Corpus Christi

Reklamní banner na film Corpus Cristi
Autor: www.kinopohoda.cz

Daniel by se rád stal knězem, ale nemá šanci. Je právě podmínečně propuštěn z ústavu pro mladé delikventy a cestu ke kněžství má proto definitivně uzavřenou. Žádný seminář v Polsku ho s tímto záznamem v životopise nepřijme. Kněz, s kterým hovoří o své touze, jej vlídně povzbudí, aby se bláhově neupínal ke kněžství. Existuje více cest, jak lze sloužit Bohu. Daniel odcestuje do městečka, na jehož okraji se nachází truhlárna, kam má nastoupit do práce. Cestou se zastaví v kostele a vyjde z něj jako kněz, falešný samozřejmě. Daniel nic takového neplánoval. Chtěl jen chvíli rozmlouvat s Hospodine a poté se ohlásit v truhlárně. Tu kněžskou košili měl v kufru jako talisman, jako když si s sebou vezmete fotku milovanémho člověka. Jedno osudové setkání uvnitř kostela otočilo jeho kroky.

Přiznám se, že jsem se trochu vrtěla nervozitou, protože filmy o falešných kněžích apriori vzbuzují podezření, zda tvůrce nehodlá ujíždět na lacinosti a podbízivosti. Na druhé straně jsem byla i dost zvědavá, jelikož film si na csfd.cz vede velmi dobře (aktuálně 82 %). Corpus Christi oslovil diváky v mnoha dalších zemích. Byl také nominován na Oscara. Zajímalo mě proto, jak Jan Komasa, polský režisér, uchopil film s tímto tématem a co na něm přitahuje diváky.

Film je inspirován skutečným příběhem. Patryk Błędowski, devatenáctiletý mladík, se asi tři měsíce vydával v jednom polském městečku za kněze. Jak to, že na to místní věřící nepřišli? Režisér odpovídá, že jednak mladí kněží občas přicházejí s inovativními prvky, například jeden kněz v Polsku rapuje, a jednak, že tento kněz byl daleko lepší než jeho předchůdce. Komasa nechtěl natočit chytlavou komedii, od počátku mířil k vážnému dramatu. Z toho důvodu přidává scenárista prvky, které ve skutečném příběhu chyběly – život v nápravném ústavu a tragédie, které rozdělila místní obyvatele. Prostředí pasťáku využívá, aby ukázal kontrasty a vztah filmového Daniela k víře. Daniel se do pasťáku dostal za spáchání těžkého zločinu. Upne se k víře a lze jen spekulovat, zda z vypočítavosti, anebo prochází upřímným vnitřním obrácením. Použité vyjadřovací prostředky jsou v této pasáži dosti úsporné a recenzenti vnímají možný vnitřní přerod odlišně.

Danielovo vystupování v kněžské roli po prvních rozpačitých krůčcích vtahuje diváka do vnitřní síly prožitku. Též jsem v prvním kroku musela překonat jistou nesnázi. Vždyť všechny ty úkony provádí někdo, kdo neobdržel kněžské svěcení. Odložila jsem proto v hlavě právní konsekvence (jen na okraj: ve skutečném příběhu pak vydal Vatikán rozhodnutí, kterým situaci řešil, ale to není předmětem tohoto zamyšlení) a soustředila se na filmové vyprávění. Daniel přitahuje svou autenticitou. V těchto pasážích bylo zřejmé, že má v sobě hluboký duchovní rozměr. Jak to bylo s původním přilnutím k víře, není vlastně rozhodující, jelikož v tuto chvíli se ozřejmuje, jak prožívá vztah k Bohu a že jej odmítnutí možnosti studia v semináři muselo hodně bolet. Proto nejspíš i ta kněžská košile v kufru. Role kněze jakoby z něj vytahuje to nelepší, co v něm je. Paradoxně, neexistující služebné kněžství z něj dělá blahodárně působícího Božího služebníka, který účinně vede lidi ke smíření. Provází je a snaží jim pomoci, aby se neutápěli v tragédii, kterou už nezmění, ale naučili se přijímat, co se stalo. Není to jednoduché a nic není černobílé. Daniel rozkrývá, že k tragické nehodě mohlo dojít jinak, než je oficiální verze, a přesvědčuje obyvatele, aby přijali mezi sebe vdovu po údajném viníkovi nehody. I když v další přesmyčce zůstane otevřeno, jak moc se kdo podílel na způsobení nehody. Stejně jako se nám nepodaří vyřešit i jiné otázky v životě.

Na filmu je především fascinující, jak široce zasáhl obecné publikum s tématem, které by se mohlo jinak zúžit na vnitřní problém církve. Právní dořešení případu jednoho podvodníka, co se vydával za kněze. Daniel však není podvodníkem tohoto typu, nevyužívá své působení k žádnému vlastnímu prospěchu. Jen nedokázal odolat příležitosti vykonávat službu, která jej tolik přitahuje. Působí autenticky, samozřejmě i díky famóznímu hereckému výkonu Bartosze Bieleniji, jehož charisma působí jako magnet.

Po zhlédnutí filmu se otvírá prostor na debatu o kněžství a paradoxech, které nám film ukazuje. Kněžské povolání nemá v naší zemi žádnou zvláštní prestiž, přesto film získal nadšený ohlas. Je zřejmé, že hodnocení kněžství při vyplňování statistických dotazníků vychází z jiných obrazů kněze, než které nabízí režisér. Film můžeme také chápat jen jako prostředek k dialogu s těmi, které oslovil, a dosud vlastně toho jinak o církvi moc neví. Některé postřehy recenzentů stojí za povšimnutí: František Fuka: „Bál jsem se, že Corpus Christi bude něco podobného jako nedávná Tvář (2018), ale naštěstí nejde o prvoplánovitou kritiku / zesměšňování křesťanství, ale o něco mnohem složitějšího. Ano, ve filmu jsou křesťané a někteří z nich se chovají jako kreténi, ale není to využito k nějakým laciným odsudkům (jako v Tváři). Vznikají různá složitá dilemata a hrdinové je zajímavě řeší. Velmi se mi líbilo, že mnohá z těchto řešení nejsou tradičně "filmová", nýbrž do značné míry reálná.“ A na závěr dodává: „Opravdu by mě zajímalo, co si o tomto filmu myslí představitelé církve, a myslím si, že se to kardinál od kardinála může dost zásadně lišit. Což berte jako výrazné doporučení.“

Pavel Bárta: „Každý kněz má ve svém životě hledat tu správnou drogu; ne tedy omamnou látku, jak praví česká definice, ale cestu, která se pod tímto výrazem skrývá v polštině“.