Seznamka
Theodore McCarrick
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Ve vatikánské zprávě týkající se zdánlivě nepřekonatelného vzestupu někdejšího kardinála Theodora McCarricka se objevila dvě šokující odhalení.
Prvním z nich je, že sv. Jan Pavel II. učinil v listopadu roku 2000 osobní rozhodnutí jmenovat McCarricka arcibiskupem ve Washingtonu, ačkoli byl plně obeznámen s četnými zprávami o jeho predátorském sexuálním chování z doby, kdy McCarrick působil v čele dvou předchozích diecézí, a to včetně spaní se seminaristy nebo vyžadování sexu od kněží. Rozhodnutí je o to víc překvapující, že stejný papež v předchozí době odmítl McCarricka kvůli těmže zprávám jmenovat do dvou jiných vysokých církevních úřadů.
Druhé ohromující zjištění se týká událostí z doby o 12 let později, poté co se stal apoštolským nunciem ve Spojených státech arcibiskup Carlo Maria Viganò.
Když jeden z kněží (ve zprávě je označen jako „Kněz 3“) z dřívější McCarrickovy metuchenské diecéze informoval nuncia o své žalobě týkající se McCarrickova sexuálního deliktu, Viganò o tom přirozeně zpravil kardinála Marca Ouelleta, prefekta Kongregace pro biskupy v Římě. Ouellet mu dal pokyn zahájit vyšetřování a v návaznosti na to učinit řadu důležitých kroků.
Zpráva však uvádí, že „Viganò tyto kroky neučinil, a nikdy se tudíž neocitl v situaci, v níž by si mohl ověřit důvěryhodnost Kněze 3“.
Rozdíl mezi oběma odhaleními spočívá v tom, že zpráva u prvního z nich nabízí přesvědčivé vysvětlení: neospravedlňuje jej, ale uvádí kontext, z nějž lze pochopit, jak se věci mohly sběhnout. Ovšem Viganovo odmítnutí poslušnosti a nedbalost zůstává bez odpovědi a volá po objasnění, ačkoli se zdá být zřejmé, že takové vysvětlení nemůže existovat.
Vzhledem k okázalým snahám bývalého nuncia vykreslit sebe sama naopak jako osamělého spravedlivého bojovníka, který se marně snaží přesvědčit úřady, aby proti McCarrickovi zakročily, bude jeho odhalení velkým šokem pro ty, kdo jsou přesvědčeni o nunciově poctivosti. U ostatních se oživí podezření, že skutečným Viganovým motivem k útoku na papeže Františka kvůli McCarrickovi byla snaha odvrátit pozornost od svého vlastního spolupodílu na utajování skutečností.
„Zpráva o úředních poznatcích a rozhodovacím procesu Svatého stolce ohledně bývalého kardinála Theodora Edgara McCarricka“ byla sestavena podle pokynů papeže Františka nejmenovanými úředníky Státního sekretariátu z primárních zdrojů, včetně rozsáhlého archivu dokumentů a devadesáti rozhovorů se svědky na obou stranách Atlantiku.
„Nebylo stanoveno žádné omezení pro zkoumání dokumentů, výslechy jednotlivců nebo vynakládání prostředků nezbytných k provedení vyšetřování,“ uvádí se na začátku šestnáctistránkového shrnutí, které bylo novinářům poskytnuto před zveřejněním plného znění čtyřsetstránkové zprávy.
Toto shrnutí se nesnaží omluvit nebo ospravedlnit selhání, k nimž došlo, na druhou stranu však ani nevynáší soud. Uvádí holá fakta, objasňuje kontext a naznačuje vysvětlení. Celkově lze říci, že jde o poctivě zpracovanou zprávu o tom, jak se stalo, že kompromitovaný bývalý arcibiskup postupoval za Jana Pavla II. hladce přes biskupské hodnosti, a jak je možné, že v tom mohl svobodně pokračovat i za Benedikta XVI., když se prokázalo, že zprávy o jeho sexuálních sklonech jsou opodstatněné.
Zpráva ponechává čtenářům možnost udělat si vlastní názor na proces rozhodování, který nedokázal McCarricka zastavit nebo jej přivést k náležité odpovědnosti, a to až do června 2018, kdy newyorská arcidiecéze zveřejnila „důvěryhodné a opodstatněné“ obvinění, že McCarrick zneužil nezletilou osobu. Následné vyšetřování odhalilo jeho minulost sexuálního predátora, poté co se přihlásily další oběti sexuálního obtěžování a zneužívání.
Skandál, který následoval a který se tradicionalista Viganò pokusil zneužít ve své kampani podrývající autoritu papeže Františka, vedl k McCarrickovu odvolání z kardinálského kolegia a k jeho laicizaci. Vedl také k přijetí změn, které mají předcházet tomu, aby se v budoucnu něco podobného opakovalo, jako je například zavedení nových postupů v případě vyšetřování biskupů obviněných ze zneužívání nebo rozšíření definice sexuálního zneužívání, které se má nově vztahovat i na dospělé oběti.
