Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Ferdinandův sloup - symbol smíření?

Odpověď na článek Petra Zemka Sloup smíření

Historie / Edita Štěříková / 12. května 2020
Ferdinandův sloup - symbol smíření?

Původní Mariánský sloup na Staroměstském náměstí (detail)
Autor: Wikipedia.org / Jindřich Eckert

Nechci diskusi o mariánském sloupu příliš dlouho prodlužovat, ale přece jen ještě několik myšlenek k vyjádření pana dr. Zemka a k diskusi. Jsem přesvědčena, že se s panem dr. Zemkem zcela shodujeme, pokud jde o zásadní pojetí křesťanského soužití. Potíže nám však působí realita minulosti, která silně ovlivňuje realitu přítomnosti, ale odříznout ji nelze, znamenalo by to přinejmenším ztrátu části národní i křesťanské paměti. Realita minulosti má své následky, a proto se s ní musíme nutně a poctivě vypořádat v celé její šíři a brát ji v přítomnosti při našem jednání  - nejen ve slovech, nýbrž i ve skutcích - v úvahu.

Bílá hora a její následky

Následky Bílé hory byly přinejmenším pro „nekatolíky“ (tehdy pro naprostou většinu obyvatel země) katastrofální a jejich „poroba“ trvala nejméně do protestantského patentu v roce 1861 (i když v té době z jistých důvodů už většinu národa netvořili). Tu nejde o ideologická klišé, nýbrž o historická fakta. Nechci mluvit za všechny evangelíky, k tomu nemám právo, od toho jsou představitelé církví. Pohlížím na věc spíš z hlediska exulantů a jejich potomků, mezi nimiž mám jeden svůj kořen. Kdyby nebylo „poroby“, nebylo by náboženské emigrace. Stačil i jen  nedostatečný tzv. Toleranční patent, aby emigraci zastavil.

Do ciziny museli odejít Češi i Němci

Neodešla jen luterská šlechta, která hovořila německy, nýbrž především utrakvistická a bratrská, která mluvila česky, i když bylo v habsburské moarchii a tehdejší Evropě dobře umět také německy. Jak dokládají prameny, české šlechtičny německy vždy neuměly. V 17. století byla samozřejmě jazyková a zemská příslušnost vnímána jinak než v 19. století a později. V pobělohorské době však obyvatelstvo Čech a Moravy zaměstávalo více než cokoliv jiného brutální upírání svobody svědomí, tj. náboženského přesvědčení. Postiženi byli Češi i Němci. 

Většina českých exulantů měla utrakvistické kořeny. Jednota bratrská byla v roce 1620 ještě poměrně malou církví,  bratrské sbory však dlouho přežívaly v ilegalitě a byly oporou i utrakvistickým čtenářům Bible, a proto se dostala bratrská tradice do popředí. V 18. století byli už všichni obyvatelé Čech a Moravy pokřtění katolíci, ale tajní čtenáři Bible a evangelických knih museli mít strach o život. Ačkoliv trest smrti za nedovolenou víru byl spíš jen hrozbou, v ojedinělých případech byl vykonán. Mnoho lidí bylo však umučeno ve vězeních a mnozí zemřeli hned po návratu z vězení. Teprve koncem sedmdesátých let 18. století se situace poněkud zmírnila, přesto až do Tolerančního patentu docházelo nikoli ojediněle k týrání podezřelých z „kacířství“ mrskáním, hladem a zimou, a i na takové zacházení doplatil mnohý vězeň životem.

Nemilosrdná misie

Rekatolizace v Čechách, žel, neprobíhala jen přesvědčováním. Misionáři byli ve své misii obětaví, ale ne milosrdní. Kruté tresty za vlastnictví zakázaných knih a nemilosrdné vynucování vyznání víry trvaly celých 160 let až do tzv. Tolerančního patentu a nelze je svádět jen na světskou moc. Misionáři se nejdnou přičiňovali o zvýšení trestů a jejich hlas byl u krutých výslechů rozhodující. Byli však katoličtí kněží, kterým se násilí příčilo (exulanti se o nich zmiňují ve svých životopisech). Někteří kněží se dokonce odvážili distancovat od násilných výslechů a násilných způsobů obracení na víru, jiní aspoň tiše podstrčili vězňům kus chleba nebo nějaký peníz. Tito kněží nás křesťany spojují, ti by zasloužili být v české historii jmenovitě zapsáni a připomínáni. (Moc bych si přála, aby se té práce někdo ujal.)

