Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Roman Polach
Jarní krize a události okolo pandemie odkryly řadu trendů v různých oblastech života a některé z nich akcelerovaly. Církve a náboženský život nejsou výjimkou. Základní poselství kovidové krize se nám nebude líbit, ale svojí razancí nám dává velkou šanci.
Postupné vytrácení
Dlouhodobé trendy se posledních dvě stě padesát let příliš nemění. Na jednu stranu se společnost stává stále více sekularizovaná ve smyslu úbytku deklaratorního křesťanství. Je to proces, který sice započal už v 18. století, ale na symbolické rovině se dovršuje především v posledních desetiletích. Na druhou stranu se západní společnost stává paradoxně v řadě aspektů svého života mnohem křesťanštější, i v porovnání s idealizovanými dobami novověku a středověku, jde hlavně o hodnoty, které ve společnosti žijí a jsou samozřejmě přijímané. Vede to k reflexi, co vlastně znamená christianizace. V historii byly hlavním cílem církevního snažení evangelizace ve smyslu získávání nových věřících a prohloubení míry christianizace jako prolnutí křesťanských hodnot, vzorců chování a nauky do myšlení a životního stylu společnosti, což se v případě hodnot jako lidská důstojnost jedince či solidarita společenství do značné míry podařilo. Přes všechny historické úspěchy zažívá katolická církev a další tradiční historické církve a společenství kontinuální úbytek věřících, neboli těch, kteří se tak označují a žijí aktivně v církevních formách. Obzvláště bolestně je věřícími prožívána neschopnost transgeneračního přenosu náboženské praxe.
Stále více věřících si trend zrychlujícího vyhasínání tradičního církevního křesťanství uvědomuje a tituly knih jako „Bůh nefunguje“[1] či „Raus, Amen, Ende? (Ven, amen, konec? Tímto způsobem už knězem být nemohu)“ pastoračně velmi úspěšného, a přesto frustrovaného faráře Thomase Fringse o tom jasně vypovídají. I západní církve, které jsou velmi dobře vybavené všemi moderními nástroji a finančními prostředky s množstvím schopných lidí, kvalitních teologů a schopností otevřené vnitřní diskuze, nejsou schopny tyto trendy zpomalit, natož zvrátit. Kovidová krize tyto trendy zvýraznila a rozbila naivní představy udržitelnosti nebo obnovení vlivu tradičních církví ve společnosti. Prakticky ve všech zemích byly zájmy a potřeby církví jako institucí vyloženě upozaděny, zapomnělo se na ně úplně nebo skoro úplně. Přímo v anekdotické podobě to doslova zaznělo v přiznání Andreje Babiše, a to je ministr zdravotnictví české vlády absolvent osmiletého biskupského gymnázia v Českých Budějovicích. Pro církve to je moment, kdy si mohou uvědomit reálný stav věcí, svou váhu a vliv, kruté, ale potřebné vystřízlivění, burcující moment obrácení.
Kruté prozření
Německý evangelický teolog Günther Thomas konstatuje, že v krizi byly pro vládu Baumarkty důležitější než bohoslužby, celoevropsky církve nestály politikům ani vědcům za zmínku. Nemají se ale podle něho litovat a stavět do pozice oběti. Ve chvíli, kdy se vůči politické sféře profilují jako společensky významná a charitativně činná skupina, která především jedná jako morální agentura se svými mládežnickými a seniorskými organizacemi, samozřejmě určitou společenskou hodnotu mají, ale nejsou nezastupitelné. Pandemie se podle něj stala hřebíkem do rakve „veřejné teologie, která se podle rady Jürgena Habermase vytrvale snažila pro veřejnost přeložit vzdálené mluvení o Bohu do pojmů morální orientace“. Co mu od vedení místních církví scházelo především, bylo mluvení o Bohu jako jejich prvním úkolu, a to i za cenu výsměchu nebo neúspěchu. Chybělo slovo naděje, která těší, osvobozuje a povzbuzuje. Chyběla odvážná duchovně teologická orientace, kterou vedení místních církví v době krize mělo nabídnout, kde by zaznělo, co nikdy jiný nemůže poskytnout, totiž že i jako křesťané jsme zasaženi, ale nejsme Bohem opuštěni, a proto máme naději a důvěru.
