Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
V poslední době se mi spojily tři příběhy, které jsem poznal během svého kazatelského putování po církvi, které se nedávno završilo.
První příběh. V modlitebně jednoho severomoravského města se scházejí odděleně věřící dvou sobě velmi blízkých církví. Bratři faráři se domluví, že jednou přijede jeden, podruhé druhý. Vytvoří kompromisní bohoslužebný rámec. Dopadá to tak, že na bohoslužby přicházejí pouze věřící denominace právě sloužícího kazatele.
Příběh druhý. V malém městečku v Sudetech, stiženém nezaměstnaností, sociálními problémy, vykořeněností, se ve stejném prostoru schází dvě společenství. Ani jedno nemá vlastního kazatele. Třikrát do měsíce jsou tam bohoslužby jedné církve. Jedenkrát do měsíce se konají bohoslužby církve druhé. Přičemž těchto bohoslužeb by se měli zúčastnit i věřící druhé denominace. Dopadá to tak, že věřící obou denominací jsou ochotni se účastnit pouze bohoslužeb vlastní církve.
Příběh třetí. V menším okresním městě se ob jednu ulici nacházejí dvě malá společenství dvou v ekumeně asi nejbližších církví. Budoucnost obou společenství je problematická. Jedno společenství si nemůže dovolit svého kazatele. To druhé k tomu spěje. V jednom společenství slouží kazatel, který předtím sloužil i v druhé církvi. Přijde návrh, aby se onen kazatel staral o obě společenství a aby obě společenství více spolupracovala. To však i přes vyznání, že věříme v jednu svatou všeobecnou církev a leuenberskou konkordii, narazí na odpor nadřízených orgánů, které chtějí, aby pokračovaly dosavadní formy práce. Takže to dopadá tak, že v onom městě jsou ob jednu ulici dvě malá společenství, která nemají vlastního kazatele. Do každého z nich musí z okolí dojíždět kazatelé, kteří jsou už tak dost vytížení. Onen kazatel, který je ochoten sloužit oběma společenstvím, se mimo jiné i z tohoto důvodu po jiných otřesných zážitcích, které v minulosti postihly jej a jeho rodinu, vydává raději do civilního zaměstnání.
O čem tyto příběhy svědčí? Nejsou církve v příliš velké míře samy sobě účelem ve své vlastní podobě a tradici? Nejsou příliš závislé na vnějších formách? Uvědomují si, že jim má jít o to samé – zvěstování evangelia především činy, a když je potřeba, tak i slovy a doprovázením potřebných?
Pokud jsou závislé na vnějších formách a zapomínají na obsah, který mají nést, je to závislost. Závislost se dá definovat i jako porucha vnímání reality, řešení problémů nesprávnými prostředky. Nemělo by být účelem existence církví doprovázení oněch příslovečných vdov a sirotků, těch, kdo hledají orientaci, duchovně hledajících? To církve svojí roztříštěností a neschopností spolupracovat nenaplňují. Potom to vypadá tak, že ve městě, kde je jedenáct denominací, páchají dva starší lidé společně sebevraždu kvůli strachu z osamělosti a utrpení v budoucnosti.
Nejsou tedy církve závislé na své vnější podobě, tradici, negativním se vymezování vůči odlišnostem? Pokud ano, jsou zde odborníci na závislosti. Velmi úspěšní jsou v léčbě závislosti, v tomto případě alkoholové, anonymní alkoholici. Ti pomáhají závislým lidem až poté, co padnou na dno. Je tedy možné, že církve a společenství trpící závislostmi čeká cesta na dno. Poté se zbaví závislosti na vnějších formách a na negativním se vymezování, lpění na vlastní domnělé jedinečnosti. Potom snad jednou nastoupí cestu ke spolupráci a věrohodnosti pro své okolí – cestu evangelia Ježíše Krista, který se skláněl k potřebným. Kolem nás je spousta duchovně hledajících a vyprahlých lidí, pro které je církev nesrozumitelná, nepřijatelná, a tito lidé jsou pro církev samu často podezřelí vetřelci. Mám dojem, že pro církev jsou zajímaví pouze tehdy, pokud si je může přetvořit k obrazu svému. Aneb jak pravila jedna mně velmi drahá osoba : „Je to hlavně o vnější fasádě.“
Autor pracoval jako kazatel v ČCE a CČSH, v současnosti pracovník v sociálních službách a externí duchovní v CČSH. Je otcem pěti dětí.
