Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Vít Luštinec
Rozpory, nesoulad, svár nevadí tam, kde už na počátku prvního špatného slova a prvního zlého činu člověk kdesi v hloubi srdce touží po smíření a odpuštění. Nežijeme v ideálním světě dokonalých vztahů, lidí, společností, církevních komunit. Bolestné polámání prvotního hříchu je limitující i pro ty, kteří se nám už zde na zemi jeví jako svatí. Mám za to, že biblické téma pokoje bude osudem i nás, věřících počátku 21. století.
Tisíceré boje, které vyčerpávají
Nechci rozdmýchávat vášně, ale nemohu nevidět, jak je církev, v níž žiji a pro kterou pracuji, dnes a denně prostoupena neshodami a tisícerými boji, v nichž smíření a odpuštění nemají své místo. Do těchto zápasů, které leckdy připomínají bleskové války proti tomu či onomu, vstupují s gustem nikým nepovolaní bojovníci, kteří si – tak jako extrémisté všeho druhu a všech náboženství – bez špetky pochybností myslí, že se nasazují pro dobrou věc. Zranění a ostrakizovaní málokomu vadí. Ve válce je třeba přijmout oběti. Na váhu „boje za pravdu proti těm druhým“ je třeba umět položit ty, kteří nevydrželi. Je to zvláštní druh spirituálně laděného marxismu-leninismu kříženého s darwinismem, který prostě dává najevo, že i duchovní život a život v církvi má své oběti, a tedy ty nejslabší a nejvyčerpanější, jimž by se mělo v Kristově jménu naopak pomáhat a je chránit. I když se sám jen těžko mohu zříct kritiky toho, co se mi vnitřně příčí, domnívám se, že jsem stále ještě kritický i k sobě, třebaže si v úměře k těm, kteří jsou lidmi bohatého a atraktivního duchovního života, připadám spíš jako student nebo dítě. Přesto - anebo právě proto - uvažuji poslední měsíce, jež jsou dynamizované obavami z koronavirové nákazy, o tom, proč je tak málo vidět vnitřní i vnější energie v prosazování dobra a zvláště pak pokoje. Zdá se, že „blahoslavení tvůrci pokoje“ zapadli ve venkovských románech z konce 19. století a že ten, kdo se o takové smíření pokouší a stará, je považován za blázna, a to často u obou stran, kterým by rád dopomohl k nalezení smíru. Proč jsou pokoj, klid a mír v dnešní době tak nepopulární u lidí profánního života a bohužel i u nás, křesťanů? Co se ztratilo v překladu a proč by pro nás mělo být konání pokoje důležité právě tak jako fyzické a duchovní dýchání?
Abys byl náš, musíš vedle lásky nenávidět
Je zvláštní, že i v tak krásném a jedinečném prostředí, jako je církev a její instituce, je třeba vedle lásky projevovat i loajální míru nevraživosti a odporu. Není to řídký jev. Abyste mohli kamarádit, spolupracovat a mít rádi Petra, Janu, Mirka a Anežku, musíte také nenávidět Pavla, být neutrální k Monice, opovrhovat Tondou a úplně zatratit Karolínu. Ne ale vždy a pořád. Svět se mění. Nenávist včerejška není nenávistí dneška. A tak se vám stane, že ve své loajalitě lásky i nenávisti v jednom chcete být korektní a slušní k těm, k nimž máte být, a v nejlepším případě lhostejní k těm, kteří zrovna nejsou v kurzu, jenže ouha. Situace se dramaticky změnila. Už není třeba nenávidět Pavla, protože Pavel je od včerejška náš. Moniku netřeba už přehlížet, protože je na seznamu těch, kteří zklamali, takže Moniku nebrat. Kdepak opovrhovat Tondou. Tonda se minulý měsíc vyškrabal po zádech ostatních nahoru, takže Tondu měj rád, ať se děje, co se děje. A zatratit Karolínu? Dej si o tom zdát. Karolína je úplně mimo hru. Řeknete: Není to přitažené za vlasy? Nemyslím si. Kdybychom totiž žili ve zdravém a důstojném prostředí, bylo by tvůrců pokoje jako máku a naše občanské a duchovní životy by vypadaly přece jen trochu jinak.
Nejde mi o to, hledat institucionální metody, jak být tvůrci pokoje, ani podnikat staro- a novozákonní exegeze. K tomu nejsem povolán a určen, a ani k tomu nemám žádný mandát a prostředky. Jde mi o to, jak být tvůrcem pokoje i tehdy, kdy se to nenosí. Jinými slovy: být tvůrcem pokoje, i kdyby všichni ostatní říkali, že na pokoj a mír teď není čas. Válka o hodnoty, která podle některých kolem nás zuří, vyžaduje prý horlivé bojovníky, jejichž velitel není nikdo jiný než armádní generál Ježíš z Nazareta. Nepouštím ze zřetele Kristova slova o rozdělení i těch nejbližších, a tedy i bratrů a sester v církvi (Matouš 12:53), ale nemohu na něm stavět svoji budoucnost. Co tedy může udělat malý, bezvýznamný člověk, jako jsem já, aniž by se vzdával nikoliv pouze svého náboženského názoru, nýbrž názoru té části církve, která nevidí v post-moderním světě nepřítele, který se vydal zničit všechno, na čem stojí? Myslím si, že Písmo svaté mi nabízí směrovky, podle kterých mohu jít, abych se za tvůrce pokoje nejen vydával, ale také jím opravdu byl.
