Bloudění Vídní. Ukázka z prvního dílu pamětí profesora Karla Skalického

Stiegersdorf, Rakousko, místo útěku přes ostnaté dráty, po třiašedesáti letech, srpen 2019
Autor: Soukromý archiv Karla Skalického

Z právě vydaného prvního dílu pamětí česko-římského teologa a katolického kněze Karla Skalického (nar. 1934) Vyznání na hraně času a věčnosti: Všechny cesty vedou do Říma vybíráme kapitolu, která popisuje jeho dny po opětovném příjezdu do Vídně. Když z 15. na 16. června roku 1956 přešel s premonstrátským klerikem Vladimírem Pavlem Třebínem (1923‒1994) ilegálně hranici do Rakouska, první větší městečko, kam došli, byl Freistadt. Třebín, jak se po roce 1989 ukázalo ze svazků StB, byl agent Státní bezpečnosti, který dostal za úkol dovést Karla Skalického až do římské bohoslovecké koleje Nepomucenum a tam mapovat život bohoslovců a představených. Nikdo, ani prof. Skalický netušil, že Třebín hraje tuto dvojí roli, a navíc, Třebín byl nakonec z Nepomucena vyloučen, vrátil se domů, na pokyn StB byl vysvěcen na kněze a působil v duchovní správě. Život Karla Skalického se, jak známo, ubíral jinou cestou.

Po krátkém pobytu ve Freistadtu se oba vypravili do Lince a pak do Vídně. Shodou okolností žil ve Vídni otec Vladimíra Třebína, který tam odešel těsně po druhé světové válce, takže oba uprchlíci nalezli krátce po svém útěku alespoň na čas místo bezpečí, nocleh a mohli se umýt a najíst. Nakonec odjeli do premonstrátského kláštera v Gerasu (ten leží zhruba 10 kilometrů jižně od československých hranic na cestě do Vranova nad Dyjí), kde i díky tomu, že Třebín byl premonstrát, dostali azyl. Po velkých vnitřních bojích, zda vstoupit k premonstrátům, nebo ne, a zachránit tak svou existenci, se Karel Skalický rozhodl setrvat na svém původním plánu stát se alumnem Nepomucena a odejít do Itálie. Když se odhodlal opustit bezpečí kláštera, musel spolu s Třebínem hledat přístřeší. Kam jít, nebo se dokonce vrátit do Československa? Ne! Nejsnazší cesta byla vrátit se do Vídně a tam vyčkat na vízum. Jindy tak sebejistý Třebín však ve Vídni dlouho nevydržel a vrátil se zpátky do Gerasu. Karlu Skalickému tak nastal čas velkého osamění, který popisuje ve svých Žalozpěvech, jimiž se s touto hraniční situací vyrovnával. Vybraná kapitola ukazuje, jak se tehdy dvaadvacetiletý muž cítil, co prožíval a jaké si kladl otázky. Jelikož však nakonec všechno vsadil na jedinou kartu, a to na „oddaný skok do Boží náruče“, podařilo se mu být přijat do Nepomucena a na Laterán a získat vízum do Itálie. Než si však mohl jít za poslední peníze koupit jízdenku z Vídně do toskánského Livorna, musel si ještě prožít svoji hlubinu tmy...

Část 8. POTLOUKÁM SE VÍDNÍ V ČEKÁNÍ NA VÍZUM 

A znovu ve Vídni

To první, co jsme s Pavlem po opětovném příjezdu do Vídně udělali, bylo, že jsme šli k Těšitelům opatřit si nocleh. Ale nepochodili jsme. Měli obsazeno. Museli jsme se proto spokojit s veřejnou noclehárnou. Zažili jsme tak noc, která mě sice neodradila ve Vídni zůstat a vyřizovat si vízum, ať to bude trvat jakkoliv dlouho, která však odradila Pavla. Ten mi řekl, že se hned vrací do Gerasu. Já ať mu po svém příjezdu do Livorna a okouknutí poměrů napíšu, zda se v Nepomucenu dá, či nedá žit. Rozešli jsme se tak podruhé, aniž jsem ho tentokrát doprovázel na nádraží jako poprvé. Zůstal mým přítelem, ale přestal být mou oporou.

