Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Zlin.cz
Prostor nemocnice byl a bude vždy místem, kde člověk vstupuje do „mezní situace“.[1] Každý pacient je konfrontován se svou bolestí, konečností a je vystaven nějaké krizové situaci.
V okamžiku nouze je rozbito naše běžné každodenní obstarávání a rozptylování. V emočně nepříjemném momentu krize přichází automaticky buď vyslovená, nebo nevyslovená otázka po smyslu, orientaci, hodnotách, víře jako důvěře, naději v beznaději a budoucnosti. Člověk je tedy konfrontován s vlastní duší – se svým životem. Do tohoto času a prostoru může vstupovat nemocniční duchovní s péčí o duši – spirituální péčí. Jak však otřásla událost koronaviru s touto prací? Jak tato péče v našich nemocnicích doposud vypadala? Kde se ocitá nyní? Kam se tato péče může díky krizi kvalitativně „posunout“?
Nemocnice měly v průběhu posledních desetiletí svou pomyslnou „obrannou“ zeď před světem. Dilemata ohrožující konformní pocit bezpečí byla svěřena odborníkům (psychologům, paliativní péči, transplantačním oddělením, imunologům, sociálním pracovníkům i duchovním aj.). „Reklamní “ význam nemocnice byl osedlán vírou ve všemohoucí a vítěznou medicínu. Nemocnice napodobovaly naši dobu. V duchu postmoderny se i nemocnice staly „tekuté“, a to ve smyslu hesla: „Stále nové pro stále nové.“[2] Nemocnice byly tedy zajímavé především pro svůj pokrok a neustálé posouvání hranic. Nemocnice se „přehřívaly“ a tlačilo se na výkon. Celý zdravotnický systém stál na výkonech a „magických“ kódech pro pojišťovnu. Začínalo to být takové, že někteří pacienti byli „uléčeni“ k smrti bez skutečné kvality života. Do tohoto „přehřívání“ či „globálního oteplování“ nemocnic vstoupil koronavirus.
Nemocnice se najednou musely zastavit. Nastavit jiná pravidla. Pacienti i společnost si náhle začali uvědomovat potřebnost zdravotníků a vědců. Pacienti na odděleních velmi často zpokorněli a začali být vděčni za péči. Najednou mohly některé výkony počkat (žel jiné důležité byly také zanedbány), ale lidé začali chápat, že nemusí kvůli každé maličkosti do nemocnice, že není potřeba stále zatěžovat zdravotní systém. Pacienti propadali smutku bez návštěv, avšak to vše byla nová situace, která přes veškerou obtížnost dokázala aktivizovat pacienty. Někteří doktoři najednou měli více času na pacienty a léčba se stala osobní.[3] Nemocniční prostor se zpomalil a zklidnil.
Vývoj nemocniční duchovní péče
Duchovní péče v ČR vznikala postupně a její vývoj do jisté míry zrcadlí tradiční trendy nemocniční duchovní péče ve světě. V našem prostředí rozlišuji čtyři kategorie.
1. Duchovní péče vznikala v duchu ekumenismu prvního řádu v křesťanských církvích. Založení duchovní péče si tedy vzaly pod svá křídla křesťanské církevní instituce, které měly umožnit, garantovat a vysílat své duchovní z církví do nemocnic. Okruh otevřenosti a výběru duchovních byl tímto procesem předem určen. Lidé z křesťanských církví s teologickým vzděláním a případně s dalším kurzem (kurz nemocniční kaplan apod.). Tento druh kaplanské služby funguje v armádě a ve vězení. Kaplan je do jisté míry prodlouženou rukou křesťanské církve, a ať už aktivně nebo pasivně je misijní pracovník v nemocnici za církev. Misie je implicitní (duchovní nosí nějaký svůj úbor, chodí s kolárkem po nemocnici, má pojmenování kaplan apod.) Taková služba má jasnou specifickou náboženskou podobu, která má mít ekumenické a široce pastorační rozvrhy, avšak stále pevně zůstává na poli tradiční ekumeny prvního řádu („My křesťané společně se vzájemným respektem“) s misijním záměrem, který je však zprvu a většinou kultivovaný a není prvoplánově „koloniální“ či „invazivní“.
