Seznamka
Josef Beránek
Autor: Archiv autora
Rozhovor se dá vést mnohými způsoby. Redaktor týdeníku Hrot vsadil při zpovídání Hany Lipovské na otevřené nekonfrontační otázky a sázka mu vyšla. Dozvěděl se tolik vyhrocených názorů o Evropské unii, že v to nejspíš sám ani nedoufal.
Jinak by člověk čekal, že se přece jen zeptá, co vlastně Lipovká míní tím, že Unie vznikla na marxistických idejích? Že její otcové zakladatelé nebyli pro volný trh, ani neměli pochopení pro dělníky? A co chce říct tím, že – povětšinou křesťanští demokraté – ve svém Marxem ovlivněném idealismu vytvořili podhoubí pro zahnívající nadnárodní firmy? Třesky, plesky. Dalo by se nad tím mávnout rukou, kdyby ovšem nominandka za Českou biskupskou konferenci do rady ČT nevolala po vystoupení Česka z Unie s odkazem právě na to, že jde o společenství od kořene shnilé a bezbožecké.
Základy evropské integrace
Lze však nějak stručně shrnout myšlenkové podhoubí evropské integrace? Pokusme se o to. Jádrem je bezpochyby myšlenka, že bez míru v Evropě nebude míru ve světě. Přičemž dlouhodobě nelze mír na Starém kontinentu zachovat bez aktivního úsilí o smíření a odpuštění. S tím pak souvisí otázka, jak napříště předcházet násilným, nacionálně zabarveným útokům. A tady přichází Robert Schuman s tím, čemu se pak bude říkat Schumanův plán. Navrhl podřídit strategické zdroje (v první řadě uhlí, ocel, jadernou energii) společné koordinaci a budovat spolupráci v Evropě na půdorysu regionů, ne národů či národních států, které jsou nesouměřitelně velké. Toto spolkové uspořádání pak mělo být založeno na deklaraci lidských práv – osobních, politických i hospodářských –, která garantují svobodný rozvoj lidské osobnosti a chod demokratických institucí. Jádrem politiky tedy není hájit zájmy národů či států, ale v centru péče o věci veřejné stojí jednotlivec, občan. Proto mělo být spolkové uspořádání dostatečně silné, aby odolalo nebezpečí, že se nějaký region stane sférou vlivu jiného regionu či co do počtu obyvatel mnohem početnějšího státu.
Prvním krokem měl být Vysoký úřad pro koordinaci produkce uhlí a oceli jako „základní kámen evropské federace, která je nezbytná pro zachování míru“. Smlouva o tzv. Monntání unii byla definitivně dojednána a podepsána 18. dubna 1951 v Paříži. Zasloužilo se o to šest architektů Evropy (z Francie, Německa, Itálie a Beneluxu), z nichž pět patřilo ke křesťanským demokratům. Ve všech zemích proti podpisu vystupovali komunisté a nezřídka i pravice. („Nacionalistické tendence se uplatňují většinou tam, kde by je člověk nejméně čekal – u internacionalistů,“ pronesl tehdy Schuman na adresu levičáků. U pravicových stran převládly obavy, co by řekli voliči, kdyby nehájily „národní zájmy“.) Pro byli křesťanští demokraté, sociální demokraté a někteří socialisté.
Proti koordinovaným rozkladným akcím
Dnes tyto myšlenky zní samozřejmě, ne-li omšele. Jako výsledek několika konferencí. Takové představy jsou ale hodně vzdálené skutečnosti a kdo chce porozumět procesu evropské integrace, nemůže se vyhnout studiu divokých poválečných let. Například francouzský průmysl byl zčásti zestátněn a komunisté se spolu se socialisty podíleli na vládě neudržitelným způsobem. Ještě začátkem roku 1947 byla Paříž bez elektrického proudu. V Marseille vypuklo vzbouření, kterému policie laxně přihlížela. Z měsíce na měsíc rostly ceny zboží denní potřeby. Komunistické odbory vyzývaly k mobilizaci. Jeden z komunistických starostů nechal své soudruhy zaútočit na elektrárnu, jiní obsazovali nádraží. Na sklonku roku 1947 byl jmenován nečekaně premiérem právě Robert Schuman, který se ujal postu se slovy: „Bránit republiku znamená bránit svobodu, bránit všechny svobody. Znamená to ukončit politické zneužívání kritické situace. Znamená to zavést pravou sociální demokracii, a tím oddělit oprávněné požadavky, kladené v mezích zákona, od vzbouřeneckých aktivit, které propukají ve vzájemně dohodnuté kooperaci v celé Evropě.“ Jenom díky tomu, že Schuman jasně rozpoznal rizika komunistické ideologie a zareagoval včas, měna se stabilizovala a Francie lavinu občanských nepokojů ustála. „Projevil mimořádnou schopnost s přehledem analyzovat situaci a učinit správná rozhodnutí – tyto vlastnosti zřejmě vycházely z jeho křesťanské víry, z jeho vzdělání a hluboké znalosti lidských povah…“ vzpomínal na svého šéfa státní sekretář Pierre Abelin.
