel, máme před sebou cíl, ale zatím je pro nás vzdálený, ale nakonec ho jistě dosáhneme. Můžeme jen jít a doufat, doufat a jít.“ Prožívala jsem fantastický pocit vnitřní svobody, když jsem věděla, s tím nemůžu nic udělat, a jen jsem se odevzdávala současné situaci. Samozřejmě s hlubokou vděčností za to, že nikdo z nás nebyl zraněn a všichni jsme byli schopni stabilní chůze.
Náhle se před námi objevil malý palouček. Někteří členové výpravy koketovali s myšlenkou rozložit zde stany. Nakonec jsme to odmítli, protože přece jen po té bouřce nemělo smysl spěchat se stanováním, dokud bylo ještě vidět a tráva byla stejně pořád hodně mokrá. Přinejhorším vytáhneme čelovky a bude pokračovat i v případné tmě, než to definitivně někde rozložíme. Palouček nám umožnil proniknout do lesa a objevili jsme téměř luxusní lesní cestu. Zajásali jsme. Zanedlouho jsme uslyšeli štěkot psů. Po prvním úleku jsme si uvědomili, že budou poblíž lidé. Skutečně jsme po pár desítkách metrů dorazili k jurtám. K dotazu na nejbližší most jsme zjistili, že je od nás vzdálen asi 100 metrů. Nebyl v mapách, protože si ho postavili vlastníci usedlosti pro svoje potřeby, nikoliv jako veřejnou komunikaci. Krásný dřevěný bytelný most. A za ním sjízdná cesta, na které jsme zakrátko stopli jezdce na koni. Po krátké domluvě zacválal ke své domu pro auto, kterým nás odvezl do města. Nakonec jsme v jedenáct hodin večer večeřeli v místní restauraci a spali na normální posteli. A i katolické bohoslužby jsem se účastnila. V úterý v Biškeku. Důvěřujte Hospodinu, vždy vás dovede k cíli po cestách, které pro vás zvolil.