2. Některé nemocnice viděly světový trend duchovní péče ve zdravotnictví a musely nutně projít nějakým druhem akreditace, kde byla také požadována duchovní či spirituální péče. Duchovním se stal někdo, kdo byl z církevního prostředí s patřičnou empatií a osobním profilem, který vyhovoval nemocnicím. Případně byl jmenován automaticky, například kaplan z vojenského prostředí přešel do vojenské nemocnice. Tento proud charakterizuje ekumenismus širší. Řekněme druhého řádu. V nemocnicích nemusel působit někdo nutně (i když tomu tak většinou bylo) z církevního prostředí, být vyslán církví. Rovněž nějaká specifická náboženská služba byla pokud možno v kompetenci duchovního nemocnice. Nešlo už vůbec o misi explicitní, možná spíše o tzv. implicitní. Duchovní jde službou vstříc potřebám pacientů a „vtěluje“ křesťanskou službu do konkrétní praxe. Nepřinášejí se primárně náboženské symboly (například kříž, duchovní nemá nějaký vlastní specifický oblek, kolárek apod.), ale v přenesené rovině jsou symboly i náboženský slovník (jazyk) nějak implicitně přítomny. Kaplani jsou pečovatelé o duši. Někdy dochází jejich prostřednictvím k tradičním náboženským rituálům (kaplani slouží bohoslužby, řídí pohřby, modlí se apod.), avšak většinou se jedná o kategoriální či generální pastoraci, která je však vždy vymezena křesťanským horizontem, systémem či slovníkem.
3. Vznik psycho-spirituální péče integrativním a humanistickým pohledem. I taková péče se v České republice rozvinula a je to nápodoba určité humanistické a existenciální tradice ze Západu, kde nemocniční duchovní pečuje o duši (například Seelsorge, překlad péče o duši v Německu), současně má sama nějakou náboženskou orientaci (povětšinou svázanost s nějakou duchovní tradicí), avšak současně má povědomí o psycho-sociální péči. Duchovní tedy prošel nějakým terapeutickým výcvikem apod. Rovněž idea této myšlenky je založena na pluralitě, tedy týmu duchovních, který odráží pestrost společnosti. Například v týmu je katolický kněz, liberální žid, evangelík, husita a humanisticky orientovaný duchovní. Pro tento proud je charakteristická tzv. třetí vlna ekumenismu. Duchovní není expert, tradičně pomazaný „církví“ nebo kandidát vybraný církví splňující všechny podmínky, ale jeho službu utváří diskurs nemocnice a pluralita týmu. Spirituální péče je zaměřena na pacienta. Pacient tedy objevuje vlastní spiritualitu s pomocí nemocničního duchovního jako průvodce.
4. Transpersonálně-esoterické pojetí je náhled, podle něhož duchovní v nemocnici je obdařen zvláštní schopností a povoláním být v nemocnici, což prokazuje jeho charisma. V duchovní péči vidí více transpersonálních přesahů a často toto pojetí má esoterický či alternativní podtext, jenž bývá smíchán s některými psychoterapeutickými směry (rodinný terapeut praktikující konstelace, holotropní dýchání, regrese do minulých životů apod.). Na této úrovni je duchovní péče v nemocnicích České republiky zřídkavá (ovšem v mnoha západních zemích začíná tento trend nabírat na intenzitě, například v Holandsku či Německu), avšak její ozvěny se najdou i v našem prostředí (pro některé pacienty jsou důležití léčitelé, vykladači karet, čističi energie apd.). Tento proud se příliš neliší od pojetí některých církví, které jsou přesvědčeny, že mají nějaké charisma; vidí „Božím okem“, pravověrně, objektivní skutečnost. Tyto skupiny se vymezují Božím metafyzickým povoláním, proti kterému se nedá argumentovat. Pojetí 1) a 4) jsou si tedy v některých rovinách podobné a jsou to ve svém důsledku silně misijní koncepty. Pro tyto směry je také charakteristická ritualizace, tabu, pověra, nekonečná analogičnost a symbolika, což se paradoxně projevuje velkou dogmatičností (například některé jogínské rodiny jsou stejně rigidní jako postavy z díla Ingmara Bergmana, když dojde na způsob stravování u onkologicky nemocného dítěte). Úkolem psycho-spirituální péče v pojetí 3) je i tento proud nějak integrovat a učit se s ním pracovat, rozlišovat a intervenovat v důležitých momentech. (Například věštec či charismatický kněz/kazatel předpovídají uzdravení indikovanému paliativnímu pacientovi, a rodina proto trvá na resuscitaci a napojení na dýchací přístroje, čímž se prodlužuje bolestivá agónie. Psycho-spirituální péče tak může této situaci předejít, může ji zmírnit nebo vysvětlit ošetřujícímu personálu apod.)
Kdybych měl tuto hrubou čtyřstupňovou škálu shrnout, pak poměrně jasným lakmusovým papírkem může být právě misie. V první kategorii je duchovní vyslancem církve například tím, jak je oblečen, pojmenován (kaplan), jak používá svůj koncový slovník a je vyslán (církev), tím zůstává a je misionářem. Rovněž vnáší do nemocnice většinou nějaké „metafyzično“ (svátost, zázračnost, zásvětní jistotu apod.)