Náboženské poměry v Evropě

Poměry v Čechách a na Moravě nelze bezmyšlenkovitě omlouvat evropskou konfesionalizací. Při bližším porovnání situace v Evropě je prokazatelné, že z evangelických zemí, kterých byla celá řádka, neodcházeli katolíci nikde (!) houfně do exilu (kromě duchovních). V evangelických zemích nebyli katolíci tolerováni, ale nebyli vyhledáváni, pronásledováni a násilím donucováni k falešným přísahám a vyznáním víry, a proto zůstávali doma a v poměrném klidu tiše přežívali.  – Mocenské politické zápasy v Anglii a bojovného Cromwela, který se nevymanil ze způsobů občanské války, nechme stranou. Do stejné roviny bychom mohli snad zařadit i těsně pobělohorské způsoby rekatolizace, ale už ne ty po roce 1650. V českých zemích se však ani v dalších 130 letech v podstatě mnoho nezměnilo, vyhledávání a pronásledování „kacířů“ bylo až do Tolerančního patentu kruté.  (To jen k výmluvě na konfesionalizaci. Tím ale nechci stavět evangelické církve jako takové za zářný příklad, znám jejich historii i jejich zlá provinění.)              

Možnost obnovy náboženské tolerance

Proč pochybovat o možnosti obnovení tolerance v Čechách? Luteráni a kalvinisté se museli v 17. století už v leckteré evropské zemi snášet, proč by se neměli snášet v Čechách, kde měla tolerance nejstarší tradici? Ostatně - právě v Dolní Falci se už v roce 1705 museli reformovaní, luteráni i katolíci navzájem tolerovat, a byli dokonce doslova zrovnoprávněni!! (Tím nechci tvrdit, že volba Friedricha Falckého za českého krále byla tou nejšťastnější, ale proč mu podsouvat špatnosti, kterých by se byl snad mohl dopustit?)

Průběh rekatolizace

Jistěže se mnozí čeští a moravští „nekatolíci“ nechali přesvědčit a stali se upřímnými katolíky, ale bezpochyby se mnozí přizpůsobovali jen kvůli drastickým trestům. Ti, kteří si přitom chtěli zachovat svou nedovolenou víru, žili v neustálém strachu. Když je příliš trápilo svědomí pro neupřímnou přizpůsobivost nebo když jim hrozilo bezprostřední nebezpečí padnout do rukou vyšetřovatelů, utíkali za hranice. Podle odhadu Viléma Slavaty, který zemřel v roce 1652, odešlo pouze z Čech (!) do exilu 400 šlechtických a 36 000 měšťanských rodin (tedy asi 150 000 osob). Rodiny lidí z Čech vykázaných Slavata nepočítal a nebral v úvahu ani poddané, kteří už tehdy z některých míst, kam přišli misionáři, utíkali. K tomu je třeba přičíst emigraci z Moravy. - Pozorujeme-li náboženskou emigraci z Čech a Moravy i v dalších 130 letech a zacházíme-li s čísly velmi opatrně, dopracujeme se odhadu nejméně 500 000 exulantů (podrobněji v mé knize Více sluší poslouchati Boha než lidí. Praha, Kalich 2015, str. 324nn.)  Pro poměrnost je třeba uvážit, že Čechy a Morava měly po třicetileté válce sotva dva milióny obyvatel.  - Kolik potomků českých exulantů žije v zahraničí dnes, si může každý odhadnout sám. Ve většině exulantských rodin se sice udržela jen mlhavá představa o českém exulantském původu, mnohde vymizela vzpomínka zcela, ale někteří potomci hledají své kořeny a znovu objevují rodinnou historii. Desetitisíce exulantských potomků v zahraničí jsou o příčinách náboženské emigrace dobře informovány.  - Avšak zpět k palčivému tématu:

Barokní doba v našich zemích

Samozřejmě platí, že zbylí „obyvatelé této země rozvíjeli tvůrčím způsobem barokní kulturu, díky tomu se zrodilo specificky české baroko s mnoha vynikajícími uměleckými díly“. Kdyby bylo nemuselo dojít k násilné rekatolizaci a náboženské emigraci, rozvíjela by se kultura trošku jinak, rozmanitěji, a jistě by jí to nebylo na škodu. Pokud jde o rozvoj českého písemnictví a českého jazyka vůbec, znamenal zákaz kralické Bible, zpěvníků a jiné české náboženské literatury velmi nešťastný zlom. Nemyslím, že je to zase jen můj „ideologický“ pohled, když řeknu, že tyto zákazy českou kulturu citelně poškodily.

Český národ má svou historii a k ní patří nejen české baroko, nýbrž  i česká náboženská emigrace, která v 17. a 18. století nebyla zanedbatelným jevem a její následky jsou dodnes citelné. Po Tolerančním patentu se o exulantské historii až do 20. století mnoho nemluvilo (ani pro komunisty nebyla použitelná). Dodnes není v Čechách a na Moravě všeobecně dostatečně známa, a proto ta nedorozumění. Otázka, proč k náboženské emigraci docházelo, je sice choulostivá, ale za exulanty se český národ stydět nemusí.

Katolická církev si v Čechách musela teprve po roce 1918 zvykat na toleranci, v níž neměla navrch, v níž docházelo i k tvrdým nelaskavým střetnutím (ta nechci omluvat), na jaké nebyla pro svou stranu dříve zvyklá.

