Seznamka
Martin Středa
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Když se v českém prostředí řekne jezuita, velká část společnosti si jistě vybaví na prvním místě Koniáše, následovaného papežem Františkem a možná Ignácem z Loyoly. V Brně ale tím prvním jménem bude s velkou pravděpodobností Martin Středa, jedna z nejpozoruhodnějších osobností třicetileté války na českém území. Důvod, proč se k tomuto muži vracet, je nasnadě – od 15. 8. 2020 získá svůj „sloup“ také Brno, nebude na něm ale Panna Maria, ale tento příslušník řádu, který tradičně dělí (alespoň v emocionální rovině) české katolíky a protestanty. Přesto se zdá, že právě on tyto emoce nebudí. Proč?
Připomeňme, že socha je přímo navázána na vzpomínkové akce spojené s obléháním Brna švédskými vojsky v roce 1645, tedy na konfesně-politickou událost, ke které se váže ostatně i onen sloup mariánský, který se nachází na Staroměstském náměstí v Praze. Situace Brna se ve zmiňovaném roce jevila jako ztracená; opevnění bylo zastaralé, klíčový obranný bod města – hrad Špilberk – byl v dezolátním stavu a politická reprezentace města, ke kterému se blížila obrovská přesila švédských vojsk, neutekla jen proto, že jí za to hrozil na obou stranách fronty hrdelní trest. Střízlivé odhady očekávaly, že se město dokáže bránit tři až šest dní. Brněnská posádka asi 500 vojáků, doplněná jezuity a občany, se však dokázala ubránit přibližně 28 tisícovému vojsku v období od 3. května do 23. srpna a způsobit mu přibližně osmitisícové ztráty.
Není cílem tohoto textu popisovat vojenské aspekty (například významnou převahu jízdy a absenci těžké obléhací techniky dané nedodržením dohody Rákóczi) celé obrany města, ale zřejmě je možné zmínit některé důležité fragmenty z tohoto obléhání. Brno bylo katolické město, konaly se v něm během obléhání průvody s obrazem Panny Marie Svatotomské, avšak jeho vojenským velitelem byl však protestant Louise Raduita de Souches. Středa nesporně sehrál klíčovou úlohu v psychologickém rozměru války, byl jedním z těch, kteří od počátku podporovali obranu města, řád z něj nestáhnul (připomeňme, že jen několik týdnů před tím utíkají jezuité z Olomouce právě do Brna) a mezi lidmi, jak prostými, tak ale intelektuály a panstvem, získává během zmiňovaných měsíců roku 1645 pověst divotvůrce a světce. To, že obrana města byla zázrakem, o tom dobové prameny nijak nepochybovaly, zcela vážně popisují Středu létajícího nad Brnem nebo jeho schopnost zkrotit dělové koule, zatímco se modlil. Na de Souchese pak zapůsobí natolik, že se rozhodne nosit s sebou na hradby sošku Panny Marie a po delším čase dokonce konvertuje ke katolicismu.
Klíčové je, že Středa plnil – a zde se možná dostáváme k jádru jeho kladné percepce – také roli sociální a charitativní. Měl velký podíl na poměrně spravedlivém rozdělování zásob, které opět provázely zprávy o zázračném rozmnožování potravy. Sám byl přitom mimořádně skromný a štíhlý, ze zdravotních důvodů nemohl v podstatě celý život jíst maso a hlas měl tak slabý, že na velkých slavnostech nemohl kázat, neboť nebyl slyšet. Opakovaně tak kázání psal svých spolubratrům, kteří kázali za něj.
Jinými slovy v žádném ohledu nenaplňoval étos silného a rozhodného vůdce, který by strhával davy jinak než hluboce zbožným charismatem. Nikdy nebyl davovým řečníkem nebo člověkem libujícím si v okázalosti, takže kleriky, které dostával, rozdával dále a sám chodil v takové, která s černou barvou a slušným vzhledem měla jen málo společného. Když se dnes díváme v Brně do jeho prosklené rakve, tak mimo evidentní štíhlost nás musí zaujmout i celkově velice drobná postava.
O Středovi víme, že se narodil v Gliwicích v roce 1587 nebo 1589 (podle Bohuslava Balbína). V roce 1605 začíná studovat v Praze, 1608 vstupuje do Tovaryšstva a roku 1620 je v Grazu vysvěcen na kněze. V té době už má za sebou poměrně dlouhá studia i vyhnání jezuitů z Prahy v roce 1618. Od roku 1621 je opět v Praze, kde působí na Univerzitě nejprve jako učitel rétoriky, později filozofie a teologie. V rámci řádu vystřídá mnoho pozic především v českých zemích jako rektor kostela, spirituál univerzitních studentů nebo provinciála. 26. srpna 1649 v Brně v noci umírá. Užíváme označení Středa, což není lexikálně zcela šťastné – sám se podepisoval jako Martinus Stredonius, což pochopitelně se „středou“ má společného jen málo.
