Seznamka
Filozof David Černý
Autor: Český rozhlas / Dominik Čejka
Michal Černý svým článkem K problému přirozenosti jako konstruktu objektivistického paradigmatu vstoupil do – dle našeho soudu důležité – diskuse o lidské přirozenosti a její neměnnosti a kriticky se vymezil proti článku prof. Sousedíka Pojem „přirozenosti“ v současné filozofické a teologické diskusi.
Prvním předpokladem kvalitní polemiky je korektní identifikace oponentovy pozice. Druhým, neméně důležitým, je schopnost předkládat dobré důvody pro své argumenty a filozofické pozice. Obáváme se, že v obou ohledem Černého příspěvek selhává. Jeho článek obsahuje nepodložená tvrzení, věcné omyly a chybnou charakterizaci názorů, vůči nimž se vymezuje. Nemůžeme se zabývat všemi problematickými aspekty Černého diskusního příspěvku, zaměříme se proto pouze na ty, jež se nám jeví jako nejdůležitější.
Černý například tvrdí, že Bůh zcela jistě (sic!) není substancí a nemyslí o eucharistii z pohledu hylémorfismu. Nevíme, jak Bůh smýšlí o eucharistii, nemáme bezprostřední vhled do jeho myšlenek, víme však velmi dobře, že přesvědčení o tom, že Bůh substancí je, tvoří součást křesťanské tradice a i dnes ho obhajují autoři opírající se o analytickou filozofickou tradici. Je-li tedy Černý toho názoru, že Bůh substancí není, měl by svůj názor opřít o nějaké argumenty, které nebudou opomíjet současné autory.
Autor rovněž tvrdí, že přirozenost - a zřejmě i další „tradiční“ filozofické pojmy, jako je substance apod. - jsou jakýmisi dobově a kulturně podmíněnými konstrukty, za nějž vděčíme řeckému filozofickému dědictví. Opět se jedná o kategorické tvrzení nepodložené žádnou solidnější argumentací. Jenže tyto kategorie vstoupily do současného filozofického diskursu (a staly se důležitou součástí ontologické kategorizace reality) i jinými cestami, než skrze řeckou a scholastickou tradici a na nich nezávisle. Máme na mysli například důležitou publikaci britského filozofa P. F. Strawsona Individuals (1959), v níž se zamýšlí nad podmínkami možnosti jazyka a jeho fungování. Prostřednictvím sofistikovaných analýz podmínek možnosti identifikace a reidentifikace objektů v rámci jazykové komunikace dochází Strawson k nutnosti postulovat existenci individuálních objektů – tedy prvních substancí Aristotelových Kategorií a Metafyziky – jež si zachovávají svou identitu (mají tedy nějakou esenci či přirozenost). Na Strawsona navazuje mohutný proud současné analytické metafyziky; její zastánci by velmi razantně protestovali proti tomu, kdyby jim někdo tvrdil, že jejich ontologické dělení reality je pouhým dobově a kulturně podmíněným konstruktem. A měli by pravdu: důvody, proč operují s pojmy, jako je substance či esence, zakládají na velmi důkladné filozofické analýze využívající prostředky moderní, zvláště modální, logiky.
Černý zařazuje Sousedíka do něčeho, čemu říká objektivistická tradice. Charakterizuje ji např. následovně: „[…] existuje nějaký apriorní pojmový prostor a všechny věci, které jsou ve světě, je možné do tohoto prostoru umísťovat.“ Jsme si jistí, že Sousedík (stejně jako autoři tohoto textu) by se odmítl s tímto pojetím identifikovat; všechny pojmy totiž podle něj vycházejí ze zkušenosti s materiálním světem a veškerá kategorizace světa (obecné pojmy, kategorie reality) se o tuto zkušenost opírá a ji systematizuje. Autor rovněž tvrdí, že podle této tradice platí, že „Objekty jsou ve světě jako poměrně izolované entity, které se mohou při interakcích měnit jen nepatrně, na povrchu, ve svých vlastnostech". Nevíme, co myslí tím, že objekty jsou poměrně izolované, ať se však snažíme této frázi dát jakýkoli smysl, stále nám vychází, že by s tím Sousedík nesouhlasil. Spíše by řekl, že existuje kategorie objektů taková, že její instance jsou v jistém smyslu ontologicky nezávislé, kromě toho ale existují kategorie objektů, které závislé jsou. Jedná se právě o první substance a to, čemu budeme říkat vlastnosti. Mezi substancemi a vlastnostmi existuje vztah závislého na nezávislém. Petr může být třeba moudrý, ale nemusí. Jeho existence na moudrosti nezávisí, nicméně moudrost může existovat pouze jako něčí moudrost, například Petrova.