Kalich na Týnském chrámu

Ach, a kalich! Kalich na Týnském chrámu za Ferdinandův sloup. Co má znamenat takový křesťanský „handl“? Kalich je křesťanský  - i katolický - symbol, vídáme ho i v katolických kostelích na různých skulpturách. Zabíjení pod korouhví s kalichem - stejně jako pod korouhví s křížem - je podle mého přesvědčení hřích. Písmáci v době rekatolizace udělali s křížem navíc bolestné zkušenosti, když byli při výslechu a zvláště na smrtelné posteli tvrdě donucováni k líbání krucifixu, který považovali za modlu. Nicméně kříž a kalich jsou symboly Kristovy oběti, Kristovy lásky. Žel byly zneužívány. Chceme snad ono zneužívání proti sobě vyvažovat a tyto symboly tak i nadále zneužívat?

Protestantská a katolická zranění

Je pravda, že jsem ve svém článku nevzala v úvahu bolest, kterou způsobilo stržení sloupu v roce 1918 katolíkům, stejně jako pan dr. Zemek nebere v úvahu zranění, které způsobilo potomkům exulantů svatořečení Jana Sarkandra. Nejde jen o „vášně“, které pominou, jde o zranění, která zůstávají. Těch máme na obou stranách dost z minulosti, proč přidávat nová? Stejně jako se Sarkandrem  je tomu s Ferdinandovým sloupem, především s jeho symbolikou, která znázorňovala vztah tehejší katolické církve ke „kacířům“ (exulantům).

Ano, právě o to jde:Christianismus reconciliabilis reconciliatore Christo (Křesťanství je smiřitelné, když bude usmiřovatelem Kristus).“ Pokud se budeme v naší vzájemné bezohlednosti prosazovat, hromadit vzájemná zranění a spoléhat  jen na to, že vášně otupí  a čas spory a zranění přikryje, budeme se i nadále proviňovat proti Kristovu zákonu lásky a křesťanské jednotě neprospějeme.

Ferdinand a jeho sloup

Ferdinand se obyvatel českých zemí neptal, když nechal mariánský sloup postavit. Sotva by byl uspěl. Však ho také stavěl jen sám za sebe, děkoval za své vítězství a měl potřebnou moc, aby obyvatele českých zemí donutil k přijetí sloupu a aby je nutil i ke změně jejich víry. Iniciátoři a podporovatelé obnovy jeho sloupu se rovněž dohodli jen mezi sebou, zeptat se museli jen u zastupitelstva hlavního města Prahy. Kdo se cítí zraněn, smí se ozvat, to nás učí moderní psychologie. Exulant, zapsaný spolek, se ozýval včas, ale marně. Nejde o Marii ani o Habsburky, jde především o ztrátu tolerance, o pobělohorské rekatolizační souvislosti. 

Existenci staronového sloupu na Staroměstském náměstí budeme tedy nuceni vzít na vědomí, ale přesto chceme i nadále usilovat o bratrský poměr mezi katolíky, evangelíky a všemi křesťany. Už proto bude samozřejmě dobře, když diskuse o sloupu (podobně jako o Sarkandrovi) brzy utichne, i když zranění zůstane. Máme novou příležitost cvičit se v odpouštění. Ochota k odpouštění by však neměla být záměrně a stále znovu zneužívána.

Na sloup se budeme dívat s různými pocity. Pro některé bude výkvětem barokního umění a mariánské zbožnosti, pro jiné připomínkou národní tragédie a křesťanské hanby, a přidají se jistě i mnohé jiné pohledy. Aby byl sloup „sloupem smíření“, musely by se na jeho podobě shodnout smiřující se strany, nejraději celý národ.


 Mezititulky redakční.

Související články:

Sloup národní tragédie a křesťanské hanby

 Sloup smíření


Edita Štěříková vystudovala archivnictví na FF UK v letech 1955-1960 (v ročníku s Miloslavem Vlkem a Zdeňkou Hledíkovou, celoživotní osobní přítelkyní). Po sovětské okupaci odešla do německé emigrace, kde dlouhá léta působila jak zástupkyně ředitele Ústředního archivu Evangelické církve v Hesensku a Nasavsku. Autorka řady knih o pobělohorských exulantech (mj. Běh života českých emigrantů v Berlíně 18. století. Praha 1999. - Země otců. Z historie a ze vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů Praha 1995. - II. revid. vydání Praha 2005. - Exulantská útočiště v Lužici a Sasku, Praha 2004).


Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Přispět nám můžete i v kryptoměnách:

Bitcoin

Ethereum

Litecoin

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.
Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Studium IES
Timotej.cz

Bankovní spojení

Podpořte nás přes transparentní účet bez poplatků: 2900316130/2010

Přispět nám můžete i v kryptoměnách:

Bitcoin

Ethereum

Litecoin

Rubriky

Anketa

Přejete si ženy ve vedení církve?
ano
64%
 
ano, ale jen v jáhenské službě
3%
 
spíše ne
5%
 
ne
27%
 
(Počet hlasů celkem: 286)