Ve snaze dosáhnout uznání svého významu se evropské církve staly bezvýznamné. Což našlo i své symbolické vyjádření. Ve východním Německu jsou některé nevyužité a nadbytečné kostely používány jako kolumbária. V pandemii byly v Itálii i běžně využívané kostely použity jako márnice, což se jeví v tomto rozsahu a samozřejmosti jako historicky nový fenomén. Ve válce roku 1866 sloužily kostely jako provizorní lazarety, ale ještě nikdy jako márnice. Jestliže Nietzsche označoval kostely za hroby mrtvého Boha, prázdné kostely, kostely používané jako kolumbária a márnice lze označit za hroby mrtvé církve, přesněji jedné formy církevního života a uspořádání. Jaký ještě drsnější budíček církve potřebují? Může být jasnější impuls a apel na odklon od prostorového myšlení, než radikálně rezignovat na snahu udržet a dobývat institucionální, společenský a politický prostor, zapomenout na sebepotvrzování skrze majetek, politický vliv a vazby? Může existovat větší apel na to, jít přímo k podstatě, k duchovnímu a náboženskému jádru poslání církve?
Co to znamená? Výzkumník Mathias Horx označil tento virus za posla z budoucnosti apelujícího na změnu trendů. Naše civilizace se stala příliš zahuštěná, vyvíjí se překotně rychle, přepáleným tempem. Aby poselství bylo vyslyšeno, bylo by třeba, aby se společnost stala ohleduplnější, zodpovědnější, solidárnější a více si vědomá vzájemné odkázanosti, potřebuje více radosti a skutečné komunikace.[3] Nic z těchto problematických trendů se netýká tradičních církví, mají přesně opačné problémy. Hodnoty, které Horx zmiňuje jako protilék na civilizačními problémy, jsou dokonce bytostně křesťanskými hodnotami, a kdo jiný je má a může nabídnout a přinést než právě církve? Ty církve, které by je měly samozřejmě žít a vyzařovat místo nervózního až neurotického zápasení o uznání své společenské a politické relevance. A může snad na tom něco změnit formální zanesení zmínky o křesťanství do ústavy EU? Nebo slavné „vítězství“ nad snahou přijmout Istanbulskou úmluvu o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí?
Zvolení nominantky české biskupské konference Hany Lipovské oslavovali na sociálních sítích nejvíce Dominik Duka, SPD, Trikolora a Komunistická strana. Všechny tyto strany hlasovaly v poslanecké sněmovně pro zdanění finančních náhrad církevních restitucí
Autor: Facebook Dominika Duky
Jak se chovat nábožensky křesťansky v krizi?
Cestu ukázal papež František. Oceňoval lékaře, zdravotnický personál, prodavačky, projevoval solidaritu s nejpostiženějšími zeměmi a regiony. Upozornil, že pandemie je důsledkem našeho špatného chování vůči přírodě, protože ta na rozdíl od Boha a člověka nikdy neodpouští. Nepodlehl pokušení vysmívat se modernímu klanění vědě za to, že neví podstatné věci a není schopná nás ochránit. Naopak se vymezil proti těm, kdo tuto nemoc podávali jako Boží trest, proti hlasatelům zkázy a paniky. V oblasti náboženského života jako dobrý hospodář vytahoval věci staré i nové a těšil slovy a skutky, symbolickými gesty. Papež udělil dvě mimořádná požehnání, první uprostřed nejhlubší krize 16. března, které skvěle popsal Norbert Schmidt: „Křehký starý muž stojí sám na pustém náměstí a našim pocitům propůjčuje výraz. Antický orientální příběh ze zapadlé římské provincie zrcadlí na plazmových obrazovkách tíživou situaci zavirované pozdní digitální moderny… Proti beznaději všudypřítomné hrozby tu nestojí v bílém lékař, ale muž modlitby ztělesňující nejohroženější skupinu obyvatel, která vykazuje nejvyšší smrtnost... Před fasádou chrámu, symbolu moci a vlivu katolické církve a papežství, tu osamělý papež bezprecedentně s nejvyšší pokorou mluví o milosti rozdávané zdarma všem bez rozdílu… Proti důsledkům globalizace tu jako jejich ztělesnění i protipól současně stojí římský pontifex – stavitel mostů. Starý stavitel mostů, který se v našem propojeném světě pokouší překlenout naši nemocnou osamělost“.
