Kázání o otroctví

Martin C. Putna
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Základem kázání je text z listu apoštola Pavla Filemonovi 8–19.

Sestry a bratři,
zapěli jsme píseň Řek Mojžíš jednou lidu svému. Inspiroval ji příběh z knihy Exodus o vysvobození Židů z egyptského otroctví, jak jsme si ho stručně připomněli v prvním čtení (Ex 6,5–7). A ještě pár veršů z jiné podobné písně přidám: 

„Ti lidé byli otroci,
nad nimi karabáč stál,
nad karabáčem velekněz
a nade všemi král.“

Obě ty písně, jak víme, jsou černošské spirituály. Ta první, kterou jsme zpívali společně, se původně nazývá King Jesus, ta druhá Didn´t Old Pharaoh Get Lost. Obě patří k těm písním, kterými si v Americe otroci, dovezení z Afriky nebo jejich potomci, dodávali sílu a naději na vysvobození. Českou verzi prvního textu napsal pro Spirituál kvintet Jiří Tichota, toho druhého Dušan Vančura – který, mimochodem, zemřel před pár měsíci jako nepřímá oběť čínského viru. Oba ty české texty jsou napsány tak, aby si s nimi mohli dodávat sílu a naději na vysvobození Češi a Slováci, uvěznění v režimu husákovského pseudosocialismu. A když se někdo ptal, jestli ta píseň není náhodou proti režimu, odpovídalo se mu: Ale ne, to je přece píseň černých otroků o touze zbavit se amerického kapitalismu. Tak nějak popisuje dobové paradoxy ve svých vzpomínkách Jiří Tichota.

Paradoxní je ovšem také současný svět ve vztahu k tématu otroctví. Západním svobodným světem, tedy světem naším, cloumají několik týdnů demonstrace. Vyvolal je jeden konkrétní tragický příběh, při němž bílý policista zabil černého Američana. Téma je však obecné, tedy vztah našeho, západního, svobodného světa k našim vlastním vinám a hříchům minulosti, jejichž důsledky tak nebo onak přetrvávají do současnosti.

A co my s tím? Nenene, nepovídejte mi, že nás se to netýká, protože tady u nás, v Čechách a na Moravě, jsme otroctví neměli, a co je nám po ňákejch Američanech. Za prvé jsme tu otroctví měli, protože naši slavní slovanští náčelníci chutě prodávali vlastní lidi do otroctví a ne náhodou se v latině a v dalších jazycích pletlo „slavus“ a „sclavus“, „otrok“ a „Slovan“. Dokonce samotná naše Praha možná vznikla především jako tržiště s otroky. A za druhé, jak řečeno: Je to náš svět společný, který řeší problém vztahu k otrokářské minulosti. A za třetí, i ti Američané se stále ve velké většině hlásí ke stejné Bibli jako my. No tak co my s tím? Měli bychom – můžeme – musíme.

Měli bychom podporovat hnutí, která bojují proti nespravedlnosti a proti jakémukoli znelidšťování člověka člověkem. Ovšem, měli bychom je podporovat kdekoli na světě. Problém je jaksi v tom, že v Americe můžete veřejně protestovat, a někdy dokonce uspějete a dosáhnete změny – kdežto v Rusku vás zavřou a v Číně z vás udělají dárce orgánů.

Můžeme kritizovat násilí, ke kterému při protestech dochází, a/nebo horempádné pády pomníků a jiných kulturních ikon minulosti, a/nebo ještě jiné projevy pokání bezpochyby upřímného, ale spíše procítěného než promyšleného. Musíme se však ptát, co k tématu otroctví říká Písmo. 

Písmo nám to neulehčí. Ne, že by o otroctví nic neříkalo. Naopak. Říká toho až moc. Desítky a desítky míst zmiňují ve Starém zákoně slovo EVED a v Novém zákoně odpovídající slovo DÚLOS; a desítky další míst používají slova odvozená. Kralička překládá slovo EVED/DÚLOS jako „služebník“, ekumenický překlad častěji „otrok“, Bible 21 zase „služebník“. Samo slovo EVED/DÚLOS je poněkud paradoxní. Na jedné straně je to slovo spíše negativní, tedy označení bytosti ne-svobodné, ne-rovné těm šťastnějším, vyšším, podle dobově tradičních hodnot – těm, kteří jsou doopravdy lidmi. Na druhé straně je v jeho jádru, a to v hebrejštině i v řečtině, nikoliv nesvoboda, ale „práce“, „vykonávání nějaké činnosti“, a to samo o sobě nemusí být v negativním smyslu. 

