Sloup smíření

Stavba obnoveného mariánského sloupu na Staroměstském náměstí
Autor: Člověk a víra / Martina Řehořová

Děkuji paní dr. Editě Štěříkové za vyjádřený názor na obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Znám ji jako vynikající znalkyní českého protestantského exilu a její knihy a články jsou velice přínosné. Navzdory tomu s její interpretací významu mariánského sloupu nesouhlasím.

Ačkoli to nevyjadřuje přímo, fakticky přebírá ideologická klišé o tři sta let trvající porobě českého národa po Bílé hoře. Tragický konec stavovského povstání znamenal fakticky státní převrat a přinesl likvidaci nekatolických konfesí, vlnu exilu včetně mnoha aristokratických rodin. Jednalo se o skutečnou katastrofu a v tomto lze s paní Štěříkovou souhlasit. Rekatolizace byla zpočátku brutální, násilná, naprosto nepřijatelná, ale posléze český lid přilnul díky působení obětavých misionářů a kněží ke katolické víře a s ní spojené kultuře a přijal ji za svou. A pak obyvatelé této země tvůrčím způsobem barokní kulturu rozvíjeli, díky tomu se zrodilo specificky české baroko s mnoha vynikajícími uměleckými díly – literárními, hudebními, historickými a zvláště, co se týče výtvarného umění. Habsburský absolutistický režim rozhodně nebyl pokrokem vůči minulému stavovskému modelu, ovšem nejednalo se o žádnou diktaturu, stavy měly stále významnou funkci. Lidé žili své životy a upřímně věřili v pravost katolické nauky, ta jim umožňovala přežít během rodinných tragédií, morových ran či dalších válečných konfliktů. Katolictví prožívali zcela věrně a upřímně. Barokní kulturu, kterou svým způsobem reprezentuje pražský mariánský sloup, nelze vymazat. Kdoví, jak by probíhal vývoj pod falckou vládou. Německy mluvící panovník, byť při jeho korunovaci zněla čeština, by sotva podporoval český jazykový národ. Ba naopak, značná část luterské šlechty, která opustila zemi, hovořila německy. Možná by germanizace postupovala rychleji než za Habsburků. A kdoví, jak by se snášeli kalvinisté s luterány. Pokušení vládnout absolutisticky nebylo cizí ani protestantům, ba ještě radikálněji, viz Cromwellova diktatura.

Nechci více rozebírat problematiku 17. století či ahistoricky spekulovat o možném vývoji, poněvadž soudím, že mariánský sloup - bez ohledu na jeho vznik, ideový podtext a vynikající práci Jana Jiřího Bendla - je problémem především 20. století. Nebýt jeho stržení, jak správně paní dr. Štěříková připomíná, by sloup nevzbudil větší emoce a byl by turisty i dnes vyhledáván jako významná památka, jednalo se o excelentní umělecké dílo. Revoluce vždy potencují emoce a provázejí je radikální řešení. Snad to ani Frantovi Sauerovi nemůžeme přičítat za zlé, byla to pohnutá doba a lidé snadno podléhali nahodilým nezodpovědným vůdcům a byli ochotni přistoupit k okamžitým řešením. Paní dr. Štěříková ve svém textu ovšem vůbec nebere ohled na cítění katolických věřících a jejich představitelů. Po roce 1918 postihla katolíky v českých zemích těžká deprese a pocit jakéhosi vyvržení z národního tělesa. Husitský kalich se mohl objevit na státní vlajce, nakonec zavlál na hradě, což vyvolalo mezistátní aféru. Destrukce sloupu byla pro katolíky velmi bolestná, při tom sotva kdo vzpomínal na Bílou horu jako na slavné vítězství. Maria má v katolické teologii a zvláště zbožnosti významné místo a její potupa je hanbou. Proto se nedlouho po zboření sloupu objevily iniciativy pro jeho obnovení. Mohutnost tohoto hnutí, ať už se projevuje pochodem katolických studentů, demonstrací, výstavou či sbírkou, ukazuje, že nešlo o přehlédnutelnou záležitost. A již ve 20. letech se ukázalo, že sloup nelze restaurovat, že nejvhodnější bude vytvoření kopie. Opět se shromažďovaly prostředky, sbíraly se i po další válce, všechno marné. I v prostředí katolického protikomunistického exilu se plánovala obnova sloupu nebo jeho částí. K realizaci dochází až nyní a já osobně jsem tomu rád. Obnovu vítám navzdory tomu, že mám mezi evangelíky snad více přátel než mezi námi katolíky. Dobře chápu jejich postoj nebo obavy. A s ohledem na naše spolubratry ve víře mám i jisté obavy, aby to nakonec nevedlo k jejich škodě. Asi nepůsobí dobře, když jsou na jedné straně sporu třeba s tak obskurní postavou, jako je Lenka Procházková. Soudím, že je zbytečné neustále řešit všechna pro a proti. Vzpomeňme třeba na rok 1995, jaké vášně vyvolalo svatořečení Jana Sarkandra. Dnes už to sotva kdo vidí jako problém v ekumenickém dialogu. Naopak svatořečení vedlo k důkladnému historickému bádání a přineslo cenné výsledky.

S paní dr. Štěříkovou se neshoduji ani v jinak ušlechtilé myšlence postavení nějakého moderního smířlivého díla. Domnívám se, že by vyžadovalo více vysvětlování než replika starého uměleckého skvostu. Motivy zastánců a odpůrců se vlastně míjejí, evangelíkům nejde tolik o Marii, katolíkům pak prakticky vůbec o Bílou horu a Habsburky.

V případě obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí navzdory nemožnosti naprosto přesné rekonstrukce vidím mnohem více kladů než záporů. Vždyť kde by bylo možné u nás najít pohromadě tolik symbolů, kalich na Týnském chrámu, křížky na zemi na památku 27 obětí sprosté msty císaře Ferdinanda II. i skvělý Šalounův pomník M. Jana Husa. To vše nás křesťany může jen spojovat včetně mariánského sloupu. Je to společná historie nás křesťanů v této zemi, nic nelze vymazat, nic přidat a je nesmyslné a zbytečně zraňující vést spolu války o symboly, dnes v době, kdy si neobyčejně rozumíme a chápeme se. Jsem přesvědčen, že mezi námi má i nadále panovat atmosféra vzájemné tolerance a především smíření. Třeba nakonec i k tomu přispěje diskuse ohledně mariánského sloupu. Historie je pro vytváření konfesní identity velmi důležitá, ale nikoliv podstatná. Je třeba stavět na Kristu, jak ostatně zní název jednoho z Komenského spisů: Christianismus reconciliabilis reconciliatore Christo (Křesťanství je smiřitelné, když bude usmiřovatelem Kristus).

Autor (1970) vystudoval teologii na Cyrilometodějské fakultě Univerzity Palackého, nějaký čas studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, doktorát získal na Evangelické teologické fakultě UK.  Pracuje v Muzeu Jana Amosa Komenského v Uherském Brodě jako komeniolog. Za katolickou stranu působil v Komisi pro studium dějin rekatolizace.