Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Andraz Lazic
Zpráva německé biskupské konference (DBK) ze 3. 7. 2020 vzbudila pozornost novinářů. Německo podle ní zažívá obrovský šok. Ještě nikdy katolická církev nezaznamenala tolik oficiálních výstupů z církve jako v roce 2019. Jestliže se v minulých letech tehdy rekordní počty výstupů ještě daly přehlížet a překrývat vyhlížením naděje, teď už nezastírá vystřízlivění ani církevní hierarchie.
Německo má letos asi o 400 tisíc věřících méně než vloni, přičemž na oficiální výstupy z toho připadá 270 tisíc. Počet výstupů přesáhl i mimořádně vysoké počty let 2014 a 2018. Pro míru ochoty opustit církev bylo dosud možné najít řadu vysvětlení od skandálů spojených se sexuálním zneužíváním (od r. 2010), přes pohoršení způsobené rozmařilým limburským biskupem Tebartz-van Elstem v letech 2013 a 2014, některé netransparentní finanční toky až po zveřejnění výsledků MHG-Studie – výzkumu, který poodkryl vyšší míru sexuálního zneužívání, než se dosud tušilo.
Samy negativní zprávy však k vysvětlení klesajícího zájmu o katolickou církev nestačí. Rezignace na členství prozrazuje spíš stoupající nedůvěru věřících vůči řídícím strukturám. Jestliže v hodnocení roku 2016 německá katolická církev ještě mohla utěšovat sama sebe, že má vysoký misijní potenciál a sdružuje téměř třetinu obyvatel Německa (v roce 2017 už mluví opatrněji o 28 procentech), ke změně rétoriky ji patrně přiměly teprve ekonomické výsledky roku 2019.
Vysoký odliv věřících z církve nezavinily v prvé řadě morální skandály, ale uvolněné vazby k církevnímu společenství. Skandály byly spíš podnětem než příčinou vlastních výstupů. Německá církev už nikdy nebude masovou záležitostí. Lze se však spoléhat na to, že teď ji budou tvořit malá, avšak o to víc aktivní společenství? Dosavadní průměr věřících mimořádné aktivitě neodpovídá a není ani důvod předpokládat, že by k ní v budoucnu mělo dojít. Falešné naděje nejsou na místě.
Poměry u sousedů vždycky budí zájem. Situace u nás může být v mnoha směrech podobná. V čem nám může být situace německé církve inspirací? K erozi vazeb k církvi dlouhodobě dochází i u nás, byť se zpravidla neprojevuje oficiálním výstupem, pouze diskrétním ústupem do soukromí. Neplatíme totiž církevní daň, díky které německým věřícím výstup přináší hmatatelný efekt. Nelze jim ani podsouvat ryze ekonomické důvody, ty jsou totiž stejné jako u nás. Ani český věřící nechce finančně podporovat spolek, k němuž ho neváže citové pouto. Odliv věřících nelze vysvětlovat jen odchodem starší generace, nízkou natalitou a nedostatečnou výchovou dětí ve víře. Uvolněné vazby jsou jak na okraji, tak v samém středu. U lidí, jimž na církvi vlastně ani tolik nezáleží, i u těch, kteří se vytrácejí proto, že jim na ní naopak velmi záleží. Malá aktivní církevní společenství patří do ráje zbožné fantazie. Co když nebudou? Co když i ta malá společenství zmizí?
Uvolnění vazeb k institucionální církvi je dáno nenaplněným očekáváním. Spokojení věřící nepotřebují nic měnit a jejich vazby ke spolehlivé instituci zůstávají pevné. Mnoho lidí v církvi však postrádá rozlišování a dialog. O nutnosti rozlišování častěji mluví intelektuální elity a na ně navázaní věřící s potřebou promýšlení vlastní cesty víry, kdežto jiná část věřících dobře zakotvených ve víře s pevnými vazbami k historicky dané instituci znamení doby buď přehlíží, nebo je označuje za nepřátelského ducha doby.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Josh Applegate
V Německu k vystřízlivění z optimistických nadějí na budoucnost církve přispěla krize kolem pandemie koronaviru, která umocnila nepříznivý finanční vývoj. Přála bych si, aby stejná krize u nás způsobila něco jiného než hektickou snahu o obnovení dřívějšího svátostného servisu. Při pohledu na dobu postkoronavirovou se toho totiž trochu bojím. Ne, že by neprobíhaly diskuse (nejen katolických) intelektuálních elit o tom, co nám doba koronavirová dala a vzala. Jiří Pavlík, Jaroslav Šebek, Pavel Hošek, Tomáš Petráček, Benedikt Mohelník, abychom jmenovali jen ty nejsledovanější. Zdá se mi však, že mimo intelektuální elity se diskuse nevedou a dialog mezi věřícími a biskupy je nepatrný.
Biskupové se na nás vlastně obracejí, hlavně když něco potřebují. K diskusi o palčivých problémech rodin před synodou o rodině v r. 2015 nás nepotřebovali, ale marketingová diskuse okolo fondu Puls (fond pro podporu kněží a pastorace brněnské diecéze) od r. 2017 probíhá skvěle. Jeho moderátor Pavel Kafka si vede výborně. Je ochotný odpovědět na všechny otázky. V případě zájmu neváhá sjednat se zájemcem schůzku zcela podle přání žadatele. Kdyby takovým způsobem probíhaly v rámci diecézí i diskuse o dalších palčivých otázkách, bylo by to ideální a mohli bychom uvažovat i o české analogii Synodální cesty. Pokud bychom si mysleli, že ji potřebujeme.