Jaký kontrast! Proti obvykle přeplněnému náměstí s vatikánskou gardou, karabiniéry, dechovkou a celým tím zbožným folklórem je nyní při těchto prostých žehnáních Městu a světu náměstí působivě prázdné pouze se starobylými symboly křesťanské víry, starověkým mariánským obrazem a středověkým křížem (napravo stála ikona Salus populi Romani ze Santa Maria Maggiore, nalevo kříž ze Sv. Marcela), které pomáhaly obyvatelům věčného města překonat morové rány přicházející v dávno minulých staletích. V promluvě zaznělo: Dolehly na nás obavy a rozpaky. Jako učedníci z evangelia ocitli jsme se náhle v neočekávané a zběsilé bouři. Uvědomili jsme si, že jsme na stejné lodi, všichni zranitelní a dezorientovaní (…). Jako oni učedníci, kteří jedním hlasem a s úzkostí říkají: „Hyneme,“ tak jsme i my postřehli, že nemůžeme jít každý dál na vlastní účet, nýbrž pouze společně. (…) Bouře demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své programy a plány, zvyky a priority. (…) Pán nás uprostřed bouře vybízí, abychom vzbudili a aktivovali solidaritu a naději, jež jsou s to upevnit, podpořit a dát smysl těmto hodinám, kdy se zdá, že všechno ztroskotává,“
Papež František dokázal jít k jádru křesťanské víry a srozumitelně předat základní naděje opřené o historickou tradici církve a přinést uklidnění: „Je tu ničivá pandemie, ale máme s tím historickou zkušenost, umíme to překonat a uměli jsme to i v době, kdy jsme neměli takové prostředky. Nebojte se!“
Výzvy pandemie
Nejen papež František, ale i mnozí další církevní představitelé byli velmi opatrní ohledně přenosů bohoslužeb, odmítali z nich udělat každodenní záležitost, spíše zdůrazňovali pojetí krize jako času mlčení a introspekce, jako příležitost bilancovat, intenzivně se zamyslet, co nás duchovně skutečně nese, co je skutečně živé a co by se v církvi mohlo změnit. Magdeburský biskup Gerhard Feige kritizoval početně omezené bohoslužby s digitálním přihlašováním, kdy se mohli účastnit jen zdraví a silní a byli zvýhodňováni lidé digitální nad analogovými. Vyjadřoval pochybnost na tím, zda mohly takové sterilní bohoslužby skutečně povznést ducha, utěšit a oslovit.
Bráněním dávno zašlého modelu fungování církve a prostorového myšlení se zbytečně vysilujeme, jak to ukazují spory v diecézi Trevír o redukci farností a vzniku velkofarností kvůli nedostatku kněží, kde se proti tomu věřící odvolali do Vatikánu a dosáhli přerušení plánované reformy. Logicky pak chybí síla, vnitřní pokoj a čas na hledání nových forem církevního života, na větší naslouchání Božímu mluvení k nám, na otevírání prostoru Duchu svatému, které by se lidsky řečeno přetavilo v objevování nových cest a nastolování trendů. Krize okolo pandemie znovu ukázala potřebu diverzifikace a hledání nových forem náboženského a duchovního života, hledání nových forem liturgie. Jak opět prokázala pandemie, řešením rozhodně není návrat k „retrokatolicismu s jeho neomagií“, jak trefně pojmenovala teoložka Julia Knop různé rádoby zbožné pokusy zahnat pandemií pomocí kropení svěcenou vodou a žehnáním monstrancí či relikviáři z letadel a projíždějících aut.