Filozof Petr Dvořák
Autor: Otcom.sk
S čím by Sousedík (a filozofové podobného smýšlení) nesouhlasil zcela určitě, je tvrzení, že se tyto „izolované entity“ mohou měnit jen nepatrně. Podívejme se např. na vývoj člověka: od drobného embrya až po dospělého člověka. To je změna nepochybně v jistém smyslu obrovská (mění se počet buněk, velikost, morfologie, schopnosti a dovednosti…), není však natolik veliká, aby člověk v průběhu všech těchto změn nezůstal člověkem. Koneckonců, hovoříme přece o vývoji člověka.
Další popis objektivismu autor zaměřuje na pravdu a její poznání. Píše: „Toto objektivistické pojetí počítá s tím, že zde existuje pravda jako výsledek logického kalkulu – tato věc je správná a jiná špatná, protože.“ Naproti tomu jeho preferovaná koncepce chápe pravdu jinak: „Pravda je něčím, co se odhaluje postupně, k čemu není možné dojít jinak než zkušeností.“ Bohužel, tak jako jinde, i zde autor podsouvá svému oponentovi něco, co si nepochybně nemyslí. Pravda totiž není důsledek logického kalkulu; ten totiž pojem pravdy předpokládá a „pouze“ garantuje přenos pravdivosti z premis na závěry, pokud tyto závěry z premis vyplývají (tj. není možné, aby premisy byly pravdivé a závěry nepravdivé). Sousedík by zřejmě řekl, že pravda v myšlení je dána shodou obsahu myšlení – můžeme mu říkat soud či propozice – s tím, co tento obsah realizuje ve skutečnosti. Jestliže například řekneme, že prší, potom vyjadřujeme nějaký soud, myšlenkový obsah (totiž že prší); a tento soud je pravdivý, když skutečně prší. Když Černý tvrdí, že „Pravda je něčím, co se odhaluje postupně, k čemu není možné dojít jinak než zkušeností“, netvrdí nic, co by bez problémů nepřipustil i jeho oponent: i on totiž zastává teorii poznání, podle níž tento proces začíná ve zkušenosti se světem kolem nás. A stejně tak by přitakal myšlence, že pravda se nám odhaluje postupně (a někdy opravdu velmi namáhavě).
Konečně, alespoň někteří z filozofů hlásící se ke stejné filozofické tradici (např. Petr Dvořák) nevylučují, že určité vlastnosti mohou některým objektům příslušet neurčitě, takže není pravda, že každá věc (a jí příslušný pojem) patří nebo nepatří do dané kategorie. Například aristotelik P. van Inwagen hovoří o neurčité existenci věcí, jiní o neurčitosti hranic objektů v čase a prostoru a neurčité příslušnosti dílčích částí. To jsou sice detaily, ale jde o to, že tato pozice nemusí být nutně čirým binarismem ohledně každého predikátu.
Abychom to tedy shrnuli. Černý si vytvořil dvojici objektivismus – experiencialismus, přičemž (byť bez jakékoli argumentace) dává přednost tomu druhému. Proč ne. Problém je však v tom, že svého oponenta násilně a zcela chybně řadí do první kategorie, vede tedy polemiku s někým jiným, jistě ne se Sousedíkem. Nezvládl tedy základní předpoklad kvalitní polemiky: korektně popsat filozofickou pozici svého oponenta.