V druhém pojetí „jakoby“ o misii nejde, protože primární je praktická služba – péče. Je zastupitelný a je zde pro určitou funkci, pastoraci, podporu, ale implicitně a ve svém porozumění světu a sobě je stále v roli misijního poslání. Svým porozuměním a rolí se pohybuje již předem v určitém horizontu (předvídatelném hermeneutickém kruhu). Otevřenost kaplana je tedy již předem omezena určitým světonázorem, který může mít nějakou zase metafyzicky zázračnou podobu (modlitba ve smyslu nadpřirozeného apod.) nebo jde o nějak skryté „mocenské“ nebo „koloniální“ pojetí hodnot a světa.
Třetí tvar již nebere primárně nějakou náboženskou spiritualitu, ale bere spiritualitu pacienta jako jeho vlastní spiritualitu. Jedná se tak o objevování spirituality pacienta s pacientem. Spirituální péče je orientací, náhledem a přeskupením hodnot. Je to, řekněme, hledání a nalézání života-tvárného a smysluplného tvaru vlastního života. Je to orientace uprostřed „mezní situace“. Pochopitelně bylo by naivní si myslet, že to není bez nějakých tradic (předávání) a bez nějaké vnitřní práce duchovního, proto je péče nazvána psycho-spirituální. Duchovní musí umět nějak pracovat sám se sebou a plně používat psychoterapeutických metod (nikoli psychoterapie, ta má místo v jiném prostředí), krizově intervenčních přístupů, podpory týmu a supervize. Jedná se tak o odborníka v komunikaci, který dokáže nahlížet jemné distinkce a současně s nimi pracovat mezi biologickými a organickými faktory (zdravotní stav, lékařská indikace apod.), sociálními (pacient a jeho sociální systém), psychickými a psychiatrickými (například vnímání kognitivních schopností pacienta a možností patologických reakcí), psychoterapeutickými faktory (vnímání situace, emocí, hodnot, potřeb, světa klienta apod.) a nakonec rozměry spirituálními (živototvárné hodnoty, víra, naděje, rituály a životodárné symboly apod.). Třetí proud se neobejde bez tradice humanitního vzdělání. Není vymezením vůči kaplanství, ale je integračním bodem spojujícím tradiční zahrnutí „kaplanské služby“ do dialogu s člověkem „tekuté doby“ a současně je tento proud „oběma nohama pevně zakotvený“ v medicíně.
Čtvrtý proud se trochu podobá tradičnímu pojetí charismatu v církvích. Je pro něj ovšem charakteristická velká nezakotvenost, které chybí myšlenková reflexe. Mimo vědu a současné medicínské, sociální, psychologické a psychoterapeutické poznání je rovněž stanovisko esotericko-alternativní. Proto jsem je nazval transpersonálně esoterické. V tomto pojetí nelze argumentovat a chybí v něm princip dostatečného důvodu, který je pro vědu a poznání stále určující.
Globální pandemie nás dovedla k tomu, abychom začali přemýšlet celistvěji a obecněji. Vir si nevybírá jednu kulturu nebo náboženství, ale překračuje všechny hranice. Rovněž nás zavedl k tomu, že podstatný je lidský život, jeho zachování a kvalita. Duchovní péče zde není kvůli nějakému misijnímu či mocenského záměru, ale právě pro službu lidem. Každý člověk si klade své otázky v situaci krize. Koronavirus nám znovu připomněl obecnost lidských potřeb a určitou antropologickou konstantu, kterou je a zůstává individuální spiritualita každého. Každý vnímá svůj život, hodnoty, smysl, víru a naději trochu jinak. Nemocniční duchovní je volán být facilitátorem (pomocníkem) těchto otázek.
Literatura a poznámky
[1] Viz Karl Jaspers, Mezní situace, OIKOYMENH, 2016.
[2] K pojmu tekuté společnosti viz Bauman Zygmunt, Tekuté časy, Academia, 2008.
[3] Osobní léčbu v psychosomatickém kontextu zahrnujícím duchovní rozměr člověka zdůrazňoval Paul Tournier mj. v rámci hnutí Médicine de la personne. Srov. Paul Tournier, Osoba a osobnost, Návrat domů, 1998.
Autor působí jako nemocniční kaplan ve FN Motol. Věnuje se i psychoterapii, hypnoterapii či koučinku. Je členem Církve bratrské.
Článek byl vydán ve spolupráci s redakcí revue České křesťanské akademie Universum. Text i další články jsou v tištěné verzi k dispozici v posledním čísle 3/2020.
