Seznamka
Pavel Černý
Autor: archiv autora
Podobně jako mnozí další, také já přemýšlím o životě církve v současné době a nyní v době pandemie. Se zájmem jsem si přečetl podnětný článek Tomáše Petráčka „Církev v karanténě: konec iluzí“ a potom na něj určitým způsobem navazující článek Martina Šály „Konec iluzí? Ovšem. Ale co podniknout?“. K tomu jsem připojil i starší doporučovaný článek Jana Konzala „Komuniální forma církve“. Domnívám se, že všechny tyto články ukazují správným směrem. Pandemie urychlila jisté prozření, že není možné resuscitovat staré formy. Zmínění katoličtí autoři nemají naději, že by současné umírání stávajících struktur církve bylo možné zastavit. Hovoří o menší závislosti na hierarchii a větším důraze na místní křesťanskou obec. Akcentována je koinonie– společenství – tzv. komuniální církev. To je církev, která žije eklesiologií rozvíjející „živé sebevědomí církevní obce (tedy plnohodnotné místní církve)“.
Je zřejmé, že důraz na společenství provázané mezilidskými vztahy, praktikující vzájemné povzbuzování a diakonskou pomoc, je nepochybně blízké tomu, co víme o prvotní církvi zrozené ve výhni Ducha svatého. Byla to církev, která vytrvale naslouchala učení apoštolů, lidé byli spolu, po domech lámali chléb a modlili se (Sk 2,42n). V tomto výčtu, který názorně popisuje eklesiologii komuniální církve, o které píše Jan Konzal a Martin Šály, obvykle zůstane ve stínu to, čím zmíněná kapitola končí: „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Sk 2,47). Bylo by těžké si představit život této skutečně komuniální církve, kdybychom opomněli misii. A zde je právě jeden důležitý aspekt, který je třeba ke komuniální eklesiologii zjevně připojit. Sebelepší eklesiologie nemůže být bez misie. Za misii je považována evangelizace i sociální akce.
Významný anglický teolog misie Lesslie Newbigin prohlásil, že „nemisijní církev a necírkevní misie jsou z pozice evangelia absurdity“. A jiný anglický teolog John Stott napsal, že „bohoslužba, která nevede k misii je pokrytectvím. Nemůžeme velebit Boží hodnotu, aniž bychom měli přání ji zvěstovat.“ Teolog Emil Brunner již dávno předtím napsal, že „církev existuje misií, tak jako oheň existuje hořením“.
Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Vojtěch Hlávka
V této souvislosti upozorňuji na výrazné misijní podněty v římskokatolické tradici, které někdy zůstávají opomenuty. Kdybych měl po příkladu katolických kolegů připomínat důrazy nedávných papežů, pak se nabízí dodnes výborná apoštolská exhortace Pavla VI. „Evangelii nuntiandi“ shrnující synodu biskupů z roku 1974. Tento dokument prohlašuje Krista za evangelistu a vede k rozvinutí klíčových pojmů, jako jsou „Boží království a spása“. Podtržena je metanoia jako vstup do Božího království a velká část exhortace je věnována rozvíjení nové evangelizace. Podle Pavla VI. nelze mluvit o evangelizaci, pokud se nehlásá slovo života, a to konkrétně „jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazaréta, Božího Syna.“ Podobným směrem ukazuje encyklika Jana Pavla II. „Redemptoris Missio“. Velký důraz je kladen na osobní svědectví každého křesťana slovy i životem.
A z minulosti je možné vstoupit do současnosti, kdy papež František ve své exhortaci „Evangelii gaudium“ výborným způsobem shrnuje důležitost evangelizace církve. Radost evangelia vede k radostnému svědectví víry a misie proměňuje církev do podoby dynamické misijní komunity. Exhortace je obsáhlá a je naplněna postřehy misijními, eklesiologickými i pastoračními. Jihoamerický papež přináší do naší unavené, skeptické a vyprahlé Evropy svěží důraz na evangelizaci. Jeho přístup je v mnohém ekumenický a vede k potřebnému misiologickému dialogu. František navazuje na biskupský synod z roku 2012 na téma „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“. Doporučuje přechod od pouhé konzervující pastorace k pastoraci misijní. Taková služba je pro církev zdrojem největší radosti, podobně jako bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují (Lk 15,7). A z tohoto pohledu papež vnímá důležitost decentralizace v církvi. Nikoli utahování struktur, ale zřejmá decentralizace, která je důležitou eklesiologickou změnou. Podle papeže Františka je evangelizace poslušností Ježíšovu misijnímu poslání. „Radost evangelia, která naplňuje život společenství učedníků, je radost misijní.“ Podle papeže: „Evangelizující společenství vstupuje svými skutky a projevy do každodenního života druhých, překonává vzdálenosti, ponižuje se až k pokoření, je-li to nutné, a přijímá lidský život, dotýkajíc se trpícího Kristova těla v jeho lidu.“ Zde je možné vidět zřetelný průnik mezi misiologickými dokumenty evangelickými a katolickými. Novozákonní teologie misie je pestrá a připouští pluriformitu struktur, včetně alternativních eklesiologických forem. A papež dodá, že „církev je při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje…“
Všechny české církve velmi potřebují neodkladnou a stálou obnovu. Tato obnova se má projevit spíše v evangelizaci než v sebeprezentaci. To jsou závažná slova, která je třeba pečlivě reflektovat v církevní praxi. Ve velmi potřebném důrazu na eklesiologické změny, zesílené dobou covidu-19, není možné zapomenout na misii. Vždyť, tak jak říká novozákonník Martin Hengel: Historie a teologie raného křesťanství jsou předně „historií misie“ a „teologií misie“. Misie i dnes pomáhá vytvářet adekvátní eklesiologické modely. Misie také brání stálé církevní tendenci zakřivovat se do sebe. Bez misie budeme utvářet uzavřená církevní ghetta, která by nezažila překypující Evangelii gaudium – radost evangelia.
Pavel Černý je emeritní předseda Rady Církve bratrské a emeritní předseda Ekumenické rady církví v ČR.