Ve zbytku své reakce na Černého se pokusíme vyjádřit k pojmu přirozenosti a její neměnnosti. Budeme se opírat o současnou analytickou filozofii, což má výhody a nevýhody. Výhodou je, jak doufáme, snazší pochopení naší argumentace pro současné filozofy. Nevýhodou potom to, že analytičtí filozofové někdy nedělají dostatečně jemné distinkce. Navzdory tomu věříme, že se nám podaří vyjádřit teorii o neměnné přirozenosti dostatečně korektně v jejích hlavních konturách; kdo chce, může ji „zjemňovat“ dalšími pojmovými rozlišeními.
Co tedy myslíme tím, že člověk má neměnnou přirozenost? V první instanci bychom toto tvrzení mohli interpretovat takto:
Přirozenost 1. Pro každý objekt x platí, že pokud je x člověkem, potom má x charakteristiky F1, …, Fn.
Na první pohled je však zřejmé, že s touto formulací si příliš dlouho nevystačíme. Například vlastnost „umět řecký jazyk“ může náležet Petrovi, který je člověkem, nicméně nemusí náležet Danovi, který je rovněž člověkem. Musíme se tedy pokusit oprostit od všech vlastností, které jsou v nějakém smyslu nahodilé. Můžeme to udělat například takto:
Přirozenost 2. Pro každý objekt x a možný svět wi platí, že pokud je x ve wi člověkem, potom neexistuje žádný možný svět wj takový, že x existuje v wj a nemá charakteristiky F1, …, Fn.
Charakteristiky F1, …, Fn, kterým říkáme esenciální, specifikují, co x je, nikoli to, jaký x je. Vyjadřují tedy esenci či individuální přirozenost x, kterou si můžeme (pro milovníky jemných distinkcí poněkud nekorektně) ztotožnit s trsem esenciálních charakteristik. Nejedná se o definici kruhem (esence – trs esenciálních charakteristik), protože esenciální charakteristiky definujeme aparátem možných světů:
Přirozenost 3. Přirozenost objektu x je určena trsem esenciálních charakteristik F1, …, Fn objektu x.
Jakým způsobem nyní můžeme chápat tvrzení o neměnné lidské přirozenosti? Alespoň třemi způsoby.
Neměnnost 1. Objekt x má neměnnou přirozenost P = x má esenciální charakteristiky F1, …, Fn, které určují jeho identitu (co x je) a umožňují jeho identifikaci a reidentifikaci v rámci jazykové komunikace.
Neměnnost 2. Objekt x má neměnnou přirozenost P = ve všech časových okamžicích, v nichž x existuje a ve všech změnách, jimiž x prochází, si x zachovává charakteristiky F1, …, Fn.
Neměnnost 3. Objekt x má neměnnou přirozenost P = pro všechny časové okamžiky platí, že pokud je x člověkem, potom má x charakteristiky F1, …, Fn.
Vysvětlení asi vyžaduje pouze neměnnost 2 a 3, resp. jejich rozdíl. Neměnností 3 myslíme to, že když se podíváme na dějiny života na naší planetě, potom v okamžiku, kdy se zde objevil člověk (a dokud bude nějaký člověk existovat), je jeho „lidství“ konstituováno přirozeností P chápanou jako trs charakteristik F1, …, Fn. Neměnností 2 zase myslíme to, že když je někdo člověkem, potom neměnnost jeho přirozenosti znamená, že ať se mění v čase své existence jakkoli, musí si zachovat charakteristiky F1, …, Fn (ztratí-li některou z nich, nezmění se, ale zanikne).
O důsledcích opuštění představy o neměnné lidské přirozenosti zde hovořili jiní. Netvrdíme, že s nimi vždy souhlasíme, nebylo ale naším cílem tyto argumenty hodnotit. Snažili jsme se jen charakterizovat doktrínu o neměnné lidské přirozenosti tak, aby se mohla stát objektem korektní diskuse, jež se na stránkách Christnetu bohužel zatím neobjevila.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.
