Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
I když nás apoštol Pavel varuje, abychom nedělili lidi na silné a slabé (První list do Korintu 8) a aby se naše „svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé“, je to málo platné. Sdělení staré bezmála dvě tisíciletí nemá tu sílu jako večerní zprávy plné beznaděje, vražd a násilí.
Obrátila se na mě řada křesťanů zoufalých z poměrů, které panují v některých farnostech a kostelech ve vztahu ke znovu narůstající vlně Covidu-19. Místo hledání sofistikovaných způsobů setkávání a slavení, které budou uprostřed pandemie trvale udržitelné a nebudou děsit ty z nás, kteří patří do rizikové skupiny „snadno nakazitelných“, se liturgické shromáždění vrátilo do bodu 0, v němž se dobrá míra distance (a přece blízkosti), hygieny (a přece blízkosti) a ohleduplnosti (a přece blízkosti a lásky) stala kamenem úrazu. Ten, kdo se obává nákazy, je považován za slabého, zženštilého, skoro nevěřícího. Nic nového pod sluncem, třebaže rozdíly tu jsou. A velké.
Seděl jsem nedávno ve dvou italských kostelech a v bezpočtu různých domů, kde o lidi nebyla nouze. Farnost, do níž jsem chodil, ztratila doposud kvůli pandemii Covidu-19 třetinu lidí, zvláště pak seniorského věku. Biskup, který do farnosti přijel, mluvil s lidmi, jako s nimi mluvívali duchovní v zákopech první války, a nebylo mu z toho evidentně veselo. Rozhlédnete se – a kolem vás chybí ti, kteří vám byli bratry a sestrami. Už se nikdy nevrátí; a navštívíte-li tohle místo za měsíc, budou tu další mrtví. Oznámení o pohřbech vyplňuje celou kostelní nástěnku. Z fotografií je zřejmé, že ti, kteří zemřeli, byli krásní lidé. Přísná hygienická pravidla nevadí, naopak. Dávají pocit sounáležitosti alespoň v tom smyslu, že jednáš s druhým tak, jak očekáváš, že on bude jednat s tebou. Střih.
Stál jsem před týdnem v kostele, kde se odehrávala velká náboženská slavnost. Všechny lavice zaplněné výhradně staršími lidmi. Věřící vměstnáni do lavic jako sardinky. Okna zavřená. Od dvou metrů nad zemí oblaka kadidla. Vlhko a horko prokládané pokašláváním. Hygienická a profilační opatření proti šíření nemoci žádná. Dva lidé v kostele mají roušku – já a mladá řeholní sestra. Udržovat odstup není možné, dezinfekční prostředky chybí, při pozdravení pokoje se k sobě váhavě blíží tucty zpocených rukou. A i kdyby liturgie této slavnosti nepřipomínala rekviem, cítíš, že něco je tu špatně. Tohle přece není hazard s vlastním životem a zdravím. Tohle je přece bezohlednost volající do nebe. Tohle je chaos bez pravidel. Tohle je cynismus. Tohle je peklo, protože z něj nemůžeš uniknout. V kostele o deset kilometrů dál se děje to samé. Moji přátelé mi říkají, jak velká prázdnota panuje v jejich společenství. Defétismus jako by neznal hranic. „Roušky jsou nám u...“ „Stejně to všichni chytneme...“ „Stejně všichni umřeme...“ Na otázku, zda by nešla eucharistie podávat s větší mírou hygienické ohleduplnosti, z misky dejme tomu do úst, z druhé misky či cibória výhradně na ruku, slýchají, že to není nutné. Křesťan se nebojí! Umím si představit, jak se cítí mladá žena, kterou trápí jiné onemocnění, s nímž statečně bojuje, když jí kněz – sám bagatelizující dopady Covidu-19 – dává do rukou Tělo Božího Syna, když se předtím dotýkal rtů desítek lidí, a obřadně si tu a tam otře prsty do ornátu. Ti, kteří se brání, jsou najednou „divní“, ti „oni“, ti, kteří „to ještě nepochopili, že je to jeden velký podvod, ten koronavirus z laboratoří CIA...“ Připomeňme si, prosím, jak často se u nás říká, že nechceme být ovce, dobytek a stádo, a jak se do role posvátné krávy dostal tzv. zdravý selský rozum. Pane Bože! Pak se rozhlédneš a zjistíš, že největší pandemie je pandemie lhostejnosti a cynismu. Predestinační koule na noze, která spolehlivě utopí i olympijského plavce. Stejně umřeme, tak jakýpa copa?