Ba dokonce, a to je třetí strana smyslu slova EVED nebo DÚLOS: Může tím být míněn i služebník Boží, tak jako v našem úvodním žalmu 34. Dokonce se právě skrze toto slovo naráží na paradox všech kristologických paradoxů: Ta mesiášská bytost, kterou zvěstuje prorok Izaiáš, se nazývá EVED, služebník, přesněji vlastně: otrok (Iz 52,13nn). Izaiášovi pak odpovídá apoštol Pavel, když ve slavném hymnu v listě Filipským říká o Kristu „vzal na sebe způsob služebníka“, řecky doslovně MORFÉN DÚLÚ LABÓN, „tvar otroka bera“ (Fp 2,7).

To je slovo nádherné a nikdy nás nepřestane uchvacovat. Ježíš stal se pro nás otrokem! Jenomže, toto použití otroctví ve smyslu teologickém, ve smyslu básnické metafory – a Pavel umí být občas velký teologický básník! – nám přímo neodpovídá na otázku, co s otroctvím nemetaforickým, doslovným. Na tu nám odpovídá naše druhé čtení, totiž Pavlův list Filemonovi. A zase, už zase, nám odpovídá poněkud paradoxně. On totiž neodpovídá přímo. Nedává Filemonovi jasnou instrukci, co má udělat s Onesimem, totiž se svým otrokem, který uprchl k Pavlovi, tam konvertoval, Pavlovi pomáhal a Pavel ho teď posílá zpátky. Říká Filemonovi „abys ho měl navěky, ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než jako otroka: jako milovaného bratra“ (Fm 15-16). Ale co to znamená konkrétně? Nechat si ho dál jako otroka – nebo ho římským právním aktem „manumissio“ propustit na svobodu a mít ho v domě jako svobodného bratra v Kristu?

K vysvětlení je zapotřebí připomenout kontext antického otroctví. V celém starověku, řeckém, římském, židovském i blízkovýchodním, bylo otroctví naprosto běžné, nikdo je nezpochybňoval. Stav svobodný a otrocký se mohly i prolínat – člověk mohl do otroctví upadnout a zase se vrátit na svobodu. Kdo však otrokem je, ten nemá žádná práva, je zcela vydán pánu. Někteří autoři mluví o „otrocké přirozenosti“. Otroci jsou nazýváni „těla“ (SÓMATA), která se kupují, prodávají, dědí a tak dále. Základní dělící kategorie je ryze pragmatická, chceme-li, „kapitalistická“: „užitečný/neužitečný“ – ACHRÉSTOS/EUCHRÉSTOS. A tato slova také zaznějí v listě Filemonovi: POTE SOI ACHRÉSTON – NYNI DE SOI KAI EMOI EUCHRÉSTON, což se různě překládá, doslovně to ale značí „kdysi tobě neužitečného, nyní tobě i mně veleužitečného“ (Fm 11). Z chvály proměněného Onesima pak vyplyne i ona instrukce-neinstrukce, ono jakoby chytrou horákyní formulované „více než otroka, jako milovaného bratra“. Instrukcí k této instrukci je verš 21 a verš 14. Verš 21 praví „vím, že uděláš víc, než žádám“ a verš 14 „bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná“. „Tvá dobrota“, TO AGATHON SÚ. Pavel Filemonovi naznačuje, že má projevit svou dobrotu. Čím ale přesně? Tím, že pošle Onesima Pavlovi zpátky, nebo že ho propustí na svobodu? Nebo že propustí Onesima na svobodu a jakožto bratra v Kristu ho požádá, aby šel zpátky k Pavlovi a dál mu pomáhal? Podle pozdější pobiblické tradice se Onesimos skutečně stal jedním z Pavlových žáků a dokonce biskupem v Efesu. Nebo, jelikož slovo „biskup“ evokuje takového toho mikuláše s mitrou a berlou, řekněme raději, že Onesimos působil v Efesu jakožto „founding pastor“, „pastor, který zakládá místní sbor“.