Iluze spojenectví
Žel během samotné krize vidíme v případě některých církevních představitelů hodně jiný obraz. Místo přemýšlení o dopadech pandemie a hledání nových forem náboženského života, například se zkušeností domácích bohoslužeb, část české církve podléhá pokušení stát se vlivnou lobbistickou organizací, napojuje se na vládní kruhy a nadbíhá populistickým konzervativním hnutím. Zvolení nominantky České biskupské konference Hany Lipovské oslavovali na sociálních sítích nejvíce Dominik Duka, SPD, Trikolora a komunistická strana. Nejenže jsou to spojenectví pro pražského arcibiskupa podivná a kompromitující, ale především je zde vidět naprostá neúčinnost až trapnost této strategie. Vždyť všechny tyto strany hlasovaly v Poslanecké sněmovně pro zdanění finančních náhrad církevních restitucí. Podobně jako v 19. století se část vedení české církve nechává využívat politickými silami k hájení mocenského status quo a k vedení kulturních válek. Nově zvolený předseda biskupské konference označí v „programovém rozhovoru“ na Konzervativních novinách za jeden z hlavních úkolů bránit se proti „zhoubným ideologiím“ ze Západu. Volba identitárních médií jako privilegovaných komunikačních cest části českých hierarchů místo obvyklých církevních a mainstreamových časopisů či církevních a veřejnoprávních televizí vypovídá o mnohém, podobně jako příklon mnoha konzervativních katolíků k hnutí Trikolora, které se prezentuje jako noví, ideologicky pevnější a hlavně bojovnější lidovci.
Papež František
Autor: Reuters
Mnoho katolíků, včetně biskupů a dalších elit, vnímá křesťanství jako identitní ideologii, jako konzervativní politickou a společenskou sílu. Vsadit na to, může ještě pár let posloužit jako mobilizační a identitní prvek, ale samotnou hlubinnou proměnu to nemůže ani představovat, ani nahradit. Čas, který tím „získají“, draze zaplatí ztrátou elementární kredibility a autenticity. Přimknutí se k moci také na první pohled dává smysl. Zatímco pandemie odhalila naplno slabost církevního křesťanství, stát naopak jako instituce posílil a získal kredit oslabený neoliberální kritikou posledních desetiletí. Pro církve je to ovšem slepá ulička, krok zpět.
Historickým paradoxem je skutečnost, že tito konzervativní katolíci úporně brání svět, proti jehož vytvoření stejně tak úporně v 19. století bojovali. Svět založený na individualistickém liberalismu, tržní výkonový svět založený na konkurenci a odstraňující všechny články mezi státem a občanem, národní státy, nacionalismus, všepohlcující ekonomické myšlení posedlé peněžně vyjádřitelným výkonem a efektivitou, to vše církevní představitelé historicky nedávno principiálně odmítali, nyní se naopak vymezují vůči těm, kteří chtějí tyto vzorce myšlení a jednání změnit.
Velké části církevních představitelů chybí skutečná eschatologická perspektiva, vnímání dějinnosti, nehotovosti církve i celého světa a jejich směřování k finálnímu završení. Sice ústy vyznávají, že církve vede Duch svatý a dějiny lidstva má v rukou Bůh, ale fakticky se pro jistotu raději nepouštějme do žádných větších akcí a držme si své zabydlené jistoty. Pastorační dopis kněžím v předvečer slavnosti sv. Petra a Pavla, jehož základní poselství zní, aby kněží posílali věřící do církví vlastněného penzionu, mluví sám za sebe. Již desetiletí trvající epidemie osamělosti,[4] beznaděje, ztráty smyslu, nihilismu,[5] cynismu a povrchně ekonomistního pragmatismu sužuje západní společnost hůře než prodělaná pandemie. Tolik potřebným lékem nemůže být do sebe zahleděná náboženská organizace, a už vůbec ne spojenectví s těmi politickými silami, které se otevřeně vysmívají hodnotám jako pravda a láska.