Doba koronavirová způsobila propad v nejedné peněžence. Pro katolickou církev jako vlastníka významného nemovitého majetku též. Pomineme-li předchozí kůrovcovou kalamitu, s níž spojené ztráty církev vyčíslila na 220 miliónů korun, výpadek zaznamenali i kněží v terénu, tedy na farách. Po dobu nekonání bohoslužeb odpadly kostelní sbírky a určitou výhodu mají ty farnosti, které disponují alespoň částí farníků preferujících bezhotovostní převody.
Doba koronavirová přinesla farnostem i mnoho podnětů, s nimiž se řada z nich úspěšně utkala. Kněží měli možnost tichého prožití Velikonoc bez nutnosti zvládnout ve zpovědnici nápor kajícníků „na poslední chvíli“. Nejeden z nich ocenil nebo znovuobjevil příležitost k odpočinku. (Ani služba věřícím není žádaná do roztrhání těla!) Virtuální prostor začali využívat i ti, kteří dosud nepatřili mezi jeho blízké příznivce. Někteří kněží si kladou otázku, zda se jim po obnovení „řádného svátostného servisu“ vrátí do kostela všichni věřící. Mají strach, že se z „analogického slavení“ u některých stane běžné nebo žádné slavení. Místo co by vedli Boží lid ke svobodě ve slavení, zdůrazňují tím víc a hlasitěji, že dispens od nedělní povinnosti skončil. Někteří mají (právem) obavy, že část seniorů, pro které byla účast na mši už příliš namáhavá, se do kostelů nevrátí. Bez období „státní karantény“ prý by ještě pár měsíců vydrželi. Je za touto starostí i nevyslovená obava ze ztráty příspěvků? Kněží si sice ze své pozice nemohou dovolit o penězích mluvit, ale povinné odvody farností na biskupství činí ve farním hospodaření nezanedbatelnou položku. Jejich nevyslovené starosti by byly pochopitelné.
V době koronavirové jsme mohli slyšet výzvy typu „podporujte svoji oblíbenou cukrárnu“ (nakupujte sladkosti bez ohledu na dobu postní), „svoji oblíbenou hospodu“ (kupujte si obědy u okénka), „své oblíbené divadlo“ (kupte si vstupenky na představení, které se nekoná). Máme se pokusit o totéž v rámci farností? Těžká otázka. Institucionální církev u nás dlouhodobě podléhá iluzi, že na její potřeby se věřící vždycky „nějak“ složí. Jenže krize kolem pandemie způsobila starosti i věřícím, na jejichž potřeby se nikdo nesloží.
Za sebe jsem ráda, že tato výzva ještě nezazněla. Nepřeslechnutelná je však žádost pana kardinála kněžím pražské arcidiecéze, v níž prosí o propagaci nedostatečně obsazeného arcibiskupského penzionu Panský dvůr v Rožmitále pod Třemšínem. Pan kardinál si přeje, aby věřící rodiny či starší páry věnovaly tomuto ubytovacímu zařízení svou přízeň. Ovšem i tato žádost je problematická. Pan kardinál přiznává, že nejen tato investice nebyla příliš povedená a nepřináší takové výnosy, o nichž byl ujišťován. Je to první z žádostí? V první diecézi? Uslyšíme podobné žádosti v budoucnu častěji? Bude se církevní management domnívat, že věřící ochotně zaplatí za jakékoliv chyby, kterých se správci církevního majetku dopustili?
K transparentnosti fondu Puls na podporu kněží a pastorace v brněnské diecézi (rozuměj: na platy) nestačí, že v roce 2019 přijal od dárců 25 miliónů a 100 tisíc a na mzdy a pastoraci vydal 25 miliónů a 100 tisíc. Transparentní bude teprve tehdy, až budeme vědět, kam plynou finanční prostředky z náhrad od státu a jak byly použity jejich výnosy. Případně kdo nese odpovědnost za ztráty a proč jsou tedy věřící žádáni o peníze. Církev, která nehospodaří odpovědně s majetkem a žádá „o spolupráci“, aniž by konkretizovala, kde se staly chyby a jak se z nich poučila, je vším jiným, jenom ne domem ze skla. Mnoho věřících má už dnes dojem, že finančně přispívají, jak mohou, a stále je to málo.
Pan kardinál si přeje, abychom začali fungovat jako skutečná rodina, v níž si její členové navzájem pomáhají, aby nikdo neměl nouzi. Ale v naší církvi je mnoho lidí, kteří mají nouzi. Není vždycky viditelná a lidé se k ní přiznávají neradi. Mladí lidé, kteří chtějí začít společný život, mají takřka nulovou šanci začít úspěšně z ničeho. (Abychom jmenovali jen jeden příklad z mnoha.) Pokud nezdědili po babičce dům, nedostali od rodičů hodnotný majetek nebo jejich příjmy nedosahují určité (nemalé) výše, nedosáhnou ani na hypotéku. Někteří z kněží jejich nouzi reflektují, jiní ji neznají a ze zkušenosti nepoznají, neboť oni alespoň nějakou střechu nad hlavou mají. Starost o faru, která mi padá na hlavu a nevím, co s ní, je legitimní a nelze ji snižovat. Je však na opačném konci spektra, kdy nemám kde bydlet a absolutně nevím, co s tím. Církev získala víc než jen hypotéku.
Současná doba přináší mnoho výzev. Máme společně nést a poznávat svoje starosti, hledat nové cesty živé víry a být světlem na podstavci, usilovat o dialog. Máme být domem ze skla. Cítím zklamání z toho, že některé výzvy jsou reflektovány jen málo nebo vůbec, zatímco diskuse o okrajových či zástupných tématech (nikdy nekončící debata o lidské přirozenosti) probíhají nerušeně dál. Sdílím přání Benedikta Mohelníka: Mluvme otevřeně o tom, jakou církev chceme.