„Founding pastor“: Tento termín nám zní poněkud americky – a správně tak zní, protože pochází z prostředí amerických svobodných církví – a tudíž nás vrací tam, kde jsme začali a kde se dnes znovu rozhoduje o budoucnosti našeho společného svobodného světa: do Ameriky. Neboť, list Filemonovi má svůj pozoruhodný druhý život zvláště tam v Americe – tam, kde se tak velmi četla a dosud čte Bible – a kde do půlky devatenáctého století v půlce států existovalo otroctví. Ono jistě existovalo ve stejné době i jinde, například v Rusku. Tam se mu říkalo „nevolnictví“, ale bylo to prostě otroctví, a co ještě horšího, otroky tam byla část vlastního národa – ruskými pravoslavnými otroky, které jiní ruští pravoslavní prodávali a kupovali jako dobytek, jak to známe z klasické ruské literatury, například z Gogolových Mrtvých duší. 

Historická vina ruské říše je v oboru otroctví gigantická, ale pokání za tuto vinu se zatím jaksi nekoná. Ovšem to, že se také někdo jiný provinil a nekaje se, není důvodem, abych se nekál já, pokud já jsem se provinil. Současná Amerika a s ní celý svobodný západní svět se kaje. Kaje se, pravda, trochu „jurodivě“, čili v tradici východní církve. Kaje se za své otrokářství, ale de facto i za své nakládání s Biblí. Ano, i s tím listem Filemonovi.

My už víme, že list Filemonův neodpovídá jednoznačně. Neobsahuje žádnou jednoznačnou výzvu k propuštění Onesima na svobodu, natož výzvu k obecnému zrušení otroctví jakožto instituce nelidské a nespravedlivé, do nebe volající. Souzní s dobovou praxí i v tom, že mluví skrze dopis s pánem Filemonem – ne s otrokem Onesimem. Otrok Onesimos vůbec nedostane hlas.

List Filemonovi se tedy v Americe hojně četl a hojně byl z kazatelen vykládán. Některé příklady shrnuje Peter Gomes, kazatel v akademickém kostele Harvardské univerzity a sám Afroameričan, v knize The Good Book. Reading the Bible with Mind and Heart (která by opravdu zasloužila překlad!). A jak dokumentuje Gomes, mnozí křesťanští kazatelé četli a vykládali list Filemonovi nebo jiná místa o otroctví ve smyslu onoho verše z písně Spirituál kvintetu „nad karabáčem velekněz“: Buďte, vy otroci, hodní a poslušní, neutíkejte od svých pánů a buďte jim pěkně užiteční. Otroctví je přirozené! Otroctví je tradiční hodnota! Otroctví je Bohem chtěné! Otroctví je biblické!

Otřásáte se hrůzou? Zvedá se vám žaludek? To doufám. Otřásali se hrůzou a zvedání žaludku cítili taky černí otroci, kteří to museli poslouchat. Otřásali se hrůzou a zvedání žaludku cítili i někteří bílí křesťané, kteří se postavili na stranu otroků. Tak vzniklo hnutí abolicionistů neboli hnutí za zrušení otroctví. Tak vznikl i román Chaloupka strýčka Toma, který napsala Harriet Beecher Stoweová, ostatně dcera slavného kazatele. Román, který nám možná dnes připadá sentimentální, ale který dobově sehrál obrovskou roli při prolomení veřejného mínění – při prolomení té slepoty, kterou mnozí křesťané trpěli při pohledu na skutečnost kolem sebe. A jak se praví v příběhu apoštola Pavla, v Damašku „jako by mu z očí spadly šupiny“ (Sk 9,18).