Když sledujeme jehož životní příběh, mohli bychom ho označit za téměř prototypického jezuitu – dostalo se mu slušného vzdělání, akademické kariéry, a přitom vynikal dokonalou poslušností vůči svým nadřízeným. Celý život se soustředil na rozvoj řádu, práci s novici, vzdělávání a kázání. Jeho spiritualita, tak jak je například zachycená u Ondřeje Schambogena, je přitom téměř „vzorově jezuitská“, ale v určitém ohledu i dodnes moderní.
Jen pro ilustraci můžeme uvést několik bodů, které současně ukazují, že byl nejen mužem s pověstí svatosti, ale také skvělým manažerem, jak je v jeho životopise uvádí Josef Koláček:
Netrap se předčasně starostmi o to, co se stane; stačí to zlé, co přináší každý den.
Nevměšuj se do drobných povinností svých podřízených.
Měj rád prosté věci a spokoj se s málem – zakusíš velký pokoj.
Šetři svým časem, jak umíš šetřit penězi.
Nesluší se, aby si opravdový muž ušlechtilého ducha stěžoval na nějaké obtížné práce nebo že jich má příliš mnoho.
Plně využij vyhrazenou pracovní dobu; co se neudělá první den, udělá se druhý nebo třetí.
Možná i tento rozměr osobnosti Marina Středy je pro současné vnímání důležitý – i když řada jeho kázání a postojů byla natolik barokních, že bychom jim dnes stěží rozuměli, jeho schopnost vnímat duchovní život jako součást práce, přijetí pracovních povinností a starostí jako něco, co k bytí patří a není možné to „zbožně“ opomíjet, je důležité. Středa je typický tím, že se snažil jen málo vměšovat do různých sporů či záležitostí druhých, byl schopen se více soustředit na sebe nebo na ty, kterým měl skutečně pomáhat, naslouchat a být na blízku.
Étos, který je s ním spojený, je nesporně navázaný na rok 1645, ale současně s sebou musí přinášet ještě něco navíc – domníváme se, že tím je právě ona civilnost, kterou se tento jezuita dokázal projevovat. Jestliže dnes papež František hovoří o riziku klerikalismu, byl si ho dobře vědom i tento jezuita. Celé jeho bytí a životní postoje proto směřovaly k tomu, aby druhým maximálně pomohl s bytím v církvi a k jejich vlastnímu životu. Ale současně si vždy dával dobrý pozor na to, aby se sám nestal vůdcem či davovým řečníkem, tím, kdo na sebe strhává pozornost, zrak mocných i lidu. Pro Martina Středu bylo příznačné, že tomuto pokušení dokázal poměrně přesvědčivě a záměrně odolávat.
Vstupuje totiž do dějin jako paradox – vidíme v něm člověka majícího světskou i církevní moc a slávu na dosah ruky, obklopeného ve velké části jeho života obdivovateli a příznivci, ale současně někoho, kdo svoji moc nikdy nevnímal jako moc, ale jako službu. Informace o jeho smrti jsou v tomto ohledu výmluvné – zemřel v tichosti, obyčejnosti, s absencí strachu či okázalosti. Lidská křehkost, kterou trpěl, se ukázala být mu pomocí v tom, že nikdy nepropadl klerikalismu, touze vládnout a ovládat. Byl jezuitou v tom nejlepším slova smyslu – nikoli mužem moci, ale poslušnosti.
Možná i proto může být jeho socha či sloup tím obrazem smíření, protože v něm nelze spatřovat žádné politické nebo mocenské struktury. Je obrazem obráceným k Bohu. S jednoduchostí a prostotou. A možná ještě jeden aspekt je důležitý – stojí totiž u „svého“ kostela. Je venku ze dveří, nemá před sebou bariéru a současně se netyčí na náměstí. To jediné, co ho zdobí, je modlitba, explicitně zachycená růžencem v jeho rukou. Možná právě tento rozměr jeho osobnosti může být tím, co z něj činí osobnost nejen pozoruhodnou z pohledu dějin, ale možná i smířlivou a ekumenickou, byť jasně katolickou.
Z biografie, která ke Středovi vyšla, můžeme připomenout alespoň ta nejznámější díla. Je zajímavostí, že této osobnosti jsou věnovány téměř výhradně portréty spirituálně životopisné, nikoliv kriticky analytické nebo úžeji zaměřené povahy:
KOLÁČEK, Josef. Martin Středa SJ: Obránce Brna. Olomouc: Refugium, 2009.
NOVOTNÝ, Jiří. Události ze života P. Martina Středy SJ. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2007.
BALBÍN, Bohuslav. Ctihodný P. Martin Středa: stať z roku 1682. V Brně: Občanská tiskárna, 1942.
KUČERA, Vladimír. Ctihodný Martin Středa. Brno: Petrov – dobrá četba, 1941.
OTÝPKA, Karel. P. Martin Středa, jeden z obhájců Brna roku 1645. Brno: Brněnská tiskárna, 1945.
