Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Kenny Orr
Trvalo mi dlouho, než jsem si jako křesťan a teolog uvědomil, jak obtížné je odpovědět sobě i druhým na to, co to je křesťanství, co to znamená věřit, co obnáší následovat Krista. Vzpomínám na všechny moje blízké, kteří mě předešli do Božího království. Usměju se pokaždé, když si na ně vzpomenu, a je mi moc líto, že už nemohu zažívat jejich fyzickou blízkost. Chybí mi.
Uvěřil jsem kdysi v Ježíše a v jeho náboženství tváře a učil jsem se po vzoru Dietricha Bonhoeffera věřit. Jak se mi to povedlo, Bůh suď. Utěšoval jsem se myšlenkou, že vím, co to je křesťanství. Když jsem psal práci o Teologii kultury, zdálo se mi, že křesťanství nelze v jeho teologickém a mystickém rozměru zúžit na kult, svátosti a denominace. Církvi trvalo mnoho staletí, než si sama pro sebe ujasnila, kým je a jaká je její úloha. Rozdělení Východu a Západu, reformace, vznik národních církví a odchod obrovského počtu křesťanů ukázaly, že toto uvědomění je proces, který skončí až s příchodem Beránka. Když jsem psal knihu O domově, pátral jsem po tom, v jakém prostředí hledám svou víru, a myslel jsem přitom na domov, který je pro náš život, i ten duchovní, nenahraditelný. Když jsem redigoval první díl pamětí teologa a katolického kněze Karla Skalického Vyznání na hraně času a věčnosti, mohl jsem nahlédnout do osudu člověka, který poznal a prožil, co to znamená následovat Krista.
Vážím si těch, kteří ještě chodí do křesťanského chrámu, aby se setkávali s Pánem. Je to čím dál vzácnější. Smutným zjištěním pro mě bylo, jak moc dovede být křesťanství ateistické, třebaže mluví o Bohu. Myslel jsem si, že člověk sebetvrdšího srdce, pokud v něm už úplně nevyschla míza křestního pramene a lidskost, nakonec zjihne před tváří utrpení a bolesti, před lží, kterou nasvítila pravda, před majestátem smrti, před dětmi, před očima těch, kteří už nemají kde žádat, prosit a žebrat, a obrátí se. Mýlil jsem se. Ptám se svých zemřelých, jak snesitelný je pro ně pohled domů a také na mne. Ptám se, co bych měl ve zbývajícím čase svého života udělat, co neminout a co stihnout. Konec přece může, tím spíš v téhle době, přijít docela rychle.
Stojíme u hrobů našich milých. Vědomí konce a nezměnitelnosti leží před našima očima. Proměna přírody a její usínání v moři barev je mi sympatické. Co vadne a umírá, je tu k zbláznění krásné. Vezmeš do dlaní hrst listů - a je to tvoje modlitba. Do těch rudých jako by se otiskl Kristův bok. „Vsadil jsem na tebe všechno,“ říkáš a pouštíš ty démanty z rukou jako chléb po vodě. Kde je tedy nějaká jistota? ptáš se nad hrobem těch, které miluješ. „Podívej se do svých dlaní,“ slyšíš odněkud. Ve špinavých rukách ti září světlo. Když si schováš ruce hlouběji do kapes, ani tak to světlo nemizí. Jak jdeš hřbitovem dál, vidíš mnoho dalších lidí, jak stojí u hrobů svých blízkých, jak jim v dlaních září světlo a jak něco říkají. Na co asi myslí? Na dětství, na lásku, na něhu? A co si asi přejí? Cítím, jak jsou ti lidé před Bohem vzácní a jak odvážní a dobří jsou, že přišli právě sem. Do míst plných barev. Do míst, která se ptají. Je mi tady s nimi hezky. Není to zvláštní? A není v tom také odpověď?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