Ale těch vrstev šupin na očích bylo, jak se zdá, poněkud více. Americký příběh jde dál, ke zrušení otroctví a dál k hnutí za rovnoprávnost Afroameričanů, v jehož čele stál kazatel Martin Luther King. Ten zdůrazňoval nenásilnost protestů a svůj legendární projev „I have a dream“, „Mám sen“, založil na parafrázích veršů prorockých: „Ne, nebudeme spokojeni, dokud v této zemi nevytryskne mohutný pramen veliké řeky spravedlnosti a práva.“ – což je variace na Amose (Am 5,24) a „Sním o tom, že jednoho dne se všechna údolí povznesou a všechny kopce a hory sníží, všechny nerovnosti se vyhladí a sláva Boží se zjeví všem lidem bez rozdílu.“ – což je variace na Izaiáše (Iz 40,4-5). A samozřejmě, při vzpomínce na Martina Luthera Kinga se vybaví i onen příběh o východu z egyptského otroctví a znova i píseň Spirituál kvintetu:

„Říkali mu Mojžíš
a měl tu výhodu,
že se nebál o svou moc,
svému lidu slíbil svobodu
a k útěku zvolil noc.“

A útěk se podařil, a to za bílého dne, a Mojžíše Luthera Kinga to stálo život, ale lid se dostal na svobodu a segregace byla zrušena a my už jsme si mysleli, že příběh se relativně šťastně naplnil a že zvolení afroamerického prezidenta, ostatně rovněž žáka jednoho afroamerického kazatele, je jeho tečkou. Ale jak vidíme v těchto týdnech – a jak jistě viděl každý, kdo navštívil nějakou převážně afroamerickou čtvrť - není. Formální otroctví zmizelo; i formální nerovnoprávnost zmizela; faktická nerovnoprávnost přetrvala. Zase nám spadla jedna vrstva šupin z očí… 

A co když tam máme ještě další vrstvu? Co když také něco nevidíme, co bychom vidět měli? A stop! Dál už mohou jenom proroci.

Ha! Proroci! Na ty jsme málem zapomněli. Neboť Písmo přece tlumočí dějiny spásy, ale jen málokdy přesné recepty na řešení konkrétních společenských a politických otázek. Oproti velkým knihám sociologickým a politickým má však jeden rozměr navíc: Rozměr prorocké řeči. Té, která neprovádí analýzu přítomnosti, ale vidí do budoucnosti. Vidí, a popisuje své vidění ne v definicích, ale v obrazech. A obrazy biblických proroků ukazují jednoznačné obrazy svobody a lidské důstojnosti – takové, kterou si dobová starověká společnost vůbec nedokázala představit. To proto může Mojžíš Luther King citovat nebo parafrázovat Amose nebo Izaiáše.

A víte, kdo je v tomto smyslu, v tématu otroctví, největším z biblických proroků? Je to žena! Je to jistá Marie z Nazareta. Ta, ze které bohužel dnes vnímáme spíš její groteskní karikaturu, uražené božstvo na sloupu. Ta, která se ale v Písmu jeví úplně opačně. Ta, která sama o sobě říká: „Hle, jsem otrokyně Páně“, „idú hé DÚLÉ Kyriú“ (L 1,38), a která o pár veršů níž zpívá v Lukášově evangeliu slavný hymnus na svobodu a spravedlnost, kterou Pán přináší:

„Duše má velebí Pána
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
že se sklonil ke své otrokyni v jejím ponížení.
Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení,
že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno
a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;
vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (L 1,46-53).

Co tedy nemůže vidět Pavel, pokud mluví o společnosti své doby – to vidí Marie z Nazareta, když mluví v prorockém vytržení. Marie vidí Mojžíše Luthera Kinga. Marie vidí i všechny ty, kdo sice nenásledují jejího syna slovy, ba možná ho ani neznají – nebo znají jen jeho karikatury, šířené těmi velekněžími nad karabáčem – ale následují Ježíše skutky. Následují ho podle Matoušova verše „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, nemocného nebo ve vězení?“ (Mt 25,37.39). Podle toho verše, na nějž Ježíš odpovídá: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) 

„Ten příběh dávno odvál čas,
jen krále neodvál,
kus Mojžíše je v každém z nás,
tak jak to bude dál?“

Amen.

P.S. Zpívejme píseň 627 – Rejchrtovo „Magnificat“ Má duše Boha velebí.

Kázání bylo předneseno ve sborech ČCE v Modřanech a na Smíchově, 28. června a 5. července 2020.