Seznamka
Martin Bedřich
Autor: Tomáš Vodňanský
Křesťanská ikonografie a motivika obsahuje řadu zažitých prvků, označení a z nich vycházejících soudů, jejichž nové nahlédnutí nebo dokonce částečné zpochybnění může přinést zajímavé podněty pro vlastní duchovní život. Takovým příkladem může být třeba ustálené označení Tomáše za „nevěřícího“, ačkoli i jen trochu pozornější čtení daného biblického textu ukazuje, že jeho postoj byl mnohem složitější a hlubší.
Podobný problém mám už dlouho s konceptem Petrova zapření Krista. Apoštol v tomto tradovaném chápání nejprve horlivě slibuje věrnost („I kdyby všichni odpadli, já ne.“ Mk 14,29), pak ale několikrát Ježíše zapře, což je obvykle obratem zveličeno na zradu. Naštěstí toho hned lituje, pláče, na rozdíl od Jidáše se však nevěší, ale jde dál. Petr je tak vykreslen jako ten, který – ač Skála – podléhá strachu, Ježíš ho v tom pěkně vykoupe, on ale jde do sebe, a proto může být prvním papežem. O něčem takovém evangelijní text jistě hovoří. Přesto mi přijde zajímavé vidět Petrovu pozici a jeho jednání ne primárně prizmatem zapření a z něj vycházející lítosti (tedy určitého předem daného morálně-teologického konstruktu), ale mnohem víc z pozice Petra samotného a jeho osoby.
Je víc než zjevné, že se Petr od okamžiku getsemanského přepadení zachoval nejstatečněji a nejvěrněji ze všech apoštolů. Jediný hájí Krista před biřici, dokonce mečem. Apoštola, který utne služebníkovi Malchovi ucho, ztotožňuje Jan právě s Petrem. Sama skutečnost, že dotyčnému usekne ucho, v sobě skrývá víc než jen „půvabný detail“. Na danou vzdálenost jistě nebylo těžké vzít onoho sluhu mečem přes hlavu a citelně mu ublížit, nebo ho dokonce zabít. To, že mu usekl jen ucho, svědčí podle mě o tom, že rána mířící takto fatálně byla nečekaně odkloněna stranou – nemohu si odpustit představu Ježíše, který na poslední chvíli razantně strhává Petrovu ruku. V tomto gestu se vyjevuje nejen absolutní Ježíšova láska k nepřátelům, ale i mnohé z Petrova charakteru. Zde se ničeho nebál a byl ochoten všechno riskovat.
Následuje informace o tom, že „ho všichni učedníci opustili a utekli“ (Mt 26,56). Ovšem až na Petra, který, „šel za ním zpovzdálí až do veleknězova dvora; vstoupil dovnitř a posadil se mezi sluhy, aby viděl konec“ (Mt 26,58). To není ani omylem příklad zrazujícího chování ani strachu. Petr jde vysloveně do jámy lvové, jde jako jediný za Ježíšem, riskuje, jeho touha být s ním je však silnější než opatrnost. Zde se zcela vyplňuje to, co slíbil: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“
Co se tedy událo tak strašného na nádvoří, kde se Petr s ostatními služebníky ohříval u ohně? Jakou podobu na sebe oblékl ten Zlý, aby z Petra udělal zrádce? Zde jsme u jádra problému, v jehož centru je nejen sám Petr, ale právě každý z nás. Petr osvědčil svou odvahu v řadě explicitních a mnohem vyhrocenějších situacích. To, co ho zradilo, bylo mnohem prozaičtější. Osloví ho služka a nařkne ho, že je jedním z Ježíšových druhů. Je příznačné, že o tom, že šlo právě o ženu, vypovídají všechna evangelia. Matouš mluví postupně o dvou služkách, Marek dvakrát o té samé, Lukáš i Jan mají jednu služku. Petrovu pevnost nezviklá ozbrojenec, pochop nebo úředník, ale zjevně bezvýznamná žena. Na rozdíl od těch prvně jmenovaných, kteří měli určitou moc jej skutečně ohrozit – co mohla ona? Jakou převahu vůči němu mohla mít? Jedině tu, že ho tím ponížila, přivedla do rozpaků, zranila v jeho ješitnosti. U synoptiků je druhým bodem Petrova odhalení to, že je z Galileje. Prozradilo ho tedy jeho nářečí, jeho periferní původ, trapný detail, kterého je tak těžké se zbavit. V celé situaci tedy nejde o dramatický boj o přiznání se, vyznavačské přihlášení se k Ježíši, jak to známe z pozdějších legend o prvních mučednících. Je to boj o Petra, o jeho pýchu, nejistotu, ambice, mindrák. Ostatně kdyby řekl, že je skutečně Ježíšovým učedníkem, co by se stalo? Vyhodili by ho z nádvoří? A co? Komu by tím prospěl?
Není pochyb o tom, že Ježíš není tak vztahovačný, aby z Petrova „zapření“ dělal něco fatálního. Ježíšův pohled („Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra“, Lk 22,61) není výčitkou ve smyslu „Cos mi to udělal?“ Je to mnohem víc pohled, který Petrovi nastavuje zrcadlo: „To jsi ty! Uvědom si to!“ Pro Petra je událost na nočním nádvoří obrovskou zkušeností sebe samého. Nejde podle mě v žádném případě o selhání ve vztahu vůči Ježíši, klást na něj v takové chvíli – před soudem, ukřižováním, vzkříšením… – něco takového by bylo pomýlené. Je to tříbení jeho samotného, je to jeho cesta odvahy, cesta do hloubky k sobě samému.
Scéna údajného zapření je tradičně spojována s dodatkem na konci Janova evangelia, kdy se Ježíš třikrát ptá Petra, zda ho miluje, a on mu třikrát odpovídá, že ho má rád (Jan 21,15–17). Je obecně známé tamní použití dvojího označení pro lásku: Ježíš se ptá na agapé, „vysokou“ lásku, kdežto Petr odpovídá „obyčejnou“ láskou filia. Tady nejde o odčinění „zapření“, ale v Petrově skromnosti, umírněnosti a vědomí vlastních limitů jako by se zračila mnohem zralejší osobnost, která o sobě něco pochopila („jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Jan 12,24).
Ve Skutcích apoštolů je navíc ještě jedna scéna, která jako by se svým způsobem vztahovala k Petrově zkoušce. Zatímco tam Petr odhalil svou slabost a strach, zde je tomu naopak. Petr je s Janem (který jej ostatně podle jedné verze doprovázel po útěku z Getsemanské zahrady) předvolán před veleradu poté, co v Ježíšově jménu uzdravili chromého před vstupem do chrámu. O veleknězi, starších lidu a znalcích zákona se konstatuje: „Když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem.“ (Sk 4,13) Padne zde tedy v zásadě podobná charakteristika Petra jako ta od služky u ohně v palácovém nádvoří: je to ten, který byl s Ježíšem, je to neučený a prostý člověk z periferie, mluví trochu jako vidlák. Ale nyní z něj čiší odvaha, pravé sebe-vědomí, vnitřní síla, kterou tehdy Petr neměl. Ano, teď už je posílen světlem vzkříšení a darem Ducha svatého. Ale možná byl posílen i zkušeností oné hrozné noci, kdy se jinak všichni rozutekli.
