Seznamka
Vrchol hory Tábor s chrámem Proměnění Páně
Autor: wikipedia.org / Creative Commons
Léto je zvláštní čas. Těšíme se na něj celý rok a je nám líto, že příliš rychle ubíhá. Je pozoruhodné, že právě léto vnímáme jako vyvrcholení celého roku, i když se počasí zrovna moc nevydaří. Šestého srpna jsme oslavili svátek Proměnění Páně. Na první pohled trochu zvláštní; jak známo, zprávu o této události přináší evangelium druhé neděle postní. Svátek ale připadá do období vrcholícího léta. Má to ovšem svou logiku – vždyť právě léto je obdobím putování, poznávání a setkávání nejen s lidmi, ale i s Bohem.
Za okny vlaku ubíhá krajina, na obzoru se nebe dotýká země a nám se chce výš a výš. Tu touhu máme v sobě hluboce zakořeněnou. Ne vždy si uvědomujeme, že je to vlastně touha po Boží blízkosti. Mají ji v sobě všichni, i ti, kdo Boha nepoznali. Kdo vynaloží úsilí a vystoupí na vrchol, vidí všechno jinak, nejen krajinu pod sebou, ale i sebe samotného.
Nemusí jít o výstup na himálajskou osmitisícovku. Hora Proměnění není nijak závratně vysoká, naopak, až nápadně připomíná náš Říp. Ale o to nejde. V evangeliu dokonce nemá ani jméno, Matouš, Marek i Lukáš hovoří jen o hoře. Až od třetího století je ztotožňována s horou Tábor. Asi to bude dobře podloženo: některá místa totiž cosi vyzařují, staří Římané to nazývali genius loci, a Hora Tábor má v sobě nesmírně kladný náboj. "Domine, bonum est nos hic esse – Pane, je nám tady dobře." Ani mně se nechtělo dolů. Záviděla jsem františkánům, že mohou být na tomto svatém místě doma. Snad ještě nikdy a nikde jsem neprožívala mešní oběť tak jako v Bazilice Proměnění. Tak jako Petrovi, i mně se chtělo zachytit přítomný okamžik, zůstat tam, kde je mi dobře. A pak mi došlo, že jsem vystoupila už i na jiné hory - nebo spíš kopce. Třeba Vršíček u Rokycan (už ten název napovídá, že nejde o žádnou velehoru), kde jsem na hranici dětství nemohla pochopit, proč se zakazují poutě k Panně Marii; u toho kostelíčka přece je tak dobře... Anebo ještě dříve, za ruku s tatínkem, cestou necestou na Chlum, kde se nad vrcholky borovic vypíná věž. Ne ovšem kostela, ale rozhledny. Nahoře na ochozu fouká vítr, cuchá vlasy a přináší pozdravy zdaleka, pod námi leží Plzeň, v tajemném oparu jako město z pohádky, na obzoru panoráma Šumavy. Zpátky dolů se mi vůbec nechtělo. Ptala jsem se táty, proč nemůžeme bydlet v té hospůdce pod rozhlednou.
Hora Tábor v izraelské Galileji
Autor: wikipedia.org / Creative Commons
Máme to prostě v sobě, tu touhu stoupat vzhůru. Zřejmě proto už ve Starém zákoně hora znamenala místo setkávání s Bohem.
Pán Ježíš vystoupil na horu s Petrem, Jakubem a Janem krátce po Petrově vyznání u Cesareje Filipovy - "ty jsi Mesiáš". Pán vzal na sebe naše lidství, proto měl pochopení i pro naše lidské uvažování. Svému utrpení nešel vstříc s klidem stoického filozofa a věděl, že pro učedníky bude naprosto nepochopitelné. Ukázal se jim ve své slávě, dal jim nahlédnout za každodenní obzor. Na vrcholu hory se nekonaly žádné senzace, hromy, blesky nebo zemětřesení, nepadaly hvězdy z nebe. Pán se "pouze" proměnil a apoštolům bylo dobře. Když mě na ochozu rozhledny tatínek vzal do náruče, bylo mi také dobře – já vím, je to možná troufalé přirovnání a navíc velice chabé, nebeskou slávu totiž není možné srovnávat s čímkoliv, co známe. Ale je to její odlesk, střípek nebe.
Léto je obdobím putování, ať už se jedná o poutní místa nebo toulky krajinou či cesty do ciziny; vždycky putujeme za něčím, někdy je to přesně určený cíl, jindy se necháváme překvapit, ale pokaždé je to cesta za hranice všedních dní. A nejenom léto – i celý náš život je jedna jediná pouť. Kdysi jsem se zapletla do diskuse o našem cíli, o věčnosti. Nezapřela jsem, že se na tento cíl nijak zvlášť netěším, že se mi líbí cesta, po které jdu. Některým duším jsem tak dala nechtěně pohoršení. Stačí si ale uvědomit, že Pán Ježíš byl na této zemi také rád, vždyť i obětní dary, které se promění v jeho Tělo a Krev, jsou plodem země a lidské práce: chléb potřebný ke každodennímu životu a víno dávající radost.