Součástí reakce se stalo rovněž to, že si František nechal vypracovat tuto dlouho očekávanou zprávu, která představuje milník na cestě Vatikánu k větší transparentnosti a odpovědnosti. Není mnoho institucí, které by se odhodlaly odkrýt karty v takové míře.
Papež Jan Pavel II.
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
McCarrick a Jan Pavel II.
Ačkoli to byl už papež Pavel VI., který roku 1977 ustanovil McCarricka pomocným biskupem v New Yorku, byl to především Jan Pavel II., kdo jej jmenoval biskupem v Metuchenu v roce 1981, arcibiskupem v Newarku v roce 1986, arcibiskupem ve Washingtonu v roce 2000 a následujícího roku mu propůjčil kardinálskou hodnost. Shrnutí uvádí, že McCarrick byl „všeobecně uznáván pro své pastorační a intelektuální kvality“ a také jako horlivý biskup, jehož jmenování v Metuchenu a Newarku neprovázely žádné „důvěryhodné“ informace o jakémkoli zneužívání.
Přesto však v devadesátých letech minulého století několik obvinění padlo: objevily se anonymní dopisy vinící biskupa z pedofilního vztahu vůči jeho „synovcům“ nebo zprávy o tom, že sdílel lože s mladými dospělými muži ve své biskupské rezidenci či se seminaristy v domě na pláži v New Jersey. Jeden kněz (označovaný jako „Kněz 1“) také prohlásil, že v roce 1987 v Metuchenu udržoval s McCarrickem sexuální vztahy.
Tato tvrzení shrnul newyorský arcibiskup, kardinál O’Connor, v dopise nunciovi, jenž jej předal do Říma. Podle citované zprávy dopis „vedl k závěru, že by bylo nerozvážné přemístit [McCarricka] z Newarku na jiný biskupský stolec“. Uvádí se to v souvislosti se třemi biskupskými úřady: chicagským v roce 1997, newyorským v letech 1999 a 2000 a washingtonským v červnu 2000.
Poté ale zpráva lakonicky uvádí, že „papež Jan Pavel II. na přelomu srpna a září 2000 zřejmě změnil názor.“
Zpráva dále pokračuje více než dvěma a půl stranami odrážek, které obsahují důvody pro toto rozhodnutí, přičemž žádný z nich – s ohledem na to, co je nyní známé a prokázané – se nejeví jako dostatečný. Společně však tyto důvody poskytují srozumitelnou informaci o pozadí tohoto mimořádného papežova rozhodnutí. Rozhodujícím faktorem byl jednoduše nedostatek spolehlivých informací: žádná z obětí nepodala ke Svatému stolci přímou stížnost, na druhou stranu kněz, který vznesl obvinění, byl shledán nedůvěryhodným, protože byl sám ze zneužívání obviněn. Nedostatek jasných důkazů umožnil McCarrickovi a jeho podporovatelům tvrdit, že veškerá obvinění proti němu nejsou nic než pomluvy, a McCarrick sám horlivě trval na své nevině a přísahal na svou biskupskou čest, že nikdy neměl sexuální styk.
Proč mu papež uvěřil? Zpráva poukazuje na zkušenosti Jana Pavla II. s komunistickou vládou v Polsku, která využívala podvodná obvinění k systematickému oslabování církve. Nakonec ale naznačuje i možné jiné zdůvodnění, a sice, že Jan Pavel měl k McCarrickovi kladný vztah a důvěřoval mu. Znali se dobře z mnoha společných cest a vzájemných návštěv. „McCarrickův osobní vztah s Janem Pavlem II. měl na papežovo rozhodování pravděpodobně také vliv,“ uzavírá zpráva.
A co peníze, jejichž získávání McCarricka tolik proslavilo, nebo dary hotovosti, jimiž ve Vatikánu nešetřil? V tomto bodě je zpráva velmi opatrná a uvádí, že „ačkoli měly McCarrickovy schopnosti v oblasti fundraisingu velkou váhu“ (v tom smyslu, že arcibiskup byl díky nim velmi ceněn), tak „nebyly směrodatné“, pokud jde o „rozhodování týkající se jeho osoby, včetně jeho dosazení do čela washingtonského biskupství v roce 2000. “ Neobjevil se žádný důkaz, že by „McCarrickovo známé rozdávání darů a donativů podstatným způsobem ovlivňovalo rozhodování Svatého stolce týkající se jeho osoby během jakéhokoli období.“
Nicméně v tomto světle se nelze divit, proč se papež František nedávno rozhodl odejmout Státnímu sekretariátu správu financí.
McCarrick a Benedikt XVI.
Nedlouho po Benediktově zvolení v dubnu 2005 dovršil McCarrick věk 75 let a v souladu s kanonickým právem předložil papeži svou rezignaci. Benedikt jej nejprve požádal, aby setrval v úřadu washingtonského arcibiskupa po další dva roky, ale po několika měsících toto své rozhodnutí náhle zrušil a požádal McCarricka o „spontánní“ odstoupení po Velikonocích 2006. Podle zprávy byly důvodem „nové podrobnosti související s obviněními ze strany Kněze 1“ z doby působení v Metuchenu v roce 1987, které byly shledány důvěryhodnými.