Robert Schuman
Autor: wikipedia.org
O několik málo měsíců později Schuman mohl říci: „Vydrželi jsme. Cíle zachránit republiku jsme dosáhli bez použití násilí. Žádná z našich demokratických svobod nebyla dotčena… Skutečnou záchranu však nyní představuje růst produkce: kupní síla dělníků se zvýší jen tehdy, zlepší-li se zásobování.“ O půl roku později vláda padla kvůli sporům o rozpočet. Schuman sice dostal nabídku opět sestavit vládu, ale dal přednost ministerstvu zahraničí a naplno se začal věnovat své vizi evropské spolupráce.
Soutěžme v rámci právního společenství
Tato epizoda z Schumanova politického životopisu ukazuje, že nebyl snílek, ale zkušený politik. Měl vizi evropského sblížení, ale věděl, že je třeba postupoval po krocích, které získají dostatečnou podporu. Proto také úzce spolupracoval s Jeanem Monnetem, politickým plánovačem, s nímž se shodoval, že jednotlivé kroky musí být i ekonomicky výhodné a udržitelné. Na rozdíl od jiných neprosazoval nějakou konkrétní podobu federace nebo evropského superstátu. „Evropské státy nemohou pomýšlet na to, že by se zřekly své národně státní subjektivity,“ řekl mj. jiné a varoval před sociálním inženýrstvím: „Existuje nepřítel, před nímž bych vás chtěl varovat: netrpělivost. Byl podán důkaz, že můžeme a umíme jednat. Známe moc evropské myšlenky, tato moc se osvědčila a nakonec se prosadí, protože nám ukazuje jediné východisko z dosavadní situace.“
Z čeho vycházela moc, o níž Schuman mluvil? Ze zkušenosti, že se nakonec po válce našlo dost lidí, ochotných se domluvit – přirozeně v důsledku čerstvých zkušeností s válkou, ale ještě z dalších motivací: „Dnes jsou národy díky svému systému schopny a povinovány chránit mír a vyvarovat se válek. Tato kolektivní odpovědnost ukládá každému jednotlivému občanovi a voliči, stejně jako každé politické straně, náboženskému společenství, a zejména katolíkům, úkol a současně povinnost spolupracovat na míru. Národní egoismus musí ustoupit potřebám nadnárodního společenství. Propojení našich zájmů, naše vzájemná hospodářská a kulturní závislost nám již nedovoluje uzavírat se do sebe. Jsme neodvratně odkázáni jeden na druhého…“
A v roce 1955 v reakci na námitky, že přece není možné přenést starosti o národní zájmy na nějaké evropské fórum, Schuman toto riziko, vyplývající z rozhodování dle vůle „náhodné většiny“ či „nějaké koalice zvláštních zájmů“, nebagatelizoval, svou odpověď však zakončil slovy: „Je mnohem lepší a méně nebezpečné činit tak v rámci právního společenství, než riskovat vnucování vůle silnějšího.“
Ovoce důvěry zrozené z víry
Je velkou otázkou, díky čemu se v turbulentní době (podobné násilnosti jako Francie po válce zažívala též třeba Itálie) podařilo tak novátorskou spolupráci dohodnout, ač do jisté míry omezila suverenitu účastníků. Historici uvádějí vnější vlivy, jako byl nevybíravý tlak Sovětského svazu na východní Evropu a také americká verbální podpora integrace (která ovšem ve Francii působila spíš negativně). Navíc pro Adenauerovo Německo byla integrace příležitostí dostat se zpět do rodiny evropských zemí jako partner. Významnou podporu znamenala i opakovaná povzbuzení ze strany papeže Pia XII., který ovšem také jasnozřivě varoval, že vědomí vnitřní jednoty nespočívá především v uspokojení hospodářských požadavků, nýbrž ve vědomí společných duchovních hodnot. „Ty probouzejí rozhodující vůli žít ve společenství.“
Hana Lipovská
Autor: repro tydeniku Hrot
Zásadní roli nepochybně sehrál fakt, že křesťanští demokraté se setkávali už od dvacátých let. Díky tomu se Robert Schuman, Konrád Adenauer a Alcide de Gasperi znali už před válkou, už tehdy se také podepsali pod společné prohlášení vymezující se vůči fašismu i komunismu. A jejich spolupráce pokračovala tajně i během války. Začátkem roku 1944 se mezi obyvateli západní Evropy šířilo společné prohlášení sepsané zástupci několika odbojových skupin z Itálie, Francie, Německa, Dánska a Nizozemí. Jeho záměry byly nápadně blízké vizím Roberta Schumana a po válce se také ukázalo, že skutečně on spolu s Adenauerem a de Gasperim patřili k užšímu kruhu autorů.