Jenže tady nejde o Covid. Jde tu o princip. Pokud je vám dejme tomu čtyřicet a celý svůj dospělý život se podivujete, jak je možné, aby někdo chodil s angínou, chřipkou nebo černým kašlem do školy či zaměstnání, možná jste dospěli do bodu, kdy se i vy odvažujete říct – tohle už přece musí skončit. Pamatuji si z mého pedagogického působení, jak třídy a posluchárny připomínaly lazarety a jak nikoho, opravdu nikoho ani nenapadlo zůstat doma – a to ne pro sebe a vlastní prospěch, ale pro druhé. Pro lásku k bližnímu. Z principu. Je zvláštní a zčásti po 40 letech komunismu a 30 letech cesty z komunismu pochopitelné, jak jsme citliví na restrikce, zákazy, nesvobodu. Když jsem se na jaře vrátil z Itálie a začal nosit roušku a zároveň si uložil větší ohleduplnost ve vztahu k druhým, dívali se na mě lidé jako na blázna.
Uběhly dva měsíce, v zemi s deseti milióny obyvatel se ušilo sto miliónů roušek, a pokud sis do obchodu roušku zapomněl, probodávaly tě pohledy nakupujících, jako kdybys přišel vykoupit všechno pivo a cigarety. Je září r. 2020 a čínský virus pravděpodobně trvale proměnil svět, naše chování (v dobrém i ve zlém), naše návyky (v dobrém a zlém), naše kostely. Má-li někdo v sobě vysokou míru fatalismu na hraně sebevražednosti, ať ji má. Církev, kostel, bohoslužba jsou pro mnohé z nás posledním útočištěm před hlukem a shonem tohoto světa. Jsou skutečným domovem, v němž je třeba svobodně žít, ne strachem umírat. Celé mi to připomíná jednoho člověka, který ve svém povolání úmyslně jezdil mezi místy – i jako slabý řidič – neúměrně rychle, a dával tím sobě i spolucestujícím najevo, že on se nebojí, protože Bůh je na jeho straně. Vyboural se sotva dvakrát třikrát, ale své návyky nezměnil.
Ptám se, z jakého pramene křesťanské víry pochází tato apatie, vydávaná za víru, která umí činit zázraky. Jaké zázraky? Ptám se, kde se bere všechna ta lhostejnost, která ty slabé (opravdu slabé?) zahání do svých domovů? Lidé se bojí, že se zase budou zavírat školy, úřady, veřejná místa, a leckdo je přesvědčen, že obětovat nejslabší je přece normální, protože všichni přece jednou umřou. Evangelium prý není legrace a není pro slabé. Jenže tady nejde o Covid. Tady jde o princip. Ať jsem, jaký jsem, slabý nebo silný, vzdělaný nebo prostý, mladý nebo starý, žena nebo muž, ze setkání se mnou musí ten druhý vždycky odejít bohatější, než jaký ke mně přišel. Šířit beznaděj, bolest a smrt je špatné. Chcete-li, vy silní, jít v Kristových stopách a položit život za druhé, udělejte to, ale i v tomto případě buďte ohleduplní a laskaví k těm, kteří ještě stojí oběma nohama v životě, a navíc milují.
Pro lásku Boží, nevysmívejme se vůli k životu. Už zítřek se může završit smrtí.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