Tvůrci pokoje v šedi všedních dní
Potřebu vnitřní harmonie, pokory a míru má v sobě každý z nás. I já. Toužím po pokoji, který by mě alespoň pár okamžiků ze dne naplnil blažeností a vědomím smyslu. Pokoj, to je štěstí. Štěstí v životě, v práci, ve vztazích, ve zdraví, v běžném všedním dnu, který uteče jako voda, ale není zbytečný. Pokoj, to je blahobyt. Požehnání pro dílo vlastních rukou, spokojený domov, rodina, možnost si po práci odpočinout. Pokoj, to je spása. Vědomě nastolený stav vzájemného míru a schopnost podstoupit oběť, která člověka přibližuje jeho Pánu a odhaluje mu jeho vlastní věčnou budoucnost. Pokoj, to je spravedlnost. Dílo, které vede k dobrému, nikoho neponižuje, neokrádá, neničí. Dílo, z něhož je dostatek jak pro hospodáře a tvůrce, tak pro ty, kteří jsou s ním. Pokoj, to je dar Boží. V relativním, někdy dokonce ostentativním míru a pokoji žijí i lidé, kteří působí zlo. Nic jim nechybí, jsou zdánlivě šťastní. Jenže pokoj, o který křesťanu jde, je pokojem Kristovým. Je to pokoj, který provází odpuštění, vítězství nad malostí a hříchem, nad nemocí, nad zoufáním, nad beznadějí. Je to pokoj vnitřního smíření, které odkazuje ke Kristovu vykoupení a hlavně k tomu, že se člověk v Ježíšově jménu už nemusí bát. Pokoj, to je přece také láska, která posvěcuje a zhodnocuje všechno naše konání. Pokoj, to je hmatatelná přítomnost Boží, vědomí, že Ježíš je se mnou a že Duch svatý prostupuje celý můj život, tělo, svět. „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Matouš 5:9) Pokoj, to je přece sázka na modlitbu, bez níž nemá křesťanský život absolutně žádný smysl. Tohle všechno přeji sobě a přeji to i druhým, všem bez rozdílu. Nešťastný člověk, pro kterého je pokoj sprosté slovo, obvykle dělá ošklivé věci a bývá sobě i druhým nebezpečný. Vždyť se objevilo i nemálo exponovaných katolických a evangelických křesťanů, kteří ve vší té bídě rozporů a bojů otevřeně či v jinotajích hovoří o novém zboření mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Eiréné!
Když chybějí vzory, buď vzorem ty
Nemyslíte, že právě ony důležité plody pokoje, jakými jsou štěstí, blahobyt, spravedlnost, Boží přítomnost, blaženost a láska, chybí? A tam, kde chybí, provokují vlastně k životu na opačném pólu, pólu negace. Nebýt tvůrci pokoje, účastníky dialogu, smiřovateli nesmiřitelných. Našeptává a realizuje se ono zvláštní, tak trochu ďábelské pokušení: působit svár a rozpory - a cítit se při tom i pak jako synové Boží. Čím dál tím častěji si připomínám staré lidi, kteří už nežijí a kteří na Boha a na církev vsadili před rokem 1989 všechno, a byli proto tehdejšími zločinci z povolání odsunuti se svými dětmi a rodinami na okraj společnosti. Církev v otlučených kostelech s děravou střechou pro ně byla osa života. Symbolem jejich víry byla nekonečná štědrost, laskavost a porozumění. Byli tvůrci pokoje z podstaty dokonale pochopeného křesťanství, které jim nebylo trpným přívažkem ani výtahem k větší moci, slávě, penězům. Strašně mi tenhle pokoj chybí, a čím dál tím hůř se mi nachází tam, kde jsem ho vídával. Stačilo několik měsíců, kdy nás ohrožovala neviditelná smrt miniaturního viru, aby se místo otevření a spolupráce těch několik na život a na smrt rozhádaných teologických skupin, škol, časopisů a společností uzavřelo do klece pitoreskní duchovní zoologické zahrady. Nestěžuji si, a ani mi nejde o to, abych kohokoliv přemlouval k tomu, aby se stal tvůrcem pokoje, a přestal tak trápit sebe a druhé. Jen nahlas přemýšlím, co může udělat každý z nás, aby bez ohledu na prohlubující se blbou náladu pokoj nejen vyzařoval, ale také vytvářel, rozdával a žil.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