Přitom třeba spontánní svépomoc, šití roušek, výpomoc seniorům, na které se podíleli věřící i „nevěřící“ často jako v Hradci Králové okolo spolku Mluvme spolu v nerozborné jednotě a dělné spolupráci, ukázaly, že současná společnost rozhodně není ztracená, ale že naopak velmi potřebuje orientaci a svědectví, vzory a příklady, že touží po naději a smyslu.
Sociologicky a psychologicky viděno byla doba karantény a intenzivního prožívání pandemie zřejmě příliš krátká, aby podstatně pronikla naši mentalitu a přiměla nás změnit naše chování, ale kdo jiný než křesťané by měli být schopni vnímat a číst znamení doby a být připraveni k obrácení? Papež František čelil po zveřejnění výstupů z Amazonské synody vlně kritiky, že se jeho reformní úsilí zpomalilo až zarazilo, ale pandemie ukázala, že ještě důležitější než strukturální a institucionální reformy je právě důraz na obsah a formu jeho sdělení. Například v tom, že v globálním světě je třeba myslet a jednat globálně, velkoryse. Tak jako to předvedl v společné modlitbě představitelů různých náboženství 14. května 2020.
„Všichni jsme bratři. Svatý František z Assisi říkával: všichni jsme bratři. A proto se dnes – muži i ženy všech náboženských vyznání – spojujeme v modlitbě a pokání, abychom prosili o milost uzdravení z této pandemie.“
Nečekali jsme tuto pandemii, přišla, aniž bychom se nadáli, ale nyní tu je. A mnoho lidí umírá. Množství lidí umírá v opuštěnosti a aniž by mohli něco dělat. Pomysli na tuto tragédii a její důsledky na poli ekonomiky a školství, na důsledky, které přijdou potom. A proto se dnes, bratři a sestry, všichni z jakéhokoli náboženského vyznání, modlíme k Bohu. Možná někdo řekne, že to je náboženský relativismus, který je nepřípustný.“ Ale copak nelze prosit Otce všech? Každý ať se modlí, jak umí, jak mu bylo dáno jeho kulturou. Nemodlíme se proti sobě, tedy jedna náboženská tradice proti druhé, nikoli! Všichni jsme sjednoceni jako lidské bytosti, jako bratři, modlíme se k Bohu podle vlastní kultury, podle vlastní tradice, podle svojí víry, avšak prosíme Boha jako bratři a sestry, a to je důležité! Postíme se, prosíme Boha o odpuštění svých hříchů, aby se Pán nad námi smiloval, prominul nám a zastavil tuto pandemii. Dnešek je dnem bratrství, hledíme k jedinému Otci jako bratři.
Kéž Bůh zastaví tuto tragédii, tuto pandemii. Kéž se nad námi Bůh smiluje a zastaví také ty další, hrozné pandemie: pandemie hladu, války a neposkytovaného vzdělání dětem. A prosíme o to jako bratři, všichni společně. Kéž nám všem žehná Bůh a smiluje se nad námi.“
Autor je historik a římskokatolický kněz.
[1] Vyšla i v češtině: Thomas Frings, Bůh nefunguje. A proto v něho věřím. Praha 2020.
[2] K situaci v bývalé NDR viz celé čísla Revue Salve 1/2019, https://salve.op.cz/archiv/vychodni-nemecko.
[3] Mathias Horx, Die Zukunft nach Corona. Wie eine Krise die Gesellschaft, unser Denken und unser Handeln verändert. Düsseldorf 2020.
[4] Manfred Spitzer. Einsamkeit. Die unerkannte Krankheit: schmerzhaft, ansteckend, tödlich. München 2018.
[5] Např. Werner Schneiders, Die Globalisierung des Nihilismus. Freiburg 2019.