Vyznání na hraně času a věčnosti: Všechny cesty vedou do Říma
Autor: Trinitas

Zakouším existenci proletářského pobudy

Ve Vídni jsem tak zůstal na svou vlastni pěst sám. Jako co? Jako bezdomovec? To jistě, protože jsem neměl, kde být a spát. Jako cizinec? To jsem byl podle pasu, který mi byl vystaven. Jako uprchlík? To jsem byl podle registrace na policii, ne však plnoprávný, protože jsem nežil v uprchlickém táboře zapsán na emigraci do Ameriky nebo do Austrálie. Byl jsem snad tedy – řečeno starým slovem vyšlým z módy – docela obyčejný pobuda? Tak jsem se totiž začal cítit, když jsem den ze dne bloumal ulicemi Vídně sám a bez pořádného přístřeší, jen tak nazdařbůh se potloukal městem a čekal na vysvobození z té bídy, nevěda, jak dlouho to ještě bude trvat. Do Gerasu jsem se však rozhodl nevrátit. Posedla mě totiž jakási vůle jít stále dopředu, nevracet se a čekat, vytrvale čekat, až se Italům konečně uráčí pustit mě do jejich země. Proto první věc, kterou jsem udělal ještě před sháňkou po lepším noclehu, byla ta, že jsem se svými dokumenty o přijetí do Nepomucena a na Lateránskou univerzitu zašel na nunciaturu a prosil zde, aby laskavě zaintervenovali na italském konzulátě. Přislíbili mi to; a tímto příslibem povzbuzen, vydal jsem se na shánění noclehu alespoň na jednu noc. Štěstí se na mě usmálo. Dostal jsem ho v Bahnhofsmission za slušný peníz.

Mé finanční prostředky nebyly tehdy sice úplně katastrofální, ale počítat jsem musel. Něco peněz mi zbylo ze šedesáti dolarů, které jsem si přinesl z Československa. Dal mi je Franta Petrášek výměnou za moji filmovou kameru. Něco málo mi poslala teta po pateru Pelikánovi a dva tisíce šilinků jsem dostal z Bavorska od jednoho odsunutého sudetského Němce, bratrance mé matky, kterému můj otec finančně pomohl při jeho nesnázích a strázních v době odsunu. Vrátilo se to tak jeho synovi po devíti letech. To byl tedy stav mých financí: neúplné tři tisíce šilinků. Peníze jsem si však šetřil, abych měl na cestu do Itálie, neboť jsem netušil, kolik by to mohlo stát. Za stravu jsem moc neutrácel, protože při svém bloumání Vídní jsem vždycky něco dostal od paní Třebínové nebo od paní Koprivové nebo u Těšitelů z Getseman. Šetřil jsem ze strachu, který jsem dosud nepoznal, že jakmile mi dojdou peníze, budu si muset hledat práci, abych mohl svou tělesnou existenci udržovat při životě. Ten strach mě tenkrát překvapil a znepokojil. Mému novému sebevnímání jakožto pobudy se totiž začalo zdát, jako kdybych se musel prodávat, abych mohl existovat. Překvapovalo mě to o to víc, neboť v Československu jsem svou práci v Krajské vodohospodářské službě vůbec tak nepociťoval. Snad proto, že když všichni kolem pracují, tak i moje práce je cosi samozřejmého, takže samotný pojem pracovat se nemůže stát problémem, nebo snad proto, že otec mi tenkrát vysvětlil, jak je vodohospodářství důležité pro lesnictví, a tak se mi práce stala jakousi přípravou na lesnictví, jakousi školou pro budoucnost?

Geras, Rakousko, v autě opat gerasského kláštera, zleva pak P. Adolf Pelikán SJ, v bílé klerice Vladimír Třebín a Karel Skalický, 1956
Autor: Archiv bezpečnostních složek

Ve Vídni jsem si však práci jako jistý druh sebeprodávání uvědomil, aniž jsem znal Marxovu teorii odcizené práce. Jako kdyby mě byl tenkrát z ničeho nic ovanul Marxův duch. Ve skutečnosti to však nemohlo být nic jiného než jakási přirozená reakce na neblahou situaci pobudy. Z ní se mi však ještě navíc zrodila i jakási závist, kterou jsem předtím nikdy nepocítil. Když jsem při svých pěších toulkách městem pozoroval, kolik lidí jezdí autem, zatímco já musím šlapat pěšky; kolik lidi vysedává v kavárnách a barech a popíjí nejrůzněji zbarvené nápoje, které já si nemohu dovolit; kolik lidí chodí přepychově oblečených, kdežto já jsem pořád ještě v těch kalhotách a saku, ve kterých jsem šel přes hranice; kolik lidí se nemusí starat, kde budou spát a co budou jíst, zatímco pro mě to byl skoro každodenní problém, tak ve mně začala klíčit, kde se vzala, tu se vzala, jakási podvědomá zloba na celý tento blahobytný svět, který se ve svém blahobytu naparuje, jak jen může, a když už se nakrásně k pobudovi skloní, tak právě jenom jako k pobudovi. Svět jsem přestal pociťovat jako přátelský. Byl jsem snad proto nespravedlivý? Tuhle otázku jsem si nekladl, protože mě nezajímala. Každý jen trochu inteligentnější člověk nemůže, ocitne-li se v situaci pobudy, reagovat jinak. Vzklíčila však ve mně obava, jestli se ve Vídni nestávám komunistou. Tuhle obavu jsem sice rázně utlumil, když jsem si připomněl, co komunisté tropí v Československu, nicméně moje vídeňská existence pobudy, když jsem se den co den potloukal ulicemi, mi to znovu a znovu vyvolávala, a o to víc a hůř, že jsem si o tom s nikým nemohl porozprávět, jsa pobuda osamělý.

Karel Skalický, Vyznání na hraně času a věčnosti: Všechny cesty vedou do Říma, Svitavy: Trinitas; Řím: Křesťanská akademie, 2020, 326 stran, ISBN 978-80-86885-51-3.