Pochopitelně tyto muže spojenectví v podzemní činnosti sblížila, ale skutečnou důvěru mezi nimi posilovala především obdobně prožívaná křesťanská víra. Konrad Adenauer byl přesvědčen, že politika založená na křesťanských hodnotách, opřená o sociálně tržní hospodářství, je hrází proti komunistické ideologii. Schumanova víra je zřejmá už z jeho životního díla i z jeho politického odkazu v knize Za Evropu („Evropa znamená uskutečnění obecné demokracie v křesťanském smyslu“). Spisovatel a novinář Francois Mauriac Schumana nazval „křesťanem v šatu prosté poctivosti“. Alcide de Gasperi to formuloval přímo takto: „Lidé nosí v srdci to, co od nich podle Kristových slov požaduje Bůh: ,Aby všichni byli jedno.´ My, politici, jsme tato slova touhy převzali. Důkaz existuje v prozíravé a jasné hlavě muže jménem Robert Schuman.“ Proto mohl později britský historik Gordon Graig o Schumanovi napsat, že změnil svět. „Západní politika díky němu získala nový duchovně-etický základ, když se orientovala na smíření národů a poté na vybudování společenství, které na místo dřívějších absolutních národních států s jejich rivalitami a excesy postavilo soužití ve svobodě, solidaritě a míru.“
Terčem posměchu a ironie
Především ve Francii a v Německu (a v jistých kruzích i v Itálii) ovšem pro své křesťanské přesvědčení byli otcové EU častým terčem zesměšňování i karikatur, a především z toho, že je ovlivňuje církev, „aby podřídila zahraniční politiku klerikální alianci“. Levicoví politici hlásali, že „Robert Schuman je totéž co Vatikán, že zvýhodňuje Adenauera dokonce i na úkor Francouzů“. I to je součást úspěšného příběhu o základech Evropské unie. (V Česku si možná někdo vzpomene, jak byl pro obhajobu evropské solidarity a sociálně-tržního hospodářství zesměšňován Josef Lux.)
Když dnes mluví Hana Lipovská o otcích zakladatelích jako o idealistech, silně ovlivněných Marxovým učením, řadí se upřímně řečeno do zástupu těch, kdo trojici házeli klacky pod nohy a pošklebovali se tisícům a tisícům jejich příznivců, protože nepochopili, že pravdivost, smíření a solidární spolupráce je někdy víc než bezhlavé hájení vlastních zájmů.
Pro úplnost dodejme, že na FB profilu Romualda Roba Hana Lipovská napsala, že biskup Holub byl uveden v omyl, protože ona v rozhovoru, když mluvila o otcích zakladatelích, neměla na mysli Roberta Schumana, ale Altiera Spinelliho z širší skupiny průkopníků integrace. Úvahy, zda byl uveden v omyl pan biskup, tázající se pan redaktor, editor webu nebo přímo Hana Lipovská ponechme jiným. Buďme rádi za příležitost oživit si, že lidé, kteří usilují o společné dobro, to měli a budou mít vždycky těžké. Zda se jejich dobré ideje prosadí, či zda prohrají, záleží i na nás.
Autor se zabývá analytickou činností a evropskymi fondy. Rok studoval v Bruselu media, komunikaci a evropské záležitosti na Institutu Roberta Schumana.