Když se přístup papeže vůči vzneseným obviněním přesunul od odmítání k akceptaci, začali „úředníci Svatého stolce řešit“ otázku, jak k McCarrickovi přistupovat.
Během této doby napsal Viganò – v té době působil jako úředník Státního sekretariátu – k této záležitosti dvě memoranda. Vycházel z toho, že obvinění nebyla dosud prokázána, proto vyzval k zahájení kanonického procesu vedoucího k jejich řádnému vyšetření, jež by mohlo vést k přijetí „exemplárních opatření“ vůči penzionovanému arcibiskupovi.
Benedikt XVI. se však rozhodl kanonický proces nezahájit. Místo toho apeloval na McCarrickovo „svědomí a církevního ducha“ a vyzval jej tak vlastně ke lži. Žádné sankce, jak v roce 2018 požadoval Viganò, nebyly uloženy, Státní sekretariát vydal pouze doporučení, aby McCarrick „nejednal příliš okázale a minimalizoval své cesty“. Zpráva poukazuje na to, že nedošlo k žádnému „faktickému zjištění, že se McCarrick skutečně dopouštěl sexuálního zneužívání“, neexistoval proto ani žádný důvod pro přijetí sankcí. Jinými slovy, McCarrickovi nic nebránilo v tom, aby nadále působil jako kněz a těšil se dobré pověsti.
Proč Benedikt nezahájil vůči McCarrickovi kanonický proces? Zpráva opět uvádí výčet možných faktorů: neexistovala žádná věrohodná obvinění ohledně zneužívání nezletilých (jinými slovy, nešlo o trestné činy); McCarrick složil jako biskup přísahu o své nevině; obvinění ze sexu s dospělými se vztahovala k událostem z osmdesátých let; žádná nová obvinění vznesena nebyla a kardinál už byl v důchodu.
McCarrick se však rozhodně nedržel zpátky a nadále aktivně cestoval jako zástupce řady různých organizací. Činil tak se souhlasem nového apoštolského nuncia Vigana, který byl do této funkce jmenován v roce 2011. „McCarrick pravidelně informoval Vigana o svých cestách a aktivitách,“ poznamenává suše zpráva. Když následujícího roku svůj soudní proces zahájil „Kněz 3“, dostal Viganò pokyn zahájit vyšetřování, k němuž však nedošlo.
Zpráva to ani nemusí zvlášť zdůrazňovat: nové okolnosti se zcela rozcházejí s tvrzeními nuncia, že se na krytí McCarrickových deliktů podíleli všichni kromě něj.
McCarrick a František
Zpráva neuvádí nic, co by potvrzovalo Viganův výrok z roku 2018 o tom, že papež František McCarricka jakýmsi způsobem rehabilitoval. Zpráva uvádí, že v čase mezi Františkovým zvolením v roce 2013 a rokem 2017 byla McCarrickova kauza projednávána jen zřídka. McCarrick ve svých osmdesáti letech pokračoval v práci a nadále cestoval, avšak nikdy jménem Svatého stolce a vzhledem ke svému vysokému věku taky už ne tak často.
Podle zprávy František o všech obviněních souvisejících s McCarrickovou minulostí sice věděl, neviděl ale žádný důvod, měnit rozhodnutí přijatá jeho předchůdci. (Zpráva ani nemusí dodávat, že kdyby se Viganò obtěžoval vyšetřit tvrzení „Kněze 3“, jak mu bylo uloženo, mohl František získat důvod proti McCarrickovi zasáhnout.)
Ohledně Viganova tvrzení, že se o McCarrickovi zmínil na svých setkáních s Františkem v červnu a říjnu 2013, se ve zprávě uvádí, že „žádné záznamy tato jeho slova nedokládají“ a že „důkazy o tom, co řekl, jsou krajně sporné.“
Poté přišlo obvinění z McCarrickova zneužití nezletilé osoby v sedmdesátých letech, které vedlo k vyšetřování vedeném newyorským arcibiskupstvím. Jakmile bylo obvinění označeno za důvěryhodné, František zbavil McCarricka purpurového klobouku. Poté, co byl v kanonickém soudním procesu shledán vinným, byl propuštěn i z kněžského stavu.
Byl to první jasný, rozhodný a k potrestání směřující krok papeže vůči McCarrickovi, k němuž za čtyřicet let došlo.
Účelem zprávy však nemělo být vznášení dalších obvinění, nebo naopak snaha o očištění. Jak uvedl státní tajemník, kardinál Pietro Parolin, jmenování biskupů – jako téměř každý závažný lidský krok – je závislé na poctivém přístupu všech, kterých se týká. McCarrick byl silnou biskupskou osobností, a když odmítal svá obvinění, znělo to přesvědčivě. Jeho oběťmi se tak nestali jen ti, které lovil, ale i ti, kteří uvěřili jeho slovům.
Z anglického originálu přeložil Jiří David